Přijímání a nedávání

"Vše, co potřebuji, je tvá láska . . . "

Byl to vzkaz, který měla v uších. Vzkaz, který byl jednoznačný. Slyšela jeho hlas, co ta slova nesl. Tón. Melodiku. Byla to výčitka, nebo přání? Chtěl ji milovat? Nebo jen chtěl být milován? Jeho touha byla to, co ho drželo na nohách. Chtíč. Možná posedlost. Pořád chtěl běžet dál. Vpřed. Ne k ní. Ale do dalšího dne, který krájel ze zbytku svého života. Sytila jeho černou duši proklínající její siluetu tančící v jeho snech.

Vnikl do ní celou délkou. Jeho pohyb se zastavil. Zůstal jen tak. Díval se jí do očí. Mlčky. Nechtěl ji tělem. Potřeboval její nitro. Hladově bažil po tvrdém šukání s ní. Její energie prostupovala do něj. Vracela mu sílu žít. Aspoň na chvíli. Na okamžik. Její sténání mu vadilo. Její doteky mu byly nepříjemné. Ale dostával z ní vše, co tišilo nutkání jeho prázdnoty. Byla pro něj jen další, kterou se bavil. Dalším patníkem na cestě, po které se rozhodl jít.

Pro ni byl tím, kdo ji mohl zlomit. Komu se chtěla odevzdat a komu chtěla patřit. Kdo ji nemiloval, ale koho dokázala milovat ona.

Nahýbal se v ní. Jen zůstal. Dýchal. Jeho chtíč rostl. Jeho vztek ještě víc. Byla krásná, on ale viděl jen její sílu, kvůli které se jí bál. Ukazovala mu to, jaký je slaboch.

V očích se jí objevily slzy. Chtěla, aby si ji zasloužil. Místo toho před ním klečela a měla v sobě víc hrdosti, než on. Byla zlomená a přesto z nich dvou ta, co viděla smysl v tom, co se nedalo odestát. Nebyla prázdná. Znala svůj úděl. Viděla cestu. Nebyla tam zeď. Nebyla tam hluboká propast. Byl to začátek příběhu. Ne jeho konec.

Odešla. Po jejím boku šel vlk. Mohutný. Divoký. Souznějící s jejím krokem.

Volal za ní, ale jeho šepot přehlušil ševelící vánek večera. On poklekl. Už se nedívala. Ruce se měnily v tlapy divokého tvora, srst pokryla jeho šíji . . . Jeho oči ale zůstaly lidské. Neosvobodil se z pout, která si sám nasadil. Zůstal klečet v popelu všech, které spálil. Jen ona odešla. Se šrámem na rameni. A pár šupinami spálené kůže.