Půl třetí ráno

Budím se. Hodinky píšou 2:34. Už zase. Další noc za sebou se budím plus mínus okolo půl třetí. Cítím, jak mám suché rty. Vstávám. Večer jsem si dala do lednice zralé broskve. Vychladit. Přesně pro tento případ. A chuť se zakousnout vítězí.

Studená, sladká a plná chuti. Sytí mou žízeň. I můj hlad. Zakusuji se do ní znovu. Chladí moji rozpálenou touhu. Mám zavřené oči. Nespíš. Vnímám tě, jak se blížíš. Jak jdeš za mnou. Možná se jdeš jen napít. Možná se jdeš taky zakousnout. Možná i ty máš touhu po něčem šťavnatém.

Obejmeš mě. Ne jako se zdraví přátelé. Ani mě nepřemlouváš, abych šla do postele. Je v tom víc. Je v tom touha. Jako by tvé tělo spalo a přišla tvá duše. Tiše se plížíš nocí jako divoké zvíře, co si jde pro svůj kousek masa. Tvoje obejmutí mi říká, že já jsem ten kousek masa. To, co nasytí tebe.

Splýváš s mou duší, aby jsi rozerval mé tělo. A přesto jsem úplná. S tebou v sobě. Šukáš mě. Bez předehry a obalu. Šukáš mě, protože chceš. Ty. Ten, který je mým vesmírem i pevnou půdou pod nohama. Právě mi ji bereš. Padám. Padám do tvé indigově temné duše plné krásných hvězd. Tvé polibky na krku jsou jako hvězdná mlhovina, co obtáčí mou závrať. Padám ve tvé náruči. Padám do tvých snů. Padám a ty mě držíš. Nepouštíš mě. . .

Je půl sedmé ráno. Dávám ohřát vodu na čaj. Na ten černý. Z Gruzie. Který je jemný a přitom silný. Vnímám jeho chuť. Je jako ty. Nabírám na prsty a polykám.