Sourozenci - část 17.

"Poběž Irino! Nebo uletí." volal malý chlapec běžící po písčitém pobřeží Baltského moře ženoucí se za motýlem. Dívka v letních šatičkách za ním klopýtá. Sotva mu stačí. Motýl jim ulétá. 

"Uletěl nám." pronesla dívka smutně. 

"Najdeme jiného." řekl chlapec, chytil dívenku za ruku a běžel s ní mezi vysokou, uschlou trávu. 

Tohle byla jedna ze vzpomínek na dětství, které Malenkovič měl. Většina z nich byla spojená s jeho sestrou Irinou. Teď je ale oba drží pod zámkem systém. Jemu odejmuli čip proti stárnutí. Vzhledem k tomu jak dlouho čip měl, tak hádal, že bez něj tělo vydrží maximálně deset let, než zchátrá a vypoví službu. A trest v kolonii mu vyměřili na dvacet. Tedy doživotí určitě. Doufal, že Irina bude mít větší štěstí. Netušil za co ji chytili a co jí mohli dokázat. Bál se o ni. 

Na centrále je dali do kostky. Speciální výslechovka přepažená poloprůhledným sklem. Tušil jste obrys člověka na druhé straně, ale kdyby něco napsal a dal Vám to přečíst, nemáte šanci to rozluštit. Pokud by nepřenastavili průhlednost skla. Používalo se to na výslechy kompliců. Poloprůhledné sklo totiž umělo převzít do paměti pohyby osoby u skla a pak je upravit. Z poloprůhledného skla se stalo neprůhledné, na kterém běžel "film". Dle potřeby upravený. Většinu kompliců to rozhodilo. Ten druhý totiž vždy začal mluvit, což mělo za následek, že se rozmluvil i ten první, který nemluvil.

Malenkovič poznal, že je něco blbě, když byl v jiné výslechovce, než jakou si pamatoval. Byla potemnělá, prosklená . . . Jako akvárko na rybičky. Chyběly už jen ty závojnatky a sumeček. Tak nějak se to pamatoval z dětství, kdy svět byl ještě celkem v pořádku. 

Světla za stěnou se rozsvítila. Uviděl Irinu, jak v bílém unisex overalu s logem centrály, kterou dostávali všichni zadržení podstupující fyziologické vyšetření, vchází do stejného akvárka, jako bylo to jeho. Stěna najednou zmatněla. Tušil jen obrysy bíle oblečeného těla. V jeho výslechovce se ještě víc potemnělo a výrazně snížila teplota. Začala mu nabíhat úzkostná ataka. Tohle už znal. Tohle už tady bylo. Tohle už nechtěl.

V myšlenkách se přenesl k jezeru, u kterého měli jejich rodiče daču. Byla zima. Irina běžela na zamrzlé jezero. Smála se a chtěla se klouzat po ledu. Křup. Zvuk lámajícího se ledu. A znovu. Další křup. Pod jeho sestrou se prolomil led a ona spadla do vody. Ve vlněném kabátku za začala rychle topit. Volal o pomoc. Pak už si jen pamatoval, jak mu matka vyčinila, že na ni měl dát pozor, že je přece starší a aspoň on má mít rozum. 

Rozsvítilo se ostře bodavé světlo v jeho části výslechovky. Viděl sedící bílý obrys v mléčném skle, jak odchází z místnosti. Netušil jak dlouho tam sedí. Vzpomínka na jezero a topící se sestru ho vypnula. 

Stál před ním Richard a na obličeji plynovou masku. Jen mlčel. Pak si sedl. A zase mlčel. Ostatně to Richard dělal docela často. Byla to jeho oblíbená výslechová metoda. 

"Co . . . proč . . . ?" tiše ze sebe cosi soukal. Ale nebyl schopný dát dohromady větu. Napadlo ho, jestli mu něco nedali. Připadal si jako nafetovaný. Hlava ho bolela. Netušil, že na druhé straně skla stojí Irina, vzteklá a bezmocná. V sevření týpka v taktických hadrách, co jí brání v tom, aby si o mezistěnu rozkopala nohu na karbanátek. Že ona se dívá na něj, jak mu z nosu a uší teče krev. Jak má zorničky jak špendlíkovou hlavičku. A potí se jako by měl horečku. 

"Slečno Malenkovičová uklidněte se." řekla tiše, vyrovnaně a bez zájmu Zuzana.

"Jak se mám uklidnit? Je tam můj bratr a krvácí. Podle jizvy má vyoperovaný čip proti stárnutí a podle toho, jak zestárl, hádám že může i umřít."

"Nedramatizujte to. Pouze odevzdal výhody spojené s občanskými právy a povinnostmi svobodného občana zóny." opět klidně dodala bez mrknutí oka.

"Seru Vám na zónu i na její práva a povinnosti. Ten čip byl jeho majetek!"

"Který mu byl na základě porušení zákonů odejmut. Stejně jako jeho právo cokoliv vlastnit." dodala Zuzana spíš automaticky, než empaticky. Neměla k empatii důvod. Bratříček téhle jedovaté krávy jí zranil lidi. 

Irina se ještě chvíli snažila vyprostit ze sevření. Pak už to Zuzanu přestalo bavit. Přešla k ní a do krku jí bodla dávku čehosi, co jí lehce otupilo mysl a vyhodilo z provozu tělo. Tahle tenká, kovová pera milovala. Byla to elegantní zbraň a ráda ji používala i při výslechu. Byla to jedna z mála povolených.

Malenkovičová už jen soptila. Vzteklý výraz v očích říkal, že ještě nedošla toho správného času a tak se Zuzana sebrala a šla ven. Richard už na ni čekal na chodbě.

"Ten by možná mohl něco pustit, ale myslím si, že neví nic, co by nám pomohlo. Chceme ho výslechu schopného?"

"Máš pravdu. Přitvrdíme. Přibarvíme to digitálním obrazem nebo uděláme ostřejší realitu?"

"Je to zmrd, ale už je odsouzený. Takže do kolonie ho musíme vrátit živého. Ale . . . jen živého. A to může být i s pár zlomenými žebry."

Richard si natáhl rukavice. Na obrazovce ovladače kostky zapnul jednosměrné zobrazení a začal si hrát. Z pěti procent přimíchaného toxického plynu udělal osm. Věděl, že to mu naleptá zevnitř sliznice plic do deseti minut tak, že začne vykašlávat krev. Nasadil si masku a vešel dovnitř. 

Malenkovič byl už značně otupělý. Richard ho drapl za límec mundůru a hodil s ním o stěnu ze skla, za kterou stála Irina. Ona v tu chvíli začala hystericky ječet. Sklo ale bylo dokonale zvukotěsné. Richard Malenkoviče opět drapl a táhl ho po zemi. Pak ho zvedl a hodil s ním o zem. Bylo slyšet křupnutí lámaných kostí. Křup. Křup. Křup. Irině už ochabovaly hlasivky. Její vytřeštěné "nééé!" ale ječelo i z výrazu v jejích očí. 

Opět vešla Zuzana. 

"Stačí mi pár odpovědí." pronesla s naprosto lhostejným tónem hlasu. 

Irina ji jen sledovala s vytřeštěným výrazem. Richard stál nad Malenkovičovem. Pravou nohou v těžké kanadě mu drtil hrudník. Irina začala mluvit.

"Jsem Irina Volkovová. Malenkovičová za svobodna. Jsem manželka Ivana Volkova. Tedy . . . Malého Ivana." začala Irina tiše. Během hodiny jim řekla, jak se s Ivanem poznala přes jiného týpka, co makal pro matičku Rus. Přiznala, že pracovala jako tajná agentka, kterou nasazovali do jiných zón za účelem získávání strategických informací a že při jednom takovém projektu se potkala s Ivanem, který v té době měl za úkol narušit stabilitu politiky severní zóny tím, že upoutá pozornost veřejnosti na problematiku mladých lidí závislých na toxických látkách, zatímco vesele bude na severní námořní trase matička Rus podnikat pirátské výpady. 

Jejich sňatek byl vlastně nápadem řídícího důstojníka, pod kterého spadali, když tím Volkovovi měla poskytnout společenské krytí v australské zóně, kde matička Rus kupovala poušť za účelem přeměny v ornou půdu. Rusům se totiž podařilo najít speciální technologii, která vytvářela syntetickou úrodnou půdu v obří 3D tiskárně podobné zastaralé technologii míchačky na beton. A potřebovali to zkoušet někde, kde vyspělé země neměly natočené satelity za účelem snímkování každého kousku půdy jejich zóny. A Austrálie uzavřela pakt o nesnímkování dotažený k dokonalosti. Každý zaměřený cizí satelit sestřelovali bez předešlé výzvy. Takže Volkova stál každý ár děsnou gardu, ale matička Rus zaplatila. 

Volkov ale v Austrálii nekšeftoval jen s půdou. Technologii nadužíval ve svůj prospěch a založil tam vlastní plantáže s kávovníky. Stačilo jen použít technologii na odsolování mořské vody. Když mu na to Rusko přišlo, začali po něm jít. A to byl důvod proč Ivan začal těžit data. Dostatek správných dat mu zajišťoval odstup ze strany Ruska, které naopak ještě jemu začalo platit za to že některé citlivé informace schraňoval pod svou ochranou. 

Když Jense pověřil, aby mu sehnal určitý druh bojového plynu, Irinu napadl její bratr. Věděla, že byl machr na vše, co se dalo napsat pomocí chemických vzorců. Ale k čemu to chtěl, to Irina nevěděla. 

Elena si celý výslech pustila ještě jednou. Pak poslala Zuzaně do sluchátka jen pár klíčových slov, u kterých bylo vidět emoční zabarvení. Zuzana se začala babrat v Irinině minulosti. V tom, proč skončila tam, kde skončila, jak ji naverbovali, proč opustila bratra. Irině šla nahoru linka stresové hladiny. Trvalo to dalších deset minut, než se dostali k dače u jezera. 

"Zůstala mi po rodičích. Ivan se tam teď bude nejspíš schovávat. "

"A Rasmusen?" zeptala se Zuzana.

"Ten bude čekat na to, až opustím zdi tohohle pekla a odpálí mě jako zrádce." 

"Tomu opravdu věříte? Měli jste spolu přece poměr."

Irina jen mlčela. 

"Ta dača je kde?"

Irina jim dala dost podrobný popis i celkem slušnou lokaci. Ale bylo mimo jejich zónu. Byl čas na bríf.

"Tyhle informace jsou fajn, ale nikam nás neposunuly." shrnula to Elena. "Nemáme do čeho šáhnout. No nic. Jak jen na tom Malenkovič?"

"Dostal běžné léky pro nečipované a je na ošetřovně." řekl Richard.

"Fajn. Ji zatím zavřete do běžné cely. 24 hodin bude stačit. Laborka deaktivuje její čip. Ještě dnes. Poté jí ho můžou odstranit. Posílám k tomu veškeré papíry i rozsudek. Má tam mimo jiné i špionáž. Všichni víte co to znamená. Kolonii ve stavu terminálního rozpadu tělesné schránky. Za tímto účelem ji připravte na ošetření radioaktivním materiálem. Vykonávající komando přijede zítra touhle dobou."

Tohle nedělal nikdo rád. Nechat je zestárnout a ať si jejich těla poradí s tím, že jim byl odejmut čip, byla jedna věc. Druhá byla ale tahle pomalá vražda. Dávka, která se používala, se počítala podle váhy a biologického věku. Dožití bylo něco mezi dvěma až třemi měsíci, kdy při těžké práci v kolonii často umírali odsouzení už do dvou tří týdnů. Smrt byla bolestivá a samotný režim kolonie jim nepřidával. Spíš naopak. 

Elena dala všem volno. Situace nebyla nijak příjemná a věděla, že tohle je třeba vstřebat. Zuzana s ní zůstala v práci, aby dodělaly podklady. Když se o tři hodiny později rozloučily, došel za Elenou Erik. 

"Vzhledem k tomu, že náš hlavní subjekt je potvrzený přes satelit na té dače, tak se přesouvám zítra zpět do severní zóny El."

Mlčela a jen poslouchala. Neměla sílu mluvit. 

"Chtěl bych, aby jsi odjela se mnou. Zatím třeba jen na zkoušku. Pro začátek bych pro tebe měl flek externího operativce k případu, který jsi vedla. Mohla by jsi na něm makat dál s námi u nás a když bys . . . "

"Poletím." odpověděla.

Erika její rychlá odpověď překvapila. 

"Zařídím ti sky house. Teď bohužel rychle nic lepšího neseženu. Smlouvu o spolupráci pošlu ještě dnes na příslušná mís . . ." nedořekl to. Elena ho začala líbat. Hladově. Potřebovala ho.

Chtěl ji a ona jeho boulící se kalhoty cítila zatraceně dobře. Odtáhla se a nasdílela mu souřadnice jejího bytu. Sedl každý do svého jetu a letěli k ní. Jen vystoupila, odsunula dveřní panel a nastavila zatemnění na 60%. Erik zatáhl za sebou panel. Mlčky tam stál. Pořád čekal, že si to Elena rozmyslí. Nerozmyslela. 

"Sprcha?" zeptala se ho.

"Uvítám ji. Půjdeš se mnou?" 

Elena jen kývla a už se začala svlékat. Odhalovala siluetu svého těla kousek po kousku. Lehce opálená kůže, která byla tak hebká na dotek. Erik ji chtěl. Elena to viděla na jeho ztopořeném mužství, které opět vypružené vyskočilo z kalhot, které si svlékal. 

Oba zmizeli v koupelně. Líbali se jako by mohli dýchat jen skrze polibky toho druhého. Jejich mladí se vrátilo. Jejich chtíč navázal tam, kde skončil. Jejich těla si jeden druhého pamatovala navzájem. Vystříkal její hladový klín, aby do něj poté zajel prsty a mohl ji stimulovat tak dlouho, až začala stříkat ona. A pak znovu. Cítil napětí, které její tělo prohýbalo pod tíhou snahy ještě se neudělat, stejně jako uvolnění, které s orgasmem přicházelo. Zbožňoval ji. A ona se cítila být jeho bohyní. Tou jedinou, kterou chtěl. 

Když po několika hodinách oba odpadli, Erik se zahleděl na masturbační kapsli. 

"Slušnej model. Chceš ji nechat poslat do naší zóny?"

"Tam ji nebudu potřebovat. Doufám." usmála se na něj unaveným, líným a naprosto rozšukaným úsměvem.