Pohanské pohádky - Morana

Obleva jarních dní se živelně hrnula proti proudu řeky. Teplé slunce rozpouštělo ledový příkrov, pod kterým štíty vysokých hor spaly dlouhým zimním spánkem. Ptáci na větvích začínaly švitořit a zvěř z lesních úkrytů vycházela k lesním potůčkům, aby se napila průzračné vody. 

Morana obcházela krajinou. Nechávala odtát zbytky sněhu, které by dřív svazovala třeskutým mrazem. Nekreslila už ledové obrazce na hladinu jezera, které pod přikrývkou z nich spalo v celé své černočerné hloubce. Mlčky a tiše kráčela ve svých popelavých šatech. I ona se kochala tou krásou, kterou přinášela Vesna. Jeden z posledních dnů v údolí, než se vrátí až úplně nahoru do hor. 

Sledovala první kulaté, temně zelené listy blatouchů v kopečcích rozesetých podél říčky. Poslouchala brumlavé bzučení lesních včel přilétajících za pastvou na větvích starých jív. Brodila se v sasankovém koberci. Užívala si vůni kvetoucího podběle. Už to nebyl její čas vlády a přesto její studené srdce se na těchto posledních pár dnů jímalo jarním chvěním. 

Věděla, že už na ni čeká krajina věčného ledu, kde nerostou žádné stromy a nelítá žádný pták. Společnost jí dělá jen nepolapitelný vítr a věčný chlad. Jen tyto předjarní dny byly střípkem tepla, který vždy zasáhl její duši a vykřesal jiskru vřelosti v ní. 

Vesna sem dorazí každým dnem. Bude přeskakovat přes kameny jako další z pramenů stékajících z hor. A na ni bude jít proti proudu kola času, než zase nadejde její chladná, ale potřebná vláda. Čas zimy, dlouhého odpočinku, chřadnutí a smrti. Vše proto, aby se z konce zase zrodil nový život. Jako každé jaro. 

Seděla u jezera opřená o žezlo v podobě dlouhé hole z větve posvátného dubu. Bylo seschlé, černé a pokroucené. Stejně tak jako vše ostatní, co vzala Morana do rukou. Její na podzim bělostné vlasy už byly černo-šedivé. Ve tváři však měla stále ty samé, ostré a přesto krásné rysy dospělé ženy. Oči měla téměř černé, temné. A pleť alabastrově bílou. Šeptala jezeru poslední z pohádek, které provázely jeho klidný spánek. 

Tiše. Téměř neslyšně vyprávěla jezeru o vílách, skřítcích, krásných krajinách, prapodivných stvořeních. . .  den co den celou dlouhou zimu. A jezero dřímalo ve své černotě pokryté ledovou krajkou. Na oplátku když přišel její čas, dalo jezero Moraně mlhu, ze které nastřádala těžký temný mrak a ten ji odnesl ke skalnatým vrškům hor. 

Tentokrát její poslední pohádku však neposlouchalo jen spící jezero. Slyšel ji i mladík, který se k jezeru vydal v předvečer Smrtné neděle. Jeho děd mu vyprávěl o krásné ženě, která u jezera sedává po čas zimních večerů a tiše vypráví překrásné příběhy. I on ji kdysi viděl a slyšel, když zimní bouře splašila jeho koně, se kterým v lese tahal dřevo. Hledal ho několik dní, až ho to k jezeru přivedlo a tam našel krom svého koně i onu krásnou vypravěčku. Občas se tam vracel, ale za teplých večerů u jezera nikdy na ženu neměl štěstí. Až zase na konci zimy.

Jano měl příběh o krásné vypravěčce od jezera v horách rád už jako malý chlapec. Slíbil si, že až bude dost velký a silný, že se tam půjde podívat. Ten čas nadešel. Jeho kolovrátek kroutil nit života už dvacátý rok. Jano se tedy dobře oblékl, zabalil si do ranečku něco na posilněnou, za opasek si dal valašku a vyšel do hory. 

Teď seděl ve vysoké, uschlé trávě. Poslouchal slova ženy, které zněla jako ševelení větru po zmrzlém příkrovu. Představoval si jak asi vypadá a poslouchal příběh o krásné dívce, která se proměnila ve vílu žijící v koruně posvátného dubu. Příběh ho uspal a tak jeho oddechování upoutalo pozornost Morany. Přišla k němu a sledujíc jeho tvář dovyprávěla příběh oné krásné dívky. 

Jano spokojeně spal. Zdál se mu sen o krásné panně, která se nad ním sklání, tiše vypráví příběh a hladí jeho tvář. Nechtěl se probudit. Slyšel sám sebe, jak říká, že se mu zdá krásný sen a chce si ho nechat zdát až do rána. Panna se na něj usmála a políbila ho na rty. Ale počkat. Ten chlad. Ta zima. To nemohl být sen. Dotklo se ho něco ledově chladného, jako by její rty byly z kousku ledu. Chtěl otevřít oči, ale nešlo to. Pak si teprve uvědomil, že je už dávno vzhůru. 

Morana se od něj odtáhla a chtěla odejít. Jano se ale zvedl, aby ji v odchodu zabránil. Zima prostoupila jeho tělem, sotva se jí dotknul. Morana vyprostila svou ruku z jeho a rozeběhla se starou, uschlou trávou mezi stromy obklopující jezero. 

Jano byl zaskočený. Přišel i další večer, ale krásná vypravěčka u jezera už neseděla. Ani žádný z dalších večerů, kdy k jezeru zavítal. 

Přehouplo se jaro do léta, teplé večery se líně vploužily do studených podzimních rán a po deštivém podzimu se začínala ohlašovat zima, která sestupovala pomalu z hor dolů. 

"Dnes půjdu k jezeru naposledy." slíbil si Jano. Vzal si bačovskou vestu, valašku za opasek a vyrazil. 

U jezera už se na seschlých listech tráv třpytil první poprašek sněhu. Usadil se stejně, jako vždy. A mlčky čekal. Slunce už se přehouplo k západu, když uslyšel tiché, pomalé kroky. Otočil se k jezeru a uviděl krásnou pannu. Byla podobná té, kterou tu potkal v předvečer Smrtné neděle. Jen její vlasy byly mrazivě bílé a šaty připomínaly sněhem zavátou pavučinu. V jedné ruce měla dlouhou hůl pokrytou ledem a na předloktí druhé ruky ji přistál černý havran. Posadila se k jezeru a začala vyprávět příběh. Té zimy první. O osamělém, bílém medvědovi, který chodil pít k jezeru, až jednou u jezera potkal krásnou dívku, co se též cítila osaměle a tak lesní duch proměnil dívku v bílou medvědici, kterou když spatřil onen osamělý medvěd, přijal ji za svou družku. 

Ten hlas Jano poznal. Poznal tu krásnou vypravěčku. Poslouchal její slova, co cinkaly v jeho rozradostněném srdci. Když dovyprávěla, Jano se osmělil a rozešel se směrem k ní. I Morana ho poznala. Onoho mladého chlapce, který se jí tak na líbil. Byl sice ještě mladým jinochem, ale ramena měl široká a urostlý byl jako všichni muži odtud z podhůří. Hned ji taky zasáhl osten mrzení, když si vzpomněla jako ho její doteky zábly. Sklopila tak oči. Jako by snad cítila vinu? Provinění?

Jano však měl svou vestu z ovčí kožešiny. Její chlad ho už nezaskočil. Morana překvapeně pohlédla do jeho tváře. Viděla odhodlání mladého muže. Ten strach chlapce zmizel s posledním podzimním sluncem. Pár slov si vyměnili, když Morana začala tát v jeho náruči. Její bělostná kůže procitala do odstínu barvy jemného písku. Její vlasy ze stříbrné přecházely do popelavé a postupně tmavly, až byly černé jako uhel. Chlad z jejích doteků mizel. Její prsty už ho nezábly. 

Hladil její tvář a viděl, jak se do ní vrací narůžovělá barva. Jak její rty se barví do rudé horkosti. Toužil je políbit. Snad na vteřinu zaváhal s pohledem do jejích černých očí. Viděl, jak tu temnotu protíná barva jesenného jantaru. 

Jeho rty se dotkly těch jejích. Jeho polibky byly snad trochu neohrabané, ale o to víc dychtivé. Morana odložila své ledové žezlo. Její šaty se rozevlály jako sněhové vločky do všech stran. Pomaličku se snášely k zemi. Její krása se odkrývala před jeho zrakem, až zůstala stát zahalená jen do dlouhých, havraních vlasů splývajících přes její prsa v divokých vlnách. 

Jano občas zahlédl tu či onu dívku s vykasanou sukní, či povoleným šněrováním živůtku. Ale nikdy ještě neviděl nahou ženu tak blízko. Natáhla k němu ruku a položila si ji na ňadro. Jako by držel obživlý mramor. Chladné, bělostné ale dokonalé ve své čisté kráse. Plnou dlaň té krásy měl. Druhá ruka napodobila tu první. Chlad z jejího těla ustupoval čím víc ji hladil a tiskl k sobě. 

Vedla jeho ruku níž. Do jemných, černých chloupků jejího klína. Ve svých cítil bolestné pnutí. Netušil, co s tím. Jak s tím vším naložit. Ona ho ale vedla cestičkou svádění, až ho svedla na scestí chtíče. 

To už ležela na jeho ovčácké vestě. On klečel mezi jejími stehny. Uchopila jeho zadek a směřovala jeho penis do sebe. Nechal ji opanovat nad svým tělem. Tepalo mu ve spáncích. Nedokázal myslet. Chtěl být jen nástrojem, který opracuje její krásu. Splynul v jejím lůnu. Spojil jejich dvě těla v jedno. Ona udávala tempo. On jen chtěl znovu a zas. A ona nepřestávala. 

Strávili tak spolu celou noc. Až s rozedněním se začalo probouzet i jezero.  Jeho zurčící vlnky narážející do břehu jim připomnělo, že je čas. Jano se Morany zeptal jestli ji tu ještě najde. 

"Najdeš. Budu tu celou zimu vyprávět jezeru své příběhy až do Smrtné neděle." 

Při těch slovech se Morana zatočila. Začal padat sníh a Morana se do něj oblékla. Její vlasy pomaličku zase zasypal mrazivý třpyt a její žezlo se opět obalilo čerstvou pavučinou jinovatky. 

"Kdo jsi?" zeptal se Jano.

"Jsem Morana přece. Jsem zima." a odtančila kolem jezera rozeset po hladině ledové peřinky do vlnek vykukujících z pod hladiny.