Starý keltský příběh

Je tomu už stovky let, kdy jeho drakkar přirazil ke břehům země Keltů s mnoha dalšími loděmi. Jeho příběh už je dávno zapomenutým. Přesto magičnost onoho času v něm stále dřímá i pro duši dnešního čtenáře a jen čeká na objevení.

Harald byl jarlem velké vikingské vesnice ve fjordu s vlastním přístavem. Rád jezdíval na výpravy. Jeho muži ho rádi následovali a to jak na moři, tak na pevnině. Když drancovali a plenili pobřeží, na které dopluli, vždy se našlo něco, co se dalo vypít, sníst, zprznit a co se dalo odvézt a buď využít, nebo prodat. Když se jejich dobyvačný ryk přelil ve spokojený hlahol, Harald tehdy mizel na nějaký ten okamžik stranou. Vybral si kopec, vyvýšené místo nad vesnicí, sedl si tam a díval se na hvězdy. Na kompas jejich životů. Jako by tam mohl najít napsáno to, co ho čeká.

Jednou se jejich výprava protáhla. Nejen že vyplenili pobřeží, kde přistáli. Vpluly do ústí řeky poblíž a pluly proti proudu mnoho dnů hluboko do pevniny. Několik dalších vesnic a městeček poznalo sílu úderu jejich seker a mečů. U jednoho se rozhodli ale pár dní zdržet. Jednak tam bylo dost jídla, což ocenili. A jednak tam bylo dost pěkných žen a dívek. Bylo jisté, že některé si odvezou sebou jako otrokyně.

Harald nechal své muže, aby se před dlouhou cestou zpět na sever uspokojili jak jim bylo libo. Sám vyšel do lesa nad městečkem. Jeho směr vedl k linií kopců. A i když šel několik hodin, přes rameno stále vnímal hlahol z vesnice a viděl hořící ohně. Utíkal dál do tmy. Postupně se kolem něj začala obtáčet mlha. Lehká a průsvitná. Jako krajkoví podzimních dní ukrývající svět do hávu přicházející zimy. Vnímal to ve vzduchu. Svět voněl hlínou, listím, ohněm, rašelinou a . . . v jeho nose se usadilo cosi štiplavého. Znal to z jiného ostrova. Takto voněly teplé prameny. Lákala ho představa, že by tady nějaký mohl být a že by se po dnech na lodi a moři mohl do něčeho takového ponořit. Hledal tedy zdroj. Našel tekoucí potůček, ze kterého se ještě lehce odpařovala teplá pára a mísila se do studeného vzduchu v okolí. Voda ale už moc teplá nebyla. Rozhodl se jít proti proudu a najít místo, kde voda vyvěrala na povrch.

Ušel tak půl míle, když uslyšel přepad vody. Došel k němu. Byla to jednoduchá kamenná hráz, která z tekoucího potůčku dělala příjemně hlubokou tůni. A teplá pára z ní unikala, tak, že tvořila neprostupnou bílou bariéru. Svlékl se a naložil se do vody. Byla teplá a průzračně čistá. Zavřel oči a jen poslouchal zvuky okolního lesa. Vnímal jemné vlnky utíkající po hladině, slyšel perlení vody přes kameny v potůčku a. . . ruce, které se chytily jeho stehen.

Otevřel oči a z vody mezi jeho nohama se zvedla překrásná žena. Dívala se na něj zvídavě zelenýma očima. Z dlouhých, hnědých vlasů tekly dolů prameny vody a odpařovala se z nich pára. Byla na délku paže nanejvýš. A byla nahá. Nadpozemsky krásná. Ztratil dech. Ona naopak ani nedýchala. Jen byla opřená o jeho stehna a dívala se na něj.

Ani nemrkala. Prohlížela si ho.

"Kdo jsi a co tu děláš?" pronesla a melodie jejích slov jen proplula kolem jeho uší.

"Harald, jarl ze Sognefjorden."

Podívala se, jako by mu úplně nerozuměla.

"Jarl je. . . náčelník a Sogn. . ." nedořekl to, protože potočila hlavou na bok a pak prsty přiložila na jeho rty se slovy, že ví, kdo jsou jarlové i kde je Sognefjorden. Ale že nerozumí, proč je tady.

"Jsme tady na výpravě." odpověděl nejistě. Ale ona zase zakroutila hlavou a ukázala do vody.

"Proč jsi v mé tůni?" a dodala "Když pleníš půdu mého lidu, znesvěcuješ i jejich svaté prameny?"

Nakrčil obočí. "Tvého lidu? Kdo jsi?" řekl nejistě.

"Jsem Adsullata. Bohyně řek a pramenů. A ty se, jarle, koupeš v mé posvátné tůni." tentokrát už to neřekla tak medově, ale až výhružně.

Harald věřil na své bohy. O Adsullatě nikdy neslyšel. A v ten moment by byl mnohem raději, kdyby to tak zůstalo. Odkašlal si a začal se omlouvat. Ona se pobaveně na něj dívala a v očích jí tančily snad světlušky, jak se v nich jiskřilo.

"Mohla bych tě tu klidně utopit a nikdo by tě tu nikdy nenašel."

"To bys mohla, ale myslím, že nestojíš o tělo nezvaného hosta ve své průzračné tůni. Ten pohled by ti vždy připomínal, že jsem tě viděl nahou."

Neodtáhla se, jak čekal. Naopak. Přiblížila se k němu ještě blíž. Přísahal by, že těm světluškám viděl až do jejich lucerniček, jak z blízka mu koukala do očí.

"Jsi drzý. Ale budeš i odvážný, jarle. Odpracuješ si to a já se rozmyslím, co s tebou udělám."

"Jaká jsi blahosklonná . . . bohyně. A jak si představuješ, že si to mám odpracovat?"

"Dostaneš tři úkoly. Když je splníš, nechám tě jít."

"Přijímám." a dodal "Povíš mi jaké úkoly?"

"Vyčistíš tůni od všeho, co do ní nepatří. Máš na to čas do pravého poledne. Až to splníš, dozvíš se další." a s těmi slovy zmizela v bílém oparu nad hladinou.

Harald se dal do práce. Vyčistil dno i břehy tůně tak, aby se líbezné nožky bohyně nemohly o nic poranit. Když přišla, byla spokojená.

"Druhý úkol bude těžší. Musíš jít pod vršek hory a najít tam sopečné kameny. Posbírej jich, kolik uneseš a dones je sem. Musíš to stihnout do setmění."

Nečekal, vyrazil tedy. I ten to úkol zvládl, ale sotva je položil, zapadlo slunce a rozlila se tma.

"Jaký bude třetí úkol?"

"Svlékni se a ponoř se do vody"

"Ale kvůli tomu jsem přece . . ."

"Mlč a udělej, co ti říkám."

Tak tedy neodporoval. Teplá voda ho po dlouhém dni lákala. Svlékl se. Vnímal její pohled na svém těle. Prohlížela si ho stejně jako on ji nad ránem. Všude, kam její oči viděly. Ponořil se do vody po ramena. Pocit to byl slastný. Zavřel oči, ale když si vzpomněl jak to dopadlo minule, rychle je otevřel. Stála poblíž na břehu a svlékala se. Pak vklouzla do vody. Celá.

Neviděl ji. Najednou ucítil její ruce. Jak přejíždí po vnitřní straně jeho stehen. Pomalu přejížděla od kolenou k tříslům. Občas stiskla, občas zanořila prsty do kůže. Jeho mužství se začalo rýsovat do připravené podoby. Co následovalo, ho překvapilo. Vynořila se a uchopila do ruky jeho prokrvenou chloubu.

"Tvůj třetí úkol bude dát mi své sémě."

Zůstal bez hnutí a díval se na ni.

"Jsi bohyně. K čemu ti bude?"

"Ve slabinách mužů se ukrývá jejich síla. Patřím mezi bohy, kteří se stávají pomalu zapomenutými. A já tvou sílu potřebuji k tomu, abych se stala člověkem. Jen tak můžu opustit svatý háj i půdu mého lidu."

Její slova zněla až prosebně. Najednou to nebylo o tom, že on musí splnit úkol, ale chtěl splnit přání.

"Udělám to." řekl tiše. "Ale na břehu." Přesunuli se tedy oba na břeh, kde on ji položil pod sebe na svůj plášť.

"Už jsi někdy. . . ?"

"Ne. Nikdy."

Pro Haralda to bylo zvláštní. Netušil, jak začít.

"Nemusí se mi to líbit jarle. Stačí, když TO uděláš."

"Možná se ti TO líbit nebude, ale byl bych raději, kdyby ano. Nemusel bych se bát, že mi potom třeba ukousneš hlavu, nebo co já vím."

Rozesmála se. Ležela nahá pod ním a smála se. Její štíhlé tělo mu přišlo tak drobné pod tím jeho. Byla najednou zase tou nejkrásnější bytostí, co kdy spatřil. Políbil ji. Na krku, za uchem. Moc to neuměl. Neměl ženu doma. A těch pár otrokyň, co se protočily u něj na loži, ty sloužily jen k jeho uspokojení.

Snažil se být jemný. Jeho zarostlá hruď jí lechtala na prsou. Kolenem dal od sebe její nohy, aby se mezi ně vklínil. Začal se špičkou penisu třít o její klín. Chtěl ji políbit na rty, ale nebyl si jistý, jestli může. Udělal to. Byla chvíli překvapená, ale pak jeho pohyb rtů opětovala. Jeho ruka zajela pod její záda a chytil ji za rameno. Byl to ten moment, kdy do ní pronikl. Polibkem tlumený sten vyšel z jejích úst. On bez hnutí byl v ní a čekal, až se uvolní. Do volné ruky vzal její prso a mnul ho prsty. Ne hrubě, spíš pomalu. A ona zase vláčněla pod jeho doteky. Pomalu se v ní začal pohybovat. A ona mu po chvíli začala odpovídat svými pohyby. Když tušil, že se blíží jeho vrchol, rozhodl se ještě chvíli posečkat. Chtěl jí dát ze sebe tolik, kolik si ona bude chtít vzít. Vzal ji do náruče a posadil se pod ni.

"Teď mi ukaž, jak moc chceš to moje sémě."

Nasedla si na něj tedy jako na koně a vnímajíc své tělo hledala ten správný pohyb. Byl v ní už celý, když její vrtící se boky začaly pomalu přejíždět dopředu a dozadu. V černých chloupcích jeho rozkroku rejdil její mokrý klitoris. S každým pohybem cítil i její sevření uvnitř. Netrvalo to dlouho. Chytil ji za boky a přirazil si ji na sebe. A pak ještě dvakrát či třikrát. Byl to moment, kdy explodoval do nitra její božské krásy. Pak se jen položil na záda, zavřel oči a nehybně ležel. Dal jí to, co chtěla.

Čekal, že odejde, ale ona zůstávala. Lehla si k němu na rameno. Bylo to poprvé, co ucítil, že dýchá a . . . snad i pár kapiček potu se perlilo na její kůži. Podíval se na ni. V očích měla prosbu. Zeptal se. A ona odpověděla.

"Vezmeš mě sebou?"