Sonia - část 3.

Sonia byla drobná blondýnečka, která se jako mladá dostala do exportu s bílým masem z východu. Neměla tenkrát ještě implantovaný čip. Koupil si ji jako společnici jeden týpek ze sektoru vnitřní správy města z S3. Nebyl dost bohatý na S4, ale měl moc a vysoké kompetence a patřil k tzv.důležitým, takže si mohl dovolit byt o výměře 70 metrů čtverečných v 15. patře, svůj hydrojet a jednu z novějších verzí čipu.

I když se nechal vylepšit a upravit biomechaniky a estetickými chirurgy, pořád na něm bylo cosi slizkého. Nemohl tedy k sobě sehnat ženu, která by mu adekvátně doplňovala jeho image. Proto se obrátil na východní nomády, což byla skupina pašeráků makajících pro odboj. Dal za ni balík. Další balík dal za její vylepšení a čip nestárnutí. Poté ji nechal registrovat už jako svou manželku. Nebránila se. Byla ráda, že dostane relativně slušný čip. Teda slušný pro někoho, kdo by na východě na jakýkoliv čip nikdy nevydělal. A k tomu adresu v S3 a tudíž bude mít život, o kterém si doteď mohla nechat jenom zdát.

Ale . . . tohle pohodlí mělo svou cenu. Každý večer probíhala stejná rutina. Její důležitý manžel se vrátil z práce. Ona se postarala, aby měl už napařenou očistnou kapsli, ve které probíhala hygiena. Pak následoval většinou 3-5 minut dlouhý sex, kdy bylo cílem zplodit potomky. Sonia jich manželovi dala za roky manželství 6. Už dospěli, dostalo se jim slušného vzdělání, kvalitních čipů a jedna z dcer se dokonce vdala do S4. To celé rodině zvedlo výrazně prestiž a Sonia výrazně stoupla v očích lídí venku. Navíc dostala větší důvěru doma. Mohla začít sama chodit ven, bez doprovodu někoho z rodiny. Úkol byl totiž splněn.

Manžel postupně přestal tlačit na intimní rituály. Za sebe i za manželku zplodil děti, které mohli dál nést jeho zodpovědný odkaz. Dokonce dva ze synů nastoupili do stejného úřadu a poměrně se jim dařilo jít ve stopách svého otce.

Sonia začala Elenu zajímat ve chvíli, kdy přišlo hlášení, že nějaká žena z S3 se pohybuje okolo vstupu do metra. Identifikovat se ji sice systému nepovedlo, ale automatické rozeznávání ji vyhodnotilo jako ženu z bohatší střední třídy. Dle bot, kabelky a bundy systém u ní dal výstrahu, že se jedná o někoho, kdo nemá u metra důvod trávit čas a je třeba ji chránit a sledovat z důvodu zjištění účelu jejího pohybu v S1.

Elena věděla, že tam nebude kvůli levné kávě nebo olistovaným knížkám z minulého století. Na to chodila mladší generace, která milovala "retro", co se vracelo do módy. Většinou si tam tyhle paničky skoro bohatých mužů chodily pro kradené zboží, které stálo půlku. Nic zajímavějšího ten den ve svodce od hlídek nepřišlo a případ "Viktor" a muže s aktovkou sice měla rozpracovaný, ale nic s čím by mohla pohnout, jelikož muž s aktovkou zmizel někde v útrobách metra ještě ten večer, kdy byl Viktor vyslýchán, a žádná z kamer nedetekovala jeho východ ven.

"Okey. Tak se pojedeme podívat na Gagarinovu ulici co nám to tam pobíhá za paninku."

Na předloktí si připnula slate, do kterého natáhla všechna data z ranní svodky od hlídky. Do náprsní kapsy zapnula holografický průkaz pracovníka REX (rady pro etiku sexu). Aktualizovala si dominátora o nové verze programů, které by mohla potřebovat "navštívit" a přivolala si svůj hydrojet.

Byl docela provoz ve středních a nižších patrech, proto ji její hydrojet vytáhl rovnou od centrály REXu do S4, kde byl provoz značně řidší. Automaticky se jí rozsvítila modročervená lišta ve spod hydrojetu, která v pulzech zeslabovala a zesilovala intenzitu záře, aby si i řidiči prominentní vrstvy všimli, že jede někdo od bezpečnostních sborů a je potřeba hydrojetu umožnit volnou cestu. Hydrojety sice spolu komunikovaly, aby se vzájemně synchronizovaly ohledně bezpečných odstupů a kvůli plynulosti provozu, ale někteří řidiči prominentních obyvatel záměrně ignorovali autonomní systémy dopravních prostředků a narušovali tak rovnováhu provozu. Elenin hydrojet měl navíc funkci, kterou měly jen dopravní prostředky lidí pracujících v bezpečnosti. Měly přednost. Systém řídící autonomní řízení vyslal signál, že v okolí je dopravní prostředek s prioritním průjezdem a přepočítal trasu tak, aby neblokoval nikdo průjezd. Jenže řidiči s vypnutým autonomním řízením často tyto přednostní průjezdy ignorovali.

Když se blížila na Gagarinku, vypnula signalizační lištu a přepnula řízení do manuálu. Celkem nenápadně sestoupila z S4 do S1 a přepnula na pozemní pohon jetu. Jelikož dole byl opravdu pomalý provoz, tak toho využila a zařadila se mezi ostatní. Dalo jí to prostor pomalu popojíždět k místu, ale zároveň stahovat do slatu přes dominátora aktuální pohledy z kamer okolo. V náhledech pak nechala běžet rozeznávání. S každou křižovatkou jen odpinkla další hlášku "žádná shoda". Objížděla pomalu bloky přiléhající ke Gagarinově ulici. Přemýšlela, jestli dneska vlastně ještě někdo vůbec ví, kdo byl Gagarin. Sledovala vchody do domů, uličky pro peší mezi nimi, lidi na chodníku. Dvacet minut a nic. Zastavila na rohu u jednoho stánku s pár dřevěnýma bedýnkama.

"Lutze máš mandarinky?" oslovila černošku, co makala jako "koncák" pro nomády z východu.

"El! Zdravím tě. No nějaký mám. Dovezl je před třema dnama Norek z albánský farmy. Kolik chceš?"

"Dej mi tak tři."

"Chceš je zabalit do papíru?"

"Ne asi, si je budu koulet po chodníku."

Lutze se začala smát a ukázala tak bílé zuby. "Pořád tě drží ten tvůj sarkasmus?"

Elena jen kývla. Tihle pouliční prodejci sice málokdy měli vše v pořádku, ale jejich zboží chutnalo tak, jak mělo, protože nebylo z laborky. Bylo drahý, ale chutnalo opravdově. Ne jak ty mandarinky s vakuových pytlíků v kantýně REXu. Prodejci sehnali nějaký papír o původu "z GMO farmy", ale Elena věděla, že v Albánii žádný GMO není. Prostě byly tam sady plný normálních stromů, kde to rostlo. Akorát že je hlídal špičkovej kamerovej systém a drony. Ona totiž jedna sklizeň na malé farmě byla velmi slušný příjem pro velkou rodinu na celý rok.

Elena zaplatila Lutze v digitálních jednotkách. Za ty tři kousky opravdové chuti zaplatila hodinovou mzdu, ale stálo jí to za to. Začala loupat první. Ta vůně byla sladká a kyselá zároveň. Milovala ji snad ze všech vůní nejvíc.

"Příští týden budou krvavé pomeranče a olivy. Parkovat budu na Goťáku." šeptla Lutze.

Elena jen lehce kývla a pomalu si vychutnávala to oranžové slunce v dlani.

"Hledám jednu ženskou." řekla zničehonic Elena.

"Máš víc, než jen to, že byla jedna?" uštípla lehce sarkasticky Lutze.

Elena ťukla do slatu, vytáhla nejzdařilejší zachycení ženy a hodila holografické zobrazení. Lutze přivřela oči a kývla.

"Jo. Chodí kolem. Taková . . . z vrchu."

"No to vím. Řekni mi něco, co nevím Lu." řekla tvrdě, ale zároveň, aby jí připomněla, že mají obousměrně výhodné přátelství.

"Jestli to je ona. Poznám jen hadry a kabelku."

"Ty víš, že je." tiše odsekla Elena. "Mám si stáhnout záznamy z kamer a nahrát je do počítače na centrálu REXu? Co tam asi bude vidět? Bude to zajímat jen hospodářskou, nebo to zůstane u nás na REXu?"

"Fajn. Hele chodí tamhle do té uličky. Ten východ u žebříku. Červenej. Bylo mi to divný. Je to nouzák, z venku ho neotevřeš, ale on se jako nouzák jen tváří. Vždycky tam v jednom místě cosi udělá. Tam vedle tý samolepky. A ty dveře se otevřou. No a pak jde dovnitř. Je tam tak dvě hodinky a vyleze stejnýma dveřma ven."

"Díky Lu. Jo a na ten Goťák neparkuj. Vyber si raději nábřeží nebo Zelňák." víc nemusela dodávat. Lutze pochopila a poděkovala.

To už Elena ale přecházela ulici. Naprogramovala dominátora, aby na kameře v boční uličce vytvořil smyčku poslední půl minuty a pouštěl ji, dokud ji nevypne. Když viděla, že dominátor má hotovo, vešla do uličky. Před ní nouzák. Na něm docela velká nálepka o zákazu parkování a odtahu. Na první pohled nic zvláštního. Jen byla dost divně umístěná na levé straně uprostřed. Sáhla na ní. Byla nepatrně vystouplá oproti povrchu dveří. Bříškem prstů přejížděla po jejím obvodu. Pustila prostorový 3D lokátor v makro rozlišení, který ji do hologramu překreslil veškeré dutiny ve dveřích. Bingo. Zámek a jednoduchý pákový mechanismus, ukrytý pod samolepkou, na otevření. Nouzák to byl, ale mechanismus otevření byl opačný. Tedy z venku dovnitř. Dominátor se napíchl na EZSku a sepl "tiché otevření". Cvakl zámek a dveře se otevřely. Nemýlila se. Vedle vchodu byla krabička na manuální kódování. Kdyby dveře otevřela manuálně, sepnulo by to alarm. Takhle nerušeně vešla do jakéhosi prázdného skladu. Opět si pustila 3D lokátor. Tentokrát už ale na slate. Překreslil se tam prostor před ní a když dala termo-vizuální vykreslení, uviděla čtyři siluety těl o dvě stěny dál.

***

Elena se dostala až k pootevřeným dveřím do místnosti, ve které se svítilo a ozývala se hudba. Zdi místnosti byly pokryté rudou a černou, těžkou látkou, připomínající oponu v divadle. Matně si ještě pamatovala, když byla klasická divadla. Ráda do nich chodila.

Housle a violoncello hrály pomalý, velmi teskný kousek. Byl to nějaký kousek od Morriconeho, vybavovala si ho z nějakého starého filmu. Hrály na ně dvoje ruce. Dvě těla v rohu místnosti. Dvě ženy v černých, večerních šatech. Uprostřed místnosti byla kovová konstrukce ve tvaru krychle a z její stropnice visel závěs, na kterém bylo drobné ženské tělo. Svázané ruce za záda, přes oči černý lesklý šátek.

Elena doufala, že nejen tělo, ale žijící člověk. Podle termoskenu, tělesná teplota v normálu a zaznamenána i aktivita nádechu a výdechu. Okey. Oddychla si, protože očividně žena nebyla nikde zraněná. Rozhodla se tedy pozorovat celou situaci zatím ve stínu přivřených dveří. Už dlouho neměli na centrále REXu aktivitu spojenou s nepovoleným sebepoškozováním prováděným druhou osobou.

Jednalo se o obzvláště vážný čin proti etice sexu, definovaný v digitálním zákoně před asi sedmdesáti lety, kdy se rozmohly sekty praktikující sadismus a masochismus jako rituál osvobození duše. Tenkrát na tom pracovala v rámci týmu a bylo tam hodně mrtvých zfanatizovaných lidí, co si odstraňovali čipy zpomalující stárnutí obzvláště nebezpečným způsobem. Někteří utrpěli vážná poškození mozku a nervové soustavy. Zůstali ochrnutí nebo přišli o funkce spojené s mozkem. Stala se z nich "zelenina", jak se říkalo ještě po staru. Tohle jí to připomnělo.

K zavěšené ženě se blížil muž. Vypadal staře na dnešní dobu. Měl sice vypracované tělo od pasu nahoru nahé, téměř dva metry vysoké, ale musel mít tak 250-270 let. Holá hlava. Jen v kožených kalhotách, bosý chodil okolo zavešené ženy. Prsty kontroloval uzly a úvazy na provazech. Nespěchal. Elena pohlcena hudbou fascinovaně sledovala obraz, který se před ní vykresloval.

Vnímala každou zpívající strunu i kroky jeho nohou. Atmosféra ji elektrizovala. Na předloktí ji tiše zavibroval slate. Přišla zpráva o pohybu muže s aktovkou. Vyšel z metra u starého muzea. To ji probudilo do reality. Poslala informace hlídce, aby muže promptně zadrželi a předvedli k podání vysvětlení jeho neobvyklého pohybu. Odeslat. Odpinkla digitální pečeť s rudým kódem, aby se informace zpracovala okamžitě.

Když zvedla oči od slatu, tak muž už vybíral na stole mezi bičíky, důtkami a plácačkami. Vybral prvně klasické, kožené důtky. Stoupl si vedle ženy a začal orchestr vyplácení. Žena se sice snažila tlumit svou odezvu, ale bylo vidět, že její tělo chce víc. Muž důtky vyměnil za plácačku s kovovými cvočky. Na kůži ženy zanechávaly už patrné stopy po doteku. Ale muž pokračoval a stupňoval své počínání. Bičík. Podobný bičíkům, co vídávala jako malá v jízdárně a koňských stájích, kde jezdívala na koni. Hýždě a stehna ženy už byla rudá. On ji hladil dlaní po místech, která už od pohledu pulzovala bolestí.

Uteklo něco okolo 40 minut. Ženy hrály teskné adagio. Slate opět zavibroval do předloktí Eleny se sdělením, že muž byl zadržen pomocí nezbytných, zadržovacích prostředků při nedokonaném pokusu o útěk a je nyní převážen na centrálu REXu, kde bude po stabilizování mozkové a srdeční aktivity připraven k výslechu. Tedy cca za 16-18 hodin. Elena jen spokojeně zvedla bradu. Tenhle moment pro ni byl jako start na závodě. Ale měla ještě 16-18 hodin čas, aby vyřešila situaci před ní.

Mezitím muž ženu odepnul z konstrukce a odnesl ji v náručí na cosi jako postel. Velká matrace potažená lesklou, černou folií. Připomínala starý typ latexu. Položil ji tam. Pomaličku rozvazoval každý z uzlů. Když ji konečně osvobodil z provazů, tak z pod matrace vytáhl popruhy. Z každého rohu jeden. Upl do nich její údy tak, že ležela před ním rozkročená a absolutně znehybněná. Rozepnul si poklopec, aby zpod něj vytáhl svůj penis. Poměrně nadprůměr pomyslela si Elena. Začal pomalu šukat ženu pod ním. Elena viděla, jak se jí z očí začínají řinout slzy. Je čas zasáhnout. Nakročila. Už brala za dveře, když žena s mírným přízvukem začala muže prosit, že ho potřebuje víc. Elena se zastavila. Muž naopak zrychlil. Ženě tekly slzy. Vše se neslo v doznívajících tónech adagia. Pár posledních desítek sekund. Muž věděl, co dělá. A žena před ním přijímala jeho pozornost s čistou bezprostředností.

Nechala doznít smyčce i chvění v tělech obou aktérů. Ženy uklidily nástroje. Při odchodu Elena ustoupila do tmy, aby mohly odejít bez toho, aniž by si jí všimly. Přišlo jí zbytečné, je řešit teď. Když byly venku, vešla do místnosti. Pak už se to seběhlo rychle.

Byli vyzváni k prokázání identity. Žena se prokázala jako Sonia Nemirovová za svobodna, vdaná jako Gregorová. Muž byl Karel Chašák. Ženu poslala transportním hydrojetem na centrálu, ale u muže byl problém. Neměl čip. Věk měl 52 let podle starého určování věku. Navíc jako osoba bez čipu nepodléhal trestním sazbám dle digitálního zákoníku, ale musel by být souzen podle starého tzv. papírového zákoníku z roku 2037. A tehdy tento druh praktik nebyl zakázaný, pokud měl muž písemný oboustranný souhlas se sexem. Což Karel měl. Tedy nemohl být souzen a stíhán. Elena mu tedy napíchla číslo účtu na digitální měnu, kde mu mohla nanejvýš kontrolovat tok financí. Obeznámila ho s tím a tudíž doufala, že bez finanční motivace s touto činností nebude dál pokračovat, ale iluze si nedělala. Jeho motivace byla zjevně jiná. Zábava. Ale Elena víc udělat nemohla.

Sonia už byla v protokolárně. Při přijetí na centrálu ji ihned převzal kolega od Eleny. Rob. Elena si jeho způsobu práce vážila. Byl chytrý, ale měl pořád etiku práce. Rob se Soniou moc práce neměl. Rovnou řekla, že dostala na Karla kontakt od jedné z kamarádek. Lucie. Bydlela u nich o dvě patra výš. Taky řekla, že trpěla poslední rok depresí a dle skenu mozku, který byl pokaždý spíš horší, jí hrozilo umístění ve "spa", jak se tomu říkalo. Sanatorium pro osoby, které potřebovaly regeneraci. Odborná pomoc nepomáhala. Zkusila Karla a pomáhalo jí to.

Elena takových paniček už poznala hodně za ty roky. Nepřekvapilo ji to. S Robem se domluvili, že on si rozpracuje onu "Lucii" a ona dodělá Soniu.

Připravila veškeré protokoly. Za úmyslné sebepoškozování druhou osobou, nepovolený sex a porušení zákonu o pohybu osob ji Elena nakonec poslala právě do spa. Ale do pavilonu s ostrahou. A na půl roku. Proč ji trestat ještě víc. Měla pořád před očima její slzy tekoucí jí po tvářích. Odeslala informace na patřičná místa a jen z vnitřního ochozu budovy sledovala eskortu, jak ji nakládají k převozu.

Další den za ní. Na projekčním stole ji blikala složka k muži s aktovkou. Odpočet, který si nastavila, ukazoval 9-11 hodin. A v kapse měla ještě dvě mandarinky.