Sheldnova mrkvičková polívka

Uklízím ve skříni a našla jsem to jedno staré, flanelové pyžamo. Červené s károváním. Už ho nějak nezapnu přes prsa. Nosila jsem ho přece jen už před hodně lety. V mžiku mi hlavou proletí den, kdy jsme si ho kupovali. Stejný. Přiznávám - já si pak koupila ještě to samé dvakrát. Ptáš se proč? Protože jsme ho měli "spolu". Každý večer jsem tak usínala s tebou.

Zavírám oči a hlavou mi proletí tolik myšlenek a vzpomínek. Naše výpravy za horkou čokoládou. Chození večerním městem s vánoční výzdobou. Smání se vtipům, kterým jsme se smáli jenom my dva. Tvůj hlas, který mi vždy ježil na krku vzrušené chloupky. Slyším tě. Zase mi vyprávíš nějakou myšlenku. Poslouchám tě, oponuji ti, směju se. . . Jsme takoví ti divní přátelé, který spolu chtěli být, ale nešlo nám to. Já neuměla tancovat a ty jsi byl ten s motýlkem a ve fraku.

Pamatuješ jak jsi mě to učil tenkrát na vrcholku Kraličáku? Už se stmívalo, západní obloha se potáhla červánky, do kterých se zaplétaly bouřkové mraky. Z repráku od Stezky v oblacích hrála hudba z Hříšného tance. Bože jak já se styděla za každý šlápnutí ti na nohu.

Taky si pamatuju, jak jsem tě vytáhla na hory. Taková menší prochajda, kdy jsme fotili cestou motýly a prokecali spolu každý krok. Tvůj výstup nahoru na horu a z komfortní zóny.

Těch prochozených kilometrů bylo hodně. Vlastně mám pocit, že jsme spolu buď pili čokoládu nebo chodili.

No . . . a pak přišlo to jedno ráno, kdy jsem si vlasy hodila do drdolu, oblékla se do modrého kostýmku a nasadila úsměv letušky. Než jsem dojela k tobě domů, rozmazala jsem si řasenku. Dvakrát. Zatraceně. Víš jak nerada se maluju a ještě míň ráda retušuju rozmazaný šmínky. Akorát jsi se oblíkal. Ženil jsi se a já tě vezla k oltáři. Když jsem tě viděla, byla jsem na tebe děsně nasraná a hrdá zároveň. Přála jsem ti to štěstí. Ale bála se, aby jsi ho našel. Když jsi se oblékal, když jsem ti čistila ta neviditelná smítka z ramen . . . tolik jsem ti chtěla říct, ať si to rozmyslíš a nebereš si ji. Jako by se ve mně cosi lámalo a padalo do kolen. Věděla jsem, že mi zmizíš ze života. Naše přátelství. Naše vzácné okamžiky.

A pak to řekla za mě tvoje máma. "Myslela jsem si, že skončíte spolu, ale on si bere ji."

Zasáhlo mě to. Uvědomila jsem si, že to bylo vidět. To, co jsme spolu mezi sebou měli. To vzácné, křehké, vzájemné. A teď  . . . Spadlo to na zem a rozbilo se to jako sněhová koule plná vloček, rozlilo se to po zemi a vsáklo se to . . . zůstaly jen ty usychající vločky.

Už žádný čekání na perónu, až přijedeš na Vánoce domů.

Já se odstěhovala. Ty skoro přestal jezdit. Je to pryč.