Rozpaky mladých mužů

Takhle čekám na nádraží na zaměstnankyni, co mi rotuje dnes na další turnus služeb do práce. Horko. Dusno. Únava. Debilně dlouhej den, kdy přemýšlíte ne nad tím, co je za den, ale jaký je vlastně rok. Přes cestu Mekáč. Že by kafe? Jdu dovnitř.
Na rožku s kávovarem mladý, poměrně vysoký blonďák. Takový ten věk mezi chlapcem a mužem, když už se holí, už má mužný hlas, už nemá uhrovitý obličej, ale ještě to není ten typ, co chodí v pátek na pivo. Hádám spíš florbal. Nemá totiž nohy do O, ani žádné tělesné deformace jako chybějící zuby. Twl zuby.... Jako že ty maskulinní, rovný, bílý zuby.
Uff. Zabrní mi podbřišek.

"Jedno velký kapúčo"
"Jaká příchuť?"
"Vanilka?"
Zaplatím. Chlapec se dává do baristické gymnastiky a já si to užívám. Modrošedé oči vyzařující cosi ještě nezkaženého. Lákavé.... Upravený, ostříhaný. Určitě voní. Skoro se chci nenápadně nahnout a ovonět si ho. Vanilky mi dopřává hodně. A tak to kvituji obdobným hlasitým konstatováním "Vy mi teda přejete" a dostává se mi na oplátku další úsměv. Do prčic. To jako mají za úsměvy na zákaznice nějaké special prémie? Ne. On se culí dál.
"Než mi tam dáte mlíko můžu si tam přidat cukr? Vstávala jsem ve čtyři a potřebuju palivo pro mozek."
A chlapec podává kelímek.
"Já o půl páté." a úsměv na mě.
"A taky dlouhej den?"
"Jo jo." A jeho nenápadný nádech nachové ve tvářích ještě o jeden odstín zvýrazní.
"Takže jsme na tom stejně." Dodávám.
Následuje jeho nepatrný zásek. Chlapec v něm zamrzl v půlce pohybu.
"Jsem zapomněl jak přesně je postup na to Vaše kafe." a zase další odstín načervenalé ve tváři do plusu.

Stál tam. Roztomile v rozpacích. Ten dvouvteřinový moment, kdy zakymácela jeho příjemná a přirozená, konzervativní sebejistota. Držel v ruce konvičku s tím napěněným mlékem. Podívá se na tahák u kávovaru. Zkontroluje konvičku. A se stále nepatrným ruměncem mi leje tu pěnu do kávy. Skoro mu přeteče z papírového kelímku.
"Tolik pěny?" ptám se.
"Já Vám chci dopřát ... pořádnou pěnu."
"Tu já ráda. " A až poté, co jsem to dořekla, mi došel ten dvojsmysl posledních vět. Do pr... Ruměnec přeskočil na mě. A tak jsme si vyměnili drobný pohled. Oba v takovém tom "díky za fajn den" úsměvu.

Brala jsem si z jeho ruky kafe a prsty se drobně dotkly. Usmála jsem se a odcházela s tím, že on koukal na můj zadek a já si v hlavě představovala jeho ruměnec ve chvíli nahoty. Jeho samotného. Jak je nesvůj před mým pohledem. Viděla jsem ty jeho svaly, šlachy, které jsem tušila přes obtahlé polotriko s límečkem... Vystupující žíly v kůži. Opálení dle šortek do vody. Mokré vlasy. Vodu stékající v drobných čůrcích po jeho kůži. Všude. I do těch jemných chloupků.... Které mají ještě chlapci vonící sportem, svěží toaletkou... Ale kteří už umí líbat i polaskat ženské tělo.