Víly pohanských hvozdů - Dryáda staré révy

Na kopcích plných slunce a tepla, vysadil kdysi dávno jeho předek drobné rostlinky révy. Půda nebyla moc úrodná. Spíš jílovitá. Přesto rostly. Sílily. A začaly dávat své plody jako poděkování rukám, které se o ně staraly. Od té doby uplynulo už mnoho let. Výhonky révy obrážely z kmínků, které už připomínaly nízké, pokroucené stromy. A teď do vinohradu chodíval on. Poslední z rodu.

Vrátil se z cest, když se otec stářím roznemohl. Slíbil mu, že vinohrad nenechá zajít. Otec mu připomněl pověru, která se v jeho rodu předávala z pokolení na pokolení. Že ve vinohradu spává divá žínka, co ho opatruje a díky ní každý kořínek má tolik vláhy, kolik potřebuje. A že to díky ní vinohrad pořád dává dobrou úrodu.

Dávno si o té pověře myslel své. Mniši zakládaly nové a nové vinice. A jejich bůh jim úrodu dopřával stejně hojnou, ne-li hojnější. Když obdělával vinohrad, tak litoval, že otci takovou věc slíbil. Ale věděl, jak je pro něj důležitý. Sám se vyučil řemeslem jako tesař a práce ho bavila. Nechtěl ji pustit. Ale vinohrad nezanedbat znamenalo se o něj starat. Tedy jít do vinohradu a pak teprve šel po své práci otesávat dřevo. Večer se udřený vracíval domů a se zimou ve svém nitru pozoroval otce, jak den za dnem chřadne.

A pak přišla zima. Sníh pokryl vinohrad. A než se znovu s jarními paprsky slunce probudil, usnul navždy i jeho otec. Pochoval ho. Až tehdy ucítil poprvé lásku k vinohradu. Jako by v každém pokrouceném kmínku dál přežíval jeho otec. A tak chodíval do vinohradu dál. Ráno co ráno. Povídal si s révou a litoval, že si takto nepovídal s otcem, dokud žil.

Blížily se letnice. Svátek, který se začal slavit teprve nedávno. Slavily se ve jménu nového boha. Bylo časné ráno. Sotva bylo vidět na cestu. Šel ke hrobu. Zamyšlený tiše kráčel, když nad hrobem svých předků uviděl siluetu. Jakýsi pohyb. Než zaostřil svůj zrak, přízrak zmizel. Nebylo po něm ani památky.

Celý den si na ten okamžik z rána ani nevzpomněl. Až na večer, když se ukládal ke spánku. Vybavil si tu siluetu oděnou do jemné, bílé látky. Snad až průsvitné. Hnědé vlasy splývaly postavě přes celá záda. A pak jen jako by ranní mlha přešla přes krajinu a postava byla pryč. Lehl si na levý bok a usnul.

V noci se mu ale o mlze tančící nad vinohradem zdálo. Jemné, vábivé světlo slunečních paprsků protínalo její závoj. Obtáčela ho. Cítil jemné doteky. A pak . . . se probudil.

Občas mu mlha ze snu jako by zastřela mysl. Ten pocit doteků. Ta jemnost, něha. Večer s myšlenkou na ten sen usínal. A i další noc se mu ten sen zdál. Opět ho mlha jako by vábila  a obklopovala. Chtěl se jí dotknout. Natáhl ruku a měl pocit jako by se dotýkal jemné pavučiny. Mlha se najednou rozplynula. A on se probudil. Dřív, než musel. Venku byla ještě tma. Jemu ale přišlo, že už musí každou chvíli začít svítat. 

Oblékl se a vyšel do vinohradu. Cestou se rozhodl zastavit u hrobu. Třeba možná . . . zase spatří onu bytost. Šel neslyšně. Bál se i nadechnout. Bylo vidět ale sotva na pár kroků, jaké bylo ještě šero. A tak se posadil pod korunu staré třešně. Neuvědomil si to. Usnul. 

Jeho tělo pohltila hustá mlha převalující se po stráni. To vtíravé chladno ho probudilo. Ale nevěděl, jestli spí či bdí. Prameny mlhy protínala lehkým krokem silueta ženy v bílém, s hnědými vlasy. Procházela pár kroků kolem něj od hrobu do vinice. 

Sledoval její počínání uchvácen krásou, která z ní vyzařovala. Ladnost jejích pohybů připomínala let volavky. Odkládala si jeden pramen mlhy za druhým ze svého těla. Ty dopadaly pod listy staré révy a měnily se na vláhu prosakující do žíznivé půdy. Svlékala je ze sebe, až zůstala oděná jen do svých vlasů, které zdobil věnec z lučního kvítí. 

Díval se na její plná prsa a zatoužil se jich dotýkat. Její vlnící se boky probudily chtíč v něm. Sotva si uvědomoval, že svou rukou zajel do rozkroku. Jen se díval, jak si lehá do trávy.  Rukama hladí své tělo. A v každém pohlazení se zrodil nový mlžný závoj, do kterého se oblékala, až zase byla celá zahalená a stoupala po svahu vinohradu pryč. 

Měl ten obraz před očima celý den a večer nedokázal ani zamhouřit oka. Ještě za tmy se vydal pod starou třešeň. Vyčkával, až uvidí valící se mlhu. Nemohl se dočkat. Takže když uviděl bílý obláček blížící se k němu, tak nohy jako by mu někdo zakoval do země. Jen se přikrčil a čekal. 

I tohoto rána kráska ze svého těla odkládala prameny mlhy, aby dopřála vláhu révě. Tentokrát se ale odhodlal on. Vyšel k ní, když už byla téměř nahá. Svlečený. Mlčky si k ní klekl. Posouval se k ní. K jejím rtům. Dívala se na něj. Poznala ho. Viděl jí na očích, že ví, kdo je. Díval se do těch šedohnědých očí a sledoval každou jiskru v nich. 

Když ji měl pod sebou, ochutnal její rty. Horké a mokré. Vnímal její chladné tělo pod sebou. Jeho teplo těla odcházelo do toho jejího. Nevnímal žádný chlad i přesto, že teplo z něj unikalo se životem. Toužil ji mít. Dotýkal se jí, hladil jí, líbal. Všude, kde chtěl. A ona touhou tiše vzdychala. Vedla jeho ruce tam, kde je chtěla cítit. Až ho zavedla do svého klína. Pochopil. Vnikl do ní a ona se rozzářila s vycházejícím sluncem. Její vlasy zazářily jako rozžhavený kov. Kůže pálila, ale on nic z toho nevnímal jako varování. Miloval se s ní až vyvrcholil. Byly to poslední kapky života v něm. 

Od té doby jeho tělo spočívá pod starou třešní. Ale jeho duše se stará o vinici dál s krásnou dryádou, která proměnila jeho touhu na věčnost po jejím boku. Blaze tomu, kdo ochutná toto víno. Je v něm cítit vášeň pohanských dob.