Pohanské pohádky - Lada a Svarog

Lada je bohyní lásky, plodnosti a stvoření. To ona vzala od Mokoš - bohyně země a osudu - hlínu, kamení, slanou mořskou vodu a trávu. Uhnětla z toho tělo člověka. Svarog - bůh nebeského ohně - do něj vdechnul duši. Poté přišel na řadu Rod - bůh tvoření a znovuzrození. Ten políbil čelo tohoto těla a tím mu dal myšlenky a vědomí. A tělo obživlo.

Ladin příběh tímto ani nezačal, ani neskončil. I ona má svůj příběh lásky. Její muž je Svarog, ale než se tomu tak stalo, tak tento udatný kovář božského slunce byl bohem, jenž se držel ve své kovárně s obří výhní, kde odléval sluneční paprsky. Stranil se pokušení a svou sílu zasvětil slunci.

Tou dobou se Lada procházela ráda kolem řek a jezer. Brodila se v křišťálových tocích horských bystřin i na březích stojatých vod zrcadlících odraz její krásné tváře. Jednou ve vodě shlédla odraz Svaroga, který vyšel ze své kovárny v koruně posvátného stromu, aby přikul jarní paprsky na slunce probouzející se po dlouhé zimě. Znala ho, ale byl pro ni nedostižným, co tvoří ve výšinách, zatímco její úděl bylo vodstvo. Pohled do slunce jí oslepoval, ale dívat se do vody i přes létající jiskry ze slunečních paprsků už šlo.

Sledovala jeho svalnaté ruce svírající obří kladivo. S každým máchnutím viděla jak se napínaly jeho svaly. Prohlížela si ho ze země. Jeho široká ramena, vysoká postava, svalnaté paže a silná předloktí, pevný postoj i oči, které byly vážné a výraz v nich značil soustředěnost.

Lada po něm zatoužila. Ale jak se k němu dostat, aby mu o své touze mohla povědět? Přemýšlela a dlaní ruky čeřila vlnky na hladině celý den. Nové paprsky slunce už hřály její kůži a ona se líně oddávala myšlenkám na Svaroga.

Nadešel večer. Slunce doputovalo svou pouť a i Svarogova kovárna potemněla. Jen nepatrný žár žhnul ve výhni a jeho rudý odraz kreslil po nebi rudé červánky. Lada si povzdychla a chtěla se odebrat na své lože z březového proutí, když tiché zašustění v proudu vzduchu odhalilo létící sovici sněžnou, která ve zbytcích dne lovila svou kořist. Máchnutím křídel vzedmula vodu do vlny, která se převalila zpět po hladině.

Když to Lada uviděla, uvědomila si, jak je voda tvárná a přesto nadnáší s lehkostí cokoliv, co v ní plave. Rozvířila tedy pomocí větru její klid do malého víru a vstoupila do něj. Vír pomalu stoupal se sílícím větrem, až se z něj stala vysoká věž, kterou Lada vystoupala do koruny posvátného stromu ke dveřím kovárny. Prvně se jen ukryla opodál a sledovala Svaroga, jak si svléká koženou zástěru, košili i nohavice. Stál k ní zády nahý a umýval se ve vodě ze studny, která byla dole u kořenů stromů. Lada se tiše dívala. Líbil se jí oblečený, ale pohled na jeho nahé tělo v ní rozpoutával bouři chtíče.

Když se odebral ke spánku, sledovala ho, jak spí. Jeho zachmuřenou vrásku na čele, vousy porostlou čelist, zvedající se a klasející hrudník v rytmu klidného oddechování i jeho penis. Lehkovážně se ho dotkla ve slabinách. Když ji došlo, že ho může probudit, ruku odtáhla. Ale on spal dál. Lada se ho tedy znovu dotkla. Prsty zabrouzdala v chloupcích jeho hrudníku. Ucítila vůni jeho kůže. Byl to okamžik, který ji zbavil obav. Uchopila jeho penis a začala ho mnout. Tvrdnul s každým pohybem její ruky. O to pevněji a chtivěji se ho dotýkala. Svarog měl stále zavřené oči. Rozhodla se nepřestávat, dokud její ruku nezkropilo jeho sémě.

Políbila ho na rty a zmizela. Svarog ale nespal. Věděl o Ladě sova začala stoupat ke koruně posvátného stromu. Tušil proč k němu přichází a protože se mu líbila, nechal ji, ať ukáže svou odvahu.

Druhý večer se situace opakovala. Třetí taktéž. Čtvrtý večer se Lada ale odvážila jeho penis vzít do úst. To Svarog nečekal a otevřel v překvapení oči. Lada se vylekala a utekla vodního víru, aby se před ním ukryla dole na zemi. Svarog na Ladu marně čekal další večer. Nepřišla. A nepřišla ani další dva.

Proto se Svarog rozhodl, že sestoupí on dolů k ní. Když v poledne dokoval ty nejdelší paprsky na sluneční kotouč, odložil svou zástěru i kladivo a po provazu vedoucím dolů do studny slezl na zem. Hledal Ladu, ale ta, když viděla, jak z jisker létajících od Svarogových bot začínají hořet stromy, ukryla se do jezera. On k němu ale došel. Už neměl kde jinde Ladu hledat a tak usedl na břehu znavený prací i cestou a dívajíc se do jezera usnul.

Stromy kolem něj prohořívaly víc a víc. Lada to sledovala a v obavách, aby neuhořel i on, seslala vodu na hořící les. Ta sice oheň uhasila, ale s jejím odpařováním vznikly první mraky, které zastínily slunce. A tak se stalo, že dřív, než přišla noc, slunce zmizelo z oblohy a přišel první déšť na tento svět. Lada pak vystoupila z vody, aby Svaroga před jeho kapkami uchránila. Položila si ho do klína a rukou přivolala vítr, který nad jejich těly odklonil všechnu vodu pryč. Svaroga padající voda ale probudila akorát ve chvíli, kdy krásná Lada držela dlaň ve větru, aby ho chránila. Zalíbila se mu ve své kráse ještě víc. Chtíč, který mu dala poznat, se probudil naplno.

Jak cítil, tak i udělal. Chytil Ladu za bok a přitiskl si její rty na ty své. Poddala se jeho polibkům. Po ničem jiném netoužila. Přetočil si ji na sebe a posadil ji na svůj penis. Lada se proměnila v divokou řeku zurčící po kamenech kamenné rokle. Život v ní se rozlil jako kdyby právě utvořili cosi dokonalého. Horkost se Svarogově těle sálala do čirého těla bohyně. Její orgasmus prodchnul půdu kolem ní a voda z ní tryskala jako vřídla plná horké páry a vody. Jeho vrcholy zase přetvářely krajinu ve vulkány vybuchujících sopek chrlících horké magma zalévající koryta horských říček a řek. Proplétaly se do spojeních, která utvářela hory a pohoří, hluboké rokle i měnily reliéf pobřeží. Tak divoká byla jejich touha. A tak konejšivá byla jejich láska, když v každém kousky půdy, kterého se dotkly, vzešel nový život. Vyrostl strom, vykvetla květina nebo vzlétl krásný motýl. Takové bylo stvoření světa.