Pyžamová story

Jdu otevřít dveře a ty tam opravdu jsi. Nechce se mi věřit. I když bydlíš jen o pár pater níž, tak jsem nevěřila, že přijdeš. Proč? Protože si už několik týdnů píšeme. Začalo to nevinným "Zdravím, mohl byste si prosím přeparkovat? Stojíte na mém parkovacím místě.", pokračovalo to takovým tím okukováním, když jsme se potkali venku při venčení psů. Výměna čísel "kdybys něco potřeboval, když budeš služebně pryč"... Až to došlo k mým dveřím.

Pár minut předtím jsi mi napsal, jestli spím. Bylo okolo druhé ráno. Já datlovala do pc. Takže jsem prakticky hned odpověděla, že ne. Že sedím v pyžamu u počítače, piju čaj a myšlenkama jsem v práci. Odpověděl jsi, že mě chceš vidět... Právě takhle v tom pyžamu. Poslala jsem ti vysmátého smailika s dovětkem, že nechceš. Tvá odpověď byla jen "Ale chci právě". Popisuju ti, že můj rozcuchaný vrkoč jen vzdáleně připomínající cop, kterým byl naposledy tak někdy v devět večer, odlíčený obličej, flanelové, červeno - kárované pyžamo ve stylu "dědečkova doba mládí" a ponožky s beránkem vážně nejsou můj tradiční outfit pro vítání návštěv. "Dal bych ti šanci se převléknout, ale to bych musel i já a mně se z pyžama nechce" mi přišlo obratem. Ok a jak asi vypadá to tvé pyžamo.... Vrtalo mi to v hlavě, protože on byl fakt můj typ. Vysoký, modrooký s vysekaným véčkem. Uff jo, asi si ho chci představit v pyžamu. A tak se ho ptám, jaké že má pyžamo on. Další blesková odpověď "otevři a uvidíš". Haha. Tak jo. Jdu ke dveřím. Neslyším nic venku. Otevírám do tmy dveře od bytu. A jen se kolem mě protáhne dovnitř černý, vysoký stín a hned jak se zavřou dveře, tak dostanu "šlehu" přes všechny smysly. Cítím vůni jeho osprchované kůže. Taková ta vůně nevtíravého sprcháče a přesto lehce na povrch se deroucí vůně jeho kůže. Jeho hlas nadhodí nesmělé "ahoj" a můj zrak doslova spadne na pyžamové šortky začínající pod tričkem a končící u kolen. Šortky sice volné, ale dokonale obtahující jeho probouzející se erekci.

Přiznávám, chtěla jsem si šáhnout. Ale... Pořád jsem nevěděla, proč jsi přišel. Takže moje choutky se rukou náhodou toho tvého klacku dotknout a zuby ti něžně cvaknout do šíje musely stranou. Co já vím, jestli nechceš jen pokecat? Přece jen nejsem tvá cílovka. Jak to vím? Checkla jsem ti profil na socce. Tvoje kočky byly spíš koťata bez drápků a já jsem ta mrcha vypelichaná, co si už vybírá, od koho se nechá hýčkat pozornostmi.

"Kafe?" Na víc se nějak nechci zmáhat, jelikož můj mozkožrout naklusal do kolečka pro křečky a ve dvě ráno nuceně musel naskočit k aktivitě. "Kvůli kávě jsem nepřišel" a já zaraženě koukám jako tuleň na Sahaře. "Okey, takže copak se děje? Neříkej mi hlavně, že máš hlad, protože v ledničce mám jen jogurty a vajíčka" a snažím se tvářit neutrálně. Že se mi to nedaří zjistím podle tvého pohledu na moje prsa. I pod flanelem se rýsují obrysy mých ztvrdlých bradavek. "Běž dál, vezmu si župan, přišla s tebou z venku zima, hned jsem u tebe." Ale nereflektuješ to.

"Pojď sem maličká, chci tě ošukat" Jako že cože???? "Jasně, koukám, že jsi nějak pod vlivem. Jsi si jistý, že jsi ve správným patře? Ta mladá bloncka je v osmým." Mám chuť se vyliskat, že se snažím tvářit nad věcí. Nejde mi to. Zapínám kávovar. Jdeš za mnou do kuchyně. Stoupáš si za mě. Vnímám, jak mým tělem projede vlna nadrženosti. Do pr... Zakleju v duchu. Mozkožrout zrychluje otáčky kolečka, že mám pocit spálených spojů. "Můžeš si sednout na gauč?" Zaražený se odtáhneš o krok bokem a to tvé obočí prohnuté do vlny jak pro serfaře se vyloženě ptá "proč?". Mlčím. Chci, potřebuju kafe. Honem.

Mlýnek domlel. A do šálku začíná proudit životně důležitá kapalina pro můj pud sebezáchovy a sebekontrolu. "Tak povídej, co se děje?" Ptám se a přitom si sedám naproti tobě na gauč. Tvoje odpověď je tak bezstarostná, jako když si dítě říká o formičky na písek "Chtěl jsem tě přece vidět v pyžamu.". Uff ok. Dívám se na tebe a místo pohotové odpovědi se napiju kafe. Získávám pár vteřin na odpověď. "Proč? Nemáš v čem spát a chceš ho půjčit?" Hodně blbá odpověď. I kdyby, tak by měl moje nohavice max jako šortky do půl lýtek a vršek leda jako vestu bez rukávů. Zasmál jsi se. Asi tě napadlo něco podobného. "Pokud ho z tebe budu předtím svlékat, tak ano." Naběhla jsem si na pomyslné vidle a už nebylo cesty zpět. Tak jsem mlčky malinko vytřeštila oči. "Co se divíš? Ty tvoje prsa mě provokují od prvního dne a dneska odpoledne v parku při venčení... Jak jsi ohnutá připínala vodítko na obojek psa... Ten tvůj zadek.... Chtěl jsem ti ojet všechny tvoje dírky..." Dobře, můj mozkožrout vyletěl z kolečka a silou odstředivého pohybu překonal hranici světla, aby se vzápětí rozpláclý snažil prokousat lebkou ven a opustit tuto zamrzlou stanici na Špicberkách mého předního mozkového laloku. "Můj zadek?" Zasekla jsem se v posledním výrazu, který jsem ještě pobrala. "Jo. A chci ho ojet i teď." Vzhledem ke ztrátě mozkožrouta jsem se fakt zasekla. "Nemám oholené nohy" mělo být mou výmluvou. Neklaplo to. Začal jsi se přibližovat. Rukama jsi zajel pod vršek pyžama a přes žebra na prsa. Chtěla jsem volat "Bože můj jo" ale pak jsem si uvědomila, že jsem přece vědecky založená ateistka.

Neměla jsem ti kam utéct a vlastně jsem ani nechtěla. Konečně jsi mě začal líbat. Pomalu jsi nalehl na moje tělo svým. Jednou rukou se podpíral. Druhou jsi popotahoval šortky. Trvalo to jen okamžik a já mezi stehny ucítila to, co jsem tušila. Jen poněkud větší a širší, než jsem čekala. Zašeptal jsi "Tak co maličká? Budeš moje děvka?". Chtěla jsem jí být. Zatraceně moc chtěla. "Ale počítej, že tě to bude bolet. Nemám chuť být milouš. Dlouho jsem neměl babu. Navíc babu, co mě rajcuje tak, jako ty." A já začala tušit, že to bude jízda.

Pyžama šla během chvilky dolů. Moje prsty přejížděly po tvých pažích. Vybavuji si dokonale ten pocit, že jsem katapultována... ve Florencii ... a osahávám Davida od Michelangela. Jen ten penis byl poněkud zdařilejší. Rukou mi zajedeš do těch rozcuchaných vlasů a tlačíš mě k sobě. Ještě víc rozevírám stehna. Chci tě v sobě a ty mě naštěstí nenecháváš čekat. V prvním okamžiku mám pocit, že mě nesouložíš, nýbrž půlíš. Ale po pár přírazech přichází uvolnění, mokro a poddajnost. Propadám se kamsi do časoprostoru s pocitem, že brzy budu a že už nejsem schopna sebekontroly. Intuitivně se narážím ma tvůj penis vstříc tvým pohybům. Začínám mít křeč v noze. Ale nechci přestat. Jen se snažím ji uvolnit. Ještě párkrát a exploduju. Ohodím tvůj podbřišek mokrou koncovkou. V noze mi cuká křeč a ty si ji zvedáš na své rameno, zarazíš se do mě ještě hlouběji, pak ještě párkrát tvrdě a vystříkáš se do mě. Sice si připadám jak napojená na paralyzér, ale extáze zatím převažuje. Než se rozhodnu sundat nohu. Chápeš co se děje a bereš moji nohu do dlaní a pevnými tahy rozmasírováváš lýtko do uvolnění. Dokonalá koncovka. Pak se nahneš, pusa a tvé "Dobrou noc maličká. Příště tě ojedu něžnějc." usazuje zpět mého mozkožrouta do křesla pro piloty. To už ale zacvakly dveře a já se ptám.... "Jak jako příště a proč něžnějc?".

***

Utekl týden od návštěvy souseda. Tak nějak jsem ho už vypustila z hlavy a chystala se na večírek s přáteli. Koupila jsem si nové lodičky z vínově červeného semiše a s vysokým, jehlovým podpatkem. Prostě jsem jim neodolala. A když už boty určily tón, kterým se můj styl bude ubírat, tak jsem si zašla na nehty. Původně jsem chtěla něco spíš míň řvavého, ale nakonec jsem neodolala. Karmínově rudá, jednoduchá, lesklá barva pokryla moje nehty ve tvaru mandlových jader. Cestou z nákupu domů jsem se zasekla u výtahu. Vyfoukla mi ho bloncka z osmičky. No nic. Dám si to pěšo. Jsou to jen tři patra. V jedničce se asi na vteřinu zaseknu u dveří onoho souseda. Dámské zimní kozačky na rohožce. Asi na tři údery srdce jsem zažárlila a pak jen v duchu konstatovala, že se už asi nestaví. Vyšla jsem zbylé schody, odemkla, zalezla a zabouchla. Nebo jsem si to aspoň myslela, že zámek zacvakl. Tašky jsem odnesla do kuchyně a začala jsem se svlíkat, že dám sprchu.

Svršky dávám do koše na prádlo a jen v kalhotkách a ponožkách beru do ruky telefon oznamující mi novou zprávu. Soused. "Maličká neupadlo ti něco na schodech?" Do háje. Nemám tušení. Nic mě nenapadá. Píšu jen neutrální otazník. Blesková odpověď "šála?". Jasně. Sjela mi z kabátu a já si toho popravdě ani nevšimla. Asi ten zásek trval víc jak tři údery a nebo mám tepovku o rychlosti hibernující želvy. Píšu, ať mi ji cestou ven hodí do schránky. A jdu do sprchy. Voda mi teče do vlasů, na ramena a dolů kopírujíc moje obliny i zákoutí. Jenže . . . z pohody mě vytrhne posunutí dveří od sprcháče. Úlekem vypísknu, než si uvědomím, že ten, co stojí za mnou, je soused a dělí nás od sebe jen pár drobných pramínků vody. " 'Promiň, ale pochybuju, že by se vešla." Nechápavý zásek. "Ta tvoje šála" dodáš rozesmátě. "A bylo otevřeno, tak jsem místo zvonění šel rovnou dál, nevadí doufám?". Stál tam v domácích kalhotách, pod kterými se rýsovala boule, tričku obtahujícím jeho ramena a paže, a hodinkách. Jasně, že jsem přemýšlela cože je příčinou té boule. "Dík, podáš mi ručník, co je za tebou?" a než mi ho podáš, tak si umanu, že se pak do sprchy ještě vrátím. Beru ručník ze tvé ruky, balím se do něj a přemýšlí nad těmi dveřmi. 

"Ty mokré vlasy ti sluší maličká" proneseš a vytrhneš mě z přemýšlení. Tak se tě ptám jestli si dáš kafe a ty zavrtíš hlavou a protáhneš jeden koutek rtů "Musím." a jen mě chytíš za kraj osušky pod mým zadkem a přitáhneš si mě k sobě. "Mimochodem moc pěkný nehty.", uchopíš mě za zápěstí a kousneš lehce do kloubků prstů a s pohledem skrze prsty na podlahu proneseš, že bys se mnou chtěl strávit noc. Asi mi to rezonuje v hlavě dýl, jak ozvěna v sakra dlouhým a hlubokým údolí. Mlčím. "Tak já půjdu" zvedáš se, prsty mě letmo pohladíš po tváři a s drobným úsměvem rty odcházíš. Přemýšlím, proč tvůj úsměv byl spíš pokusem o zakrytí nějakého smutku. Zase si připadám jak zaseklý autista.

Oblékám si černé krajkové kalhotky a podprsenku. Natahuju si samodržky. Přes to černé šaty s drobnými červenými puntíky s áčkovou sukní ke kolenům. Nalíčím se. Mimo jiné rudou rtěnkou. Navlněné vlasy sepnu sponou na bok. Beru černé psaníčko, telefon a klíče. Nějak mě ale zasekne divný pocit, než mi to dojde. Chybí mi náhradní klíče. Vždy je mám na botníku v misce. Nejsou tam. Přemýšlím, jestli si je neodvezl synovec při poslední návštěvě. Na telefonu zahlédnu probliknutí. Zpráva. Od souseda. "Klíč mám u sebe já, říkal jsem, že s tebou chci strávit noc." a mnou projede smíšená vlna nejistoty i vzrušení. Musím vyrazit.

Večírek utekl a když se čas nachýlil ke konci a při odchodu jsem odmítla doprovod nameteného týpka, tak jsem za svou osobou slyšela něco o namyšlené krávě. Beru si taxíka. V těch jehlákách odmítám jít po kočičích hlavách. Vystupuju za pět minut před vchodem a odolám nutkání jít po schodech. I když ty kozačky mi pořád vrtají v hlavě. Vystoupím z výtahu. Odemykám dveře a pro jistotu zamykám s klíčem v zámku. Jsem ko. Nechci přemýšlet nad návštěvou ho. Padám do postele a v momentu očekávaného dopadu se vyděsím a vyskočím na nohy. Co to sakra.... V posteli mi leží soused.

Jen ve spacích šortkách. A spí dál. Asi hluboce. "Do pr ... " zašeptám. Chvíli na něj koukám. Nebo spíš civím. Ty jeho ramena, paže a předloktí... Ten zadek. Leží napůl na boku, napůl na břiše a má zas ten svůj smutnej kukuč. Jdu tiše do koupelny a svlékám se. Sprcha. Dlouhá sprcha. Přesně taková ta ve které vystřízlivíte a najede mozek. Proč je slovo, kterým začíná každá z myšlenek. Obleču se do čistého tílka a šortek a jdu do ložnice. Přemýšlím, jestli nespat na gauči, ale to on spí v mé posteli. Takže vyprostím z pod jeho nohou deku a zakryju nás oba. Neodolám. Hladím ho po tváři a ramenou. Má je docela studená, tak nás zakryju co nejvíc to jde a zavrtím se napůl pod něj, napůl vedle něj a usínám s hodně intenzivním pocitem, že je to všechno nějaký wau, uf, šílený a divný, přesto krásný.

Nad ránem mě probudí jeho ruce a šeptání "Doufal jsem, že se dočkám.". Svlékáš mě. Tvé koleno se vklínilo mezi má stehna a dáváš je od sebe. Na zadečku cítím tvůj tvrdnoucí penis a rozespale zavrním. Dokonale rozumíš mým signálům a zajedeš bez ptaní do mě. Zase jsem tě plná a cítím to blažené mokro, které s přirážením vytéká ven. Prsty mi přejedeš po páteři. Prohýbám se a jdu ti naproti. Cítím, jak do mě stříkáš své sperma chvíli po mém vrcholu. Líbáš mě mezi lopatkama na páteři a znovu usínám.

Probudím se za světla. Už sama v posteli. Jen mokro a tvé sperma na vnitřní straně mých stehen mě usvědčuje, že to nebyl sen. Cestou do koupelny si všímám klíčů. Ne ale těch mých. 

Jeho náhradní klíče na mém botníku. Hrklo ve mně. Do háje proč? Byla na nich malá, kožená klíčenka vínové barvy s ražbou růže.
"Máš u mě asi své klíče."
"Zatím jsou tvoje."
"Nechám ti je ve schránce. Nechci je."
"Pak bych ti měl i já vrátit ty tvé (?)"
Uvědomila jsem si, že o něm sice nic moc nevím, ale že překvápko jeho skoro nahé bytosti v mé posteli mě potěšilo.
"Nech si je. Zatím." odpověděla jsem. Přišlo jen souhlasné mrknutí.

*** 

Byla sobota ráno a já neměla potřebu kamkoliv spěchat. Užívala jsem si horkou sprchu a poslouchala famózní smyčce od Elephant music. Voda mi tekla po těle a v drobných kapkách odkapávala dolů z oblin mých prsou. Měla jsem v sobě zvláštní pocit radosti a touhy. Jen do doby, než jsem si zase vybavila ty boty na jeho rohožce. Zkřivila jsem ret a koutek mi hodil směrovku k bradě. Osušila jsem se, vyfénovala si skoro do sucha vlasy, které jsem následně hodila do culíku. Na víc jsem neměla trpělivost.

Prádlo, ponožky, mikina, vesta, džínsy . . . a razila jsem do své oblíbené kavárny vlastněné dvěma hipstery. Ač je moc nemusím, tak kafe měli prostě "bájo senzační". Moje odměna. Užila jsem si to u svého rohového stolečku jako obligátní voayer lidských duší. Analyzovala jsem kolemjdoucí i hosty kavárny. Pila u toho čokoládou a mandlemi vonící kávu z velkého hrnku, za který jsem se vlastně i trochu schovávala. Bylo mi dobře. Zaplatila jsem, usmála se na kluky a poděkovala. Odcházím. Jdu směrem domů a začínám zase tahat mozkožrouta za ocas. Zase myslím na ty kozačky na rohožce před jeho bytem. Takže hádejte . . . 

Měla jsem tenisky a ta bloncka mi zase vyfoukla výtah i s čivavou v růžovým oblečku. Znamení. Jdu pěšo. Schody vlastně beru po dvou, aniž bych si to uvědomila a . . . jsou tam. Kožené, elegantní, černé kozačky na vysokém jehlovém podpatku. Něco je špatně. Kdyby někoho měl u sebe doma, tak asi nebude spát u mě až do rána . . . Při podrobnějším pohledu si říkám, že jsou nějaké velké. Beru je do ruky. Velikost 43? Takový se dělaj? To je snad devítka? V hlavě mi letí myšlenky od dvoumetrové dominy až po ujetý způsob odhánění vlezlých sousedek. Rozhodí mě to ještě víc. Jenže jak jsem rozhozená, nacouvám do pohozeného odrážedla u druhých dveří. "Sakr. . ." a jsem na zemi. Otevřou se prakticky zároveň dvoje dveře a k mojí smůle i ty jeho. Sousedka se omluví a odklízí ten dětský stroj na zkázu a smrt. Tedy minimálně teď v mých očích. . .

Soused ke mně přidřepne a ptá se, jestli jsem ok. "No vlastně. . . "
Všimne si mého pohledu na TY boty a trošku znejistí. "Pojď dovnitř prosím."
"Úplně nevím, jestli chci."
"Ne, nikoho doma nemám." pronese tiše a v tu chvíli jsem ještě víc zaražená, takže mě prostě chytne za ruku a zvedne. Nechci tam. Zase se dozvím něco, co buď nechci vědět, nebo to bude pro změnu trapas, kterého bych se z radostí zřekla. Zouvám se hned za dveřmi a mám pocit, že jsem se octla v elegantní jámě lvové. Doslova.

Sedám si na poměrně prostorný gauč a ty se ptáš, jestli chci kafe. Odpovím, že jsem jedno dopila. Sedím a čekám. Rozhlížím se okolo. Hledám stopy ženy na tvém území. Všímáš si mého pátravého pohledu a sedáš si vedle. Sakra . . . zase máš to bílé triko, ve kterém vypadáš zatraceně opáleně i uprostřed zimy. A já zase vlhnu. Zase ti chci rukou zajet pod něj a na bříškách prstů cítit tvou kůži. BOTY! zahaleká zbytek mé sebekontroly.
"Chceš se ptát sama nebo mám vyprávět?"

"Mám jen jednu otázku. Čí jsou ty boty u dveří?"
"Jdeš na to bez obalu, ok. . . . Jsou moje."
A mně právě vyschlo v krku.
"O víkendu občas vystupuju jako drag queen v jednom stand upu."
"Moment . . .definuj přesně . . . drag queen?"
"Občas se převléknu za prsatou blond nebo zrzavou dámu a jdu bavit lidi."
"Aha a . . . rajcuje je tě to, nebo . . . proč to děláš?"
"Popravdě začalo to jako vtip na rozlučce se svobodou kolegy v práci, ale mělo to úspěch, tak jsem to začal pilovat . . . a přiznávám, začalo se mi to líbit být někým jiným a utéct z těla toho seriózního hasiče do těla lehce frivolní kokety, která si může dovolit být svá."

"Chci tě tak vidět. . . i v těch botách." zní moje reakce odkudsi ze mě, aniž bych věděla co říkám. Už to ale bylo venku a ty zaraženě na mě koukáš.
"Opravdu? Neodsoudíš mě kvůli tomu?"
"Je to pro mě nové, ale . . . chci poznat tvé druhé já."
"Chceš se dívat?"
Neschopna dalších slov jen kývnu. Bereš mě do pokoje, který jsem tipovala na šatnu. Ale . . . jakou šatnu. Krejčovské panny a na nich našpendlené šaty jak do vídeňské opery.

"Vyber si."
Zvědavě povytáhnu obočí a ty mě pobídneš směrem ke stojanu plnému šatů a vedle bot.
Vybírám rudé dlouhé šaty zdobené decentními flitry a rudé jehlové lodičky.
"Wau slečna má styl. . . a paruka?"
Otočíš mě a na protější stěně je několik paruk na podstavcích. Vybírám jedinou brunetu. Dokonale hladké, rovné a především pravé vlasy.
"Posadíš mě na taburet a začneš se svlékat. Prohlížím si tvé tělo. Je dokonalé, oholené, svalnaté. . . jen ty jsi nervózní a celou dobu mlčíš. Sleduju, jak oblékáš uměla prsa, prádlo. . . Jak se líčíš a připevňuješ si vlasy . . . Na poslední chvíli odcházím. Chci špetku překvapení, až tě uvidím hotového. Během chvíle přede mnou stojí nádherná baba.

"Asi ze mě bude lesbička" pronesu poněkud překvapeně a ty se začneš smát. I smích máš dokonce kultivovaně jemný a příjemný. S rozparku na boku šatů na mě vykukuje tvá noha v podvazkových punčochách. Sama pro sebe si říkám jestli to nejsou . . . moje punčochy co jsem na sobě měla na večírku? A ty jen dodáš, že jsou. Sakra . . . zase mi čteš myšlenky

Zvědavost mě přemůže a začnu se tě dotýkat. Jako bych se dotýkala těla holky, co tancuje u tyče. Pevné tělo, dlouhé nohy a i ta prsa působí dost autenticky. Je to zvláštní. Jiné a vzrušující. Líbáš mě. A dokonce i tvé polibky jsou jiné, něžnější. Chvíli hraju tu hru s tebou. Chichotám se. Je to tak jiné a přesto mě to láká. Svlékám tě z šatů. Aspoň v něčem jsou si mé prsty jisté. Jsi nervózní a já se ptám proč. Tvá odpověď mě překvapí. "Jsi první, kdo mě takto svléká."

Jdeme do ložnice. Svlékáš ty mě. Mé pohodlné prádlo kontrastuje ostře s tvým. Moje bradavky jsou tvrdé. Mé tělo poznává tvé doteky a začíná se do toho nořit. Líbání, mazlení, prstění . . . a pak pošeptáš "Chtěl bych s tebou něco zkusit, ale bojím se, že se vylekáš.". Pozvednu obočí a ty z nočního stolku vyndáš strap-on. Krásný rudo - černý, kožený postroj s krásně tvarovaným umělým pérem. Zmůžu se jen na "Wau!". "Jdeš do toho?" a já jen souhlasně kývnu hlavou . . .

Co dodat. . . Dodnes mám v kabelce klíče s drobnou, koženou klíčenkou vínové barvy s ražbou růže.