Samolibost v samodržkách

Se tak dneska oblékám do práce a jak se tak hrabu v šuplatech s ponožkami a prádlem, tak mi do ruky vplují černé, jemné samodržky s krajkovým lemem. Říkám si, jak dlouho že jsem je to neměla na sobě a pak mě napadne, že bych si je mohla klidně vzít na sebe dnes. Do práce. K šatům a lodičkám. Natahuji je po kůži nahoru. Přetáhnu přes ně šedé šaty ke kolenům a obouvám se do lodiček s jehlovým podpatkem. Připadám si tak nějak fajn, tak nějak víc žensky. Jako obyčejná bohyně.

Bez keců. Bez frází. Bez přemrštěného sebevědomí. Jen si tak jdu. Jsem obyč baba v obyčejném městě, plném obyčejných lidí, do kterého přišlo obyčejné jaro a s ním ruku v ruce mnoho neobyčejných nových dnů příštích.