Rasmusen - část 14.

Erik tam stál jako by nikdy nezmizel. Elena nebyla schopna slova. Zuzana nadhodila něco k případu Rasmusen. Chytil se Rob. Netušil co Elenu tak vyvedlo z konceptu, ale ujal se slova. Erikův kolega přešel k projekční desce a začal s ním procházet veškeré podklady ke spisu Jense Rasmusena. 

Elena si prohlížela každý rys Erikovi tváře. Všimla si dlouhé jizvy na pravé straně čelisti zarostlé ve vousech. Ano. Její dokonalý Erik nosil upravený plnovous. 

"Můžeš . . . ?" ukázal Erik ke dveřím. Elena se zvedla a vyšli spolu na starou terasu, kterou Rex měl z dob, kdy ještě jeho zaměstnanci chodili kouřit. Byla už sice sešlá, ale pořád na ní někdo udržoval pořádek a něco málo živých rostlin. 

"Nemůžu teď a tady s tebou řešit co se tenkrát stalo. Jen chci, aby jsi věděla, že tu jsem proto, že jsem chtěl, ne musel."

"Jindy a jinde mi to říct můžeš?"

"Mám tady výjezdní povolení pro naši skupinu na dobu nezbytně nutnou pro spolupráci na případu. Záleží jak daleko jste a jak dlouho se zdržíme. Chtěl bych. . . "

"Fajn. Projdeme informace k případu. Jestli se Rasmusen do té doby neobjeví, budeme čekat na nové stopy. To by mohl být prostor se potkat."

"Eli počkej." zastavil naštvanou Elenu při odchodu. Tázavě se na něj podívala. 

"Nemohl jsem se ti ozvat . . . tenkrát. Drželi mě přes dva roky v umělém spánku. Dali mě do pokusného programu na biomechanické náhrady končetin. Uřezali mi obě nohy, několik prstů na levé ruce a kus čelisti. Všechno rozdrcené od střepin. Biomechanické implantáty se sice ujaly, nicméně implantování umělých svalů se dělalo na etapy. Bylo to celkem přes třicet zákroků. Pak další operace byly kožní štěpy. Když mě probudili, přišel jsem o dva roky života. A před sebou jsem měl minimálně další dva roky v nemocnici, než mě dají do kupy. Když mi končily rehabilitace, přišla vzpoura dvojkových AI. Nasadili mě do štábu. Nemohl jsem už vyjet zpět. Zavřely se hranice."

"Eriku mohl jsi se ozvat. I jinak."

"Mohl, ale nechtěl jsem, aby jsi mě viděla jako mrzáka. A pak . . . to už nešlo i z jiných důvodů."

"Má ten důvod jméno?" vypadlo z Eleny bez přemýšlení. Náznak žárlivosti nepokrytě vyhřezl na povrch.

"Ano. Mise. Nemůžu ti říct víc. Ne tady, kde jsou všude uši a oči."

Eleniny vzbouřené emoce se vrátily do únosné roviny. Nadechla se. 

"Jsem ráda, že žiješ." dodala s lehkou pachutí hořkosti. Erik ji chápal. I tu hořkost.

"Zvládneš se mnou dělat na případu Eli? Je to hodně důležitý případ. Nesmíme udělat chybu. Jdeme po Rasmusenovi už přes dvě dekády. Pokaždé se vyvlékl a proplul nám sítem legislativy."

"Jsem profík Eriku." a s těmi slovy otevřela dveře vedoucí dovnitř budovy. Sledoval ji. Vypadala skoro stejně jako v Grónsku. Stejně dlouhé, tmavé vlasy. Perfektní, vysportovaná postava. Jen její pevný krok vojačky se změnil do lehce houpavého kroku ženy, která už není v první linii. Věděl proč přiletěl. A dobře si uvědomoval, že má jen málo času na to, aby toho docílil. 

Vrátil se k ostatním. Tým se mezitím už přesunul do zasedačky. Projekční deska zaplnila prostor hologramy a digitálními protokoly. Musel uznale poděkovat lidem z Elenina týmu za dobrou přípravu. 

"Okey. Nemáme zatím nic, čeho bychom se mohli chytit k jeho výskytu či pohybu. Já si vytáhnu některá data ze spisu a pošlu to na vyšší místa v rámci mezizónové spolupráce. Zkusím požadavku na tiché zadržení Rasmusena dát vyšší prioritu. 

Elena jeho přístup kvitovala. Vyšla ze zasedačky k sobě do kanclu. Došla ji Zuzana. 

"Jak jsi na tom? Řekl ti aspoň něco k tomu co se stalo?"

"Jo, něco málo."

Zuzana dál vyzvídala, Elena už ale nevnímala. Byla myšlenkami jinde. Překvapivě u případu Rasmusen. 

Když dali do kopy kompletní podklady, tak zbývalo už jen čekat. Dostali připojení do mezizónové sledovací sítě. Po půl hodině tichého sezení, procházení dalších odvislých souvislostí s případem jim na slate přišel alert z hraničního pásma zóny. Jens Rasmusen se objevil v jetu na hraničním přechodu u staré Ostravy. Spustili vizualizaci z kamer na přechodu přes projekční desku. Byl to on.

"Výborně. Na to jsme čekali." a s těmito slovy Elena odpíchla ze střechy budovy pohraniční hlídky do vzduchu vážky. Malé duhově zeleno-modré drony, které sloužily ke sledování pohraničního pásma zóny. Uměly snímat pohyb a měly termovizi. Víc toho pohraničníci nepotřebovali. Eleně to muselo stačit. 

Vážky měly co dělat, aby stačily modernímu jetu Jense Rasmusena. Asistent, který autonomní jet ovládal, si nedělal zrovna rozpaky s dodržováním pravidel letového provozu.

"S takovou ho ztratíme nejpozději ve žluté zóně nad Hartou a tam nemáme v dosahu nic, co by se dalo nepozorovaně použít. Sakra!" pronesl Rob.

Zuzana něco naťukala do komunikátoru. Za chvíli jí přišla zpráva a během pěti minut měli na projekci živý přenos z vrchu. Vojenské drony ze žluté zóny vzlétly akorát včas, aby Rasmusenův jet sledovaly s bezpečným a nepozorovatelným odstupem.

"Máme doletový rádius okolo padesáti mil na okraj žluté zóny. Dál je Maroš nemůže poslat. Dluží mi sice laskavost, ale nemůže mimo vytyčený prostor a celá akce se tváří jako cvičení pohotovosti." pronesla Zuzana. 

"Maroš? Nevěděla jsem, že je teď ve žluté zóně." řekla Elena a před očima měla tvář střapatého zrzka s postavou zabijáka. Velel další z jednotek UTU, se kterou často vyjížděly jejich jednotky na lov dvojkových AI.

"Okey. Co máme poblíž?" hodil do placu Rob.

Elena si položila prst na rty. Chvíli přemýšlela. Pak rychlý hovor. 

"Ze třináctky nám můžou dát přenos ze satelitu, ale budeme tam mít okno tak třicet max čtyřicet minut. Zvládnou nás připojit do patnácti minut. Doufejme, že to bude stačit. Pak leda zkusit ještě kluky z řízení letového provozu, ale víme všichni jak neradi se dělí o svoje data."

Třináctka bylo oddělení, kde monitorovali pohyb lidí v mase a na periferiích. Z vrchu. Sledovali jestli se nesrocují nebo se nepřesouvají nějaké podezřelé skupinky osob. Nicméně mohli využít jen tolik, kolik mohli stáhnout dat ze satelitů aktuálně obíhajících nad zónou. Což bylo osm oken během dne a žádné nemělo víc než 45 minut. 

Další čekání. Mezitím sledovali záběr z vojenského dronu, který byl o něco lepší, než vážka, ale pořád to byl jen rozmazaný přenos. Zuzaně přišla zpráva:

"Promiň Zulu, jsme na pásmu, kde končí možný dosah."

Sledovali vzdalující se jet. Satelit se měl připojit za tři minuty. Čekali se zatajeným dechem. Naskočil obraz. Jet s Rasmusenem ale nebyl nikde.

"Do háje." zaklela Elena. 

"Klid. Máme identifikaci jeho jetu. Někde ho najdeme." a Rob drtil prsty příkazy na projekčním stole. Nic. Zmizel někde nad sektorem G56 až G58. Nebyl to velký prostor. Ale stačil. Rob zkusil využít potenciál satelitu. Termovize, tepelná stopa hydro jetu. Našel lehký náznak změny teploty ve vzduchu. Ale stopa končila nad areálem starého lomu. Podívali se na sebe. 

"Máme mapu?" zeptala se Elena skoro zbytečně. Rob už ji vytahoval z registru. Byl to jen sken starého papíru. Ale v tuto chvíli jim musel stačit. 

"Okey. Tady ta rampa. Prokreslíš mi digitální vizuál lomu přes půdorysový rozkres?"

Rob chviličku kreslil do projekční desky. Pak se jim před očima objevil hologram překresleného plánu lomu převedený do 3D a překrývající současnou 3D podobu lomu.

"Tady. Vidíš to. Ta rampa je nová." ukázala Elena.

Na satelitu bylo vidět, že tam jsou nějaké atypické rýhy ve struktuře skalní stěny. Rob se snažil ještě najít nějaká povolení na manipulaci v areálu lomu, ale nic nenašel. 

"Vypadá to na nelegální úpravu."

"Bingo. Máme ho. Nech ten satelit připojený. Vytáhni všechno, co se bude dát zobrazit z okolí. Hlavně mi naber záběry z povrchu lomu. Hledej cokoliv, co tam nebude patřit. Potřebujeme najít vstup do ventilace nebo nějakou šachtu, která povede na povrch. Někde musí řešit vzduch. Zkus geosken nebo termovizi. Cokoliv. Najdi mi třeba červí díru." řekla Elena, která cítila jak ji zaplavuje adrenalin. 

Zbývalo jim pět minut ze satelitu. Další okno jim už nikdo nepovolí. Rob hledal. Vše fotil, nahrával. Obrazovka zčernala. Konec přenosu. Totéž Eleně přišlo na slate. Poslala na třináctku poděkování. Rob už tiskl fotky, co se povedlo udělat. Taky už nechával překreslit digitální reliéfy všeho, co satelit zobrazil a nahrál. 

"Můžeme tam poslat nějaké drony?" zeptal se Erik.

"Není to dobrý nápad. Disponují nejspíš dvojkovou generací AI. Takže jakmile se cokoliv s čipem přihlásí v jejich okolí, dvojková AI je načte a otočí tok dat směrem k nim." řekla Zuzana.

"Myslíš, že je mají i tam?"

"Počítala bych s tím. Pokud disponují dvojkovou generací AI, tak přesně tady bych čekala, že je budou využívat."

"Nafocená data se budou překreslovat a vyhodnocovat nejmíň dvě hoďky a Rasmusena nemáme nijak podchyceného. Nemůžeme tam poslat aspoň Januše?" nadhodil Rob.

"Januše?" zeptal se Erik nechápavě.

"Je to takovej . . . zmrzlinář. Jako že doručovací dron polské výroby. Nekvalitní sračka, která ztratila komunikační signál a tudíž se zmateně motá v určité lokalitě. Sejmou ho a rozeberou jeho data. Ovšem mi do něj nahrajeme falešnou historii doručování a do jeho softwaru nahrajeme příkaz že když se ztratí, tak má fotit a online sdílet vše, co vidí, kvůli tomu aby ho vlastník našel. Princip trojského koně."

"Kde je problém?" zeptal se Erik.

"Že Januš umí jenom fotit nebo sdílet vizuální data. Nic víc pro nás použitelného na něj nemůžeme naroubovat. A je pomalej. Pokud Rasmusen odletí v jetu, tak Januš ho ztratí do pár set metrů z dohledu. Prostě obyčejný doručovací dron, co se jim dřív či později zobrazí na jejich zabezpečovacím systému." vysvětlila Zuzana. 

"Rob má pravdu. Pošleme tam náš transportní jet s Janušem. Při trošce štěstí nám aspoň dá nějaká data. A do jetu dejte pár améb. Můžeme je nechat v jetu půl míle od lomu v pohotovosti." rezignovala Elena. 

Rob vyběhl do laborky. V rukavicích začal chystat dron. Nesměly na něm být otisky kohokoliv z REXu. Měl na něm několik historických otisků bývalého majitele, kterému dron zabavili. Nahrál do něj vše potřebné, vložil ho do transportního jetu a nezbývalo, než čekat. 

Za hodinku měli přenos dění nad lomem v objemu 60 snímků za minutu. Elena čas využila k procházení hologramu překresleného 3D terénu lomu. Nic co by ukazovalo nějakou šachtu. Erik mezitím volal svým nadřízeným, aby je obeznámil se situací. Zuzana chystala s Richardem, který už taky dorazil, do pohotovosti vybavení z dob UTU, které se osvědčilo při zásahu na Malenkoviče.

"Mám to." zavolala Elena. 

"Tady. Na hologramu přepracovaného 3D pohledu z termovize." a ukázala na malé kolečko jiné barvy.  Překryla to 3D modelem z geoscanu. Překreslení přes sebe ukázalo, že to kolečko ukazující jinou teplotu, tam nemá proč být. 

"Máš šachtu na vzduch." dodal Rob. Na obrazovce se ozvalo bzučení. K Janušovi přiletěl jiný dron se sítí. Odchytil ho a vzal ho do vleku. 

"Do háje. Tak jsme zase slepí." dodal Rob. 

Následovalo ještě pár snímků. Na jednom je zaujalo, že se změnil reliéf skály. Jako by se udělala puklina. A konec. Rob rychle odpojil spojení a odpálil koncovku s přijímačem signálu. 

"Doufejme, že sežerou celou tu akci s doručovacím dronem" tiše pronesla Elena.

"Dal jsem mu do košíku nějaké ovoce, co se zabavilo včera na Palačáku. Zbaveno otisků jako od pašeráků." 

"Dobře. Robe zvedni améby. Zkus je dostat na bezpečnou vzdálenost. Rozmísti je tak, abychom viděli jestli někdo odlétá z lomu. Bude noc. Za chvíli nemáme šanci využít většinu digitálních ok. Chci vědět o všem co se tam hne obousměrně." dodala ještě Elena rozhodně. Pak rozdala ještě několik úkolů. Richard si se Zuzanou většinu rozebrali. Něco zůstalo na Roba a kolegu od Erika. Elena se pak zvedla a odešla k sobě do kanceláře. Erikovi neušlo, že ho ignorovala. Zmizel pár minut po ní. Věděl, že tam má svého člověka a viděl, že tým REXu je dobře sehraný. Nemusel tam zůstat.

Dveře Eleniny kanceláře byly pootevřené. Vešel akorát když se Elena svlékala. Stála tam jen v kalhotkách. Erik polkl překvapením. Její kulatý zadek strhl všechnu jeho pozornost. Z úložného boxu vytahovala svou taktickou kombinézu.

"Neměla bys ještě jednu pro mě?" 

Elena se ani neotočila jeho směrem. Stoupla si k výstrojnímu boxu, otevřela ho a prošla si vybavení. Pak stiskla velkou lesklou tabuli vedle a otevřel se další box. Tam bylo několik dalších taktických uniforem. Teprve teď se otočila k Erikovi čelem. Viděl její pevná prsa, ploché bříško s pevnými svaly i náznak chloupků v jejím klíně pod látkou kalhotek.

"Horní police jsou spodky. Kombinézu zkus trojku. Mohla by ti být. Boty budou ve spodním šuplíku. Mohla by ti být Richardova velikost. To budou ty druhý vpravo. Je to záložní vybavení týmu a Richard stejně nosí svoje, takže mu to chybět nebude." a začala si natahovat nohavice spodní celotělové kombinézy. 

Erik si vybral svou velikost. Nadechl se. "Můžu se někde převléct?"

"Převleč se tady, jestli ti nevadím já. Šatna je jen dole v hlavní zbrojnici, ale tam bude zbytek týmu teď chystat vybavení do akce. Budeš se tam jen motat." 

Erik polkl. Začal si svlékat oblek. Sako a košile šlo v pohodě, ale zdráhal se jít dolů s kalhotami. Elena už byla oblečená a vyšla ven z kanceláře. Využil toho a rozepl kalhoty. Do spodní kombinézy chodil vždy nejraději na ostro, ale před Elenou se mu do toho nechtělo. Jeho penis stál ztopořený od chvíle, kdy vešel do kanceláře. Kalhoty byly dole, spodky taky. Akorát si bral do ruky spodní kombinézu, když se Elena vrátila. Její pohled se zarazil nad tím, co viděla. Erik nebyl nadšený, že to nestihl. Ona to přešla bez poznámky. Její myšlenky ale jeho penis projektovaly na pozadí jejího mozku. Nedokázala vypotit slovo, kterým by neprozradila své vnitřní rozpaky, Jen ukázala na dveře. Erik si dofixoval utažení  kanad a šel za ní do zasedačky. 

"Tak jo. Améby nám nahrály jeden jet, co zmizel z letového prostoru nad lomem. Ven nevyletěl nikdo. Poslal jsem jednu po zemi proskenovat ten flek z termovize. Vypl jsem její připojení. Předem jsem do ní nahrál program co kde má udělat a odpojil ji. Je tam časovač na připojení. Doufám, že se něco neposere, aby tam nezůstala viset neovladatelná a nezapnul se přijímač signálu." pronesl Rob.

"Máme masky na plyn?" zeptala se Elena.

"Jo, Richard prověřuje těsnost a filtry." odpověděla Zuzana a pokračovala: "El máme dvacet minut, běž se aspoň najíst.".

Neměla sice hlad, ale Zuzana měla pravdu. Zapomněla na to podstatné. Její bio index prozrazoval, že tělo potřebuje jíst. Erik se nabídl, že ji doprovodí. V kantýně si vzali pár boxíků, se kterými si sedli k jednomu ze stolečků. Mlčky jedli, zatímco Elenin slate ukazoval běžící odpočet.

Zbývalo jim deset minut, když se zvedli zpět. 

"Ještě potřebuju něco v kanclu." řekla spíš pro sebe. Erik šel za ní. Jeho rozkrok se pořád napínal fyzickou potřebou se jí dotknout. Zavřel za nimi dveře do kanclu.

Když se Elena chtěla protáhnout za něj ven, chytil ji a opřel ji o stěnu. Jen se jí pár vteřin díval do očí. Viděl, že její dech se zrychlil. Začal ji líbat. Hladově. Hrubě. Prvně se bránila. Ale přestala. Její rty začaly odpovídat. Vzdechla mezi jeho ataky na její ústa. Ho to ještě víc vybičovalo. Jeho ruce se vtiskly pod její žebra. Přitlačil ji svým tělem na stěnu, ale zároveň ji tiskl i na sebe. Poddala se mu. Vnímal vláčnost jejího těla. Cítil, jak si jeho tělo pamatuje to její. Chtěl do ní. Chtěl ji tam šukat jako nadržené zvíře. Přísahal by, že v tu chvíli mu chtěla i ona podržet. Žalud jeho penisu si moc dobře pamatoval její vlhký klín. Uměla se svíjet v orgasmické rozkoši jako bezpáteřní mrška. A nemluvě o tom jak se dokázala stáhnout i uvnitř. Vycucala z něj pokaždé sperma do poslední kapky, když se do ní udělal. 

Tohle vše mu běželo v hlavě, zatímco ji hladově líbal, kousal do spodního rtu, tiskl boky a málem se udělal uvnitř své kombinézy jen z pocitu její těsné blízkosti. 

Píp. Píp. Píp. Píp. Píp.

Elenin slate načetl info od Roba.

"Máme další pohyb v letovém provozu. Transportní jet vletěl dovnitř."

Elena se protáhla pod Erikovou paží a než se stihl nadechnout, byla pryč.