Ztráty a přání

Jsou chvíle, kdy vidím téct slzy a přemýšlím jakou ztrátu ty slzy z lidské duše vyprovází. Jakou bolest vyplavují. Když se mi dostane odpovědi, tak slyším: "Já jen chtěla . . . Já se bál, že. . . A teď to bolí.". Je to takový ten moment bezradnosti, který když s někým sdílíte, tak toho naproti chcete obejmout a říct, že to bude dobré. Chcete ho ochránit před jeho bolestí. Držet, aby zůstal celý a nerozsypal se Vám v náruči. Jenže když jsme my těmi, co tu bolest cítí, tak víme, že to dobrý nebude. Většinou.

Se slzami někdy přichází úleva. A nebo taky ne. Někdy přichází vztek. A taky migréna. Chuť žrát a přežírat se. Nebo naopak touha se vyhladovět do posledního zbytku energie. Nenávist sebe za to, že jsme slabí. Že jsme selhali. Výčitky svědomí. Neodpuštění sobě. Výhružky svému srdci. Blbý spaní. Chuť umřít. Potřeba krvácet. Jako by otevření rány v kůži otevřelo dveře pro bolest ve Vašem nitru a ta mohla pomaličku . . . po kapičkách . . . odtéct z Vašeho těla. Popíráme, že jsme selhali, než si připustíme vlastní slabost v tom, jak jsme chtěli být silní a stateční. V čem? Neříct to, co chceme. Zdvořile trpíme v koutě po tmě, než abychom si přáli kousek světla pro sebe.

Žijeme ve stínu toho, co zastínilo dopad té trošičky světla, co jsme měli odvahu přijmout. Než přišel někdo, kdo se nebál si přát a vzal nám ten kousek světla, co na nás dopadalo. Třebas že i omylem. Stačilo nám to. Protože jsme skromní. Protože se bojíme si přát. Říct si o víc.

Zahltí nás hněv a vztek. Snažíme se mlčet, abychom nemuseli řvát. A když začneme řvát, tak vlastně šeptáme. Zajíkáme se slzami vyplavujícími z naší duše bolest. Duše šeptá "Miluji tě.", aby ústa lhala a oči nemají odvahu se dívat do očí toho, kdo je nám nejdražší. Ale zavřou se dveře a z hrdinů se stávají ustrašené, křehké bytosti, které potichu, mlčky a trpělivě krvácí. Neumírají. I když chtějí. Moc chtějí. Zase se nakonec ráno zvednou. Umyjí si oči, nasadí si pláštík Supermana, štít kapitána Ameriky nebo super oblek Ironmana a jdou zase dělat lepší svět. Zase jdou podpírat lidi, kteří si řeknou. O pomoc, o pochopení, o čas toho druhého pro sebe.

Časem ostrá bolest otupí. Přichází jakési smíření. Někdy dorazí odpuštění, jindy vytěsnění. Svět se točí dál. Chyby děláme taky dál. Pořád si odmítáme připustit, že si můžeme taky přát. Že můžeme chtít trošku světla pro sebe. Jeho hřejivé paprsky ve své duši. Že i my můžeme někomu říct "Chci s tebou být víc, jinak . . . chci tě milovat . . . chci tvou lásku přijmout.".

A když potom přijde zase ta situace, že naše srdce volá "Hej to je on. Miluješ ho, tak mu to řekni.", tak se snažíš si říct "Já můžu.", ale bojíš se. Chceš utýct. Protože . . . se zase podíváš do zrcadla a ten debilní zlomený odraz, který vidíš, ti říká "Ty nemůžeš přece tohle chtít.".

Můžeš! 

Můžeš všechno co chceš. A když to poděláš, tak se zas tak nic hroznýho nestane. Jako malá jsi přece tolikrát spadla, rozbila si koleno, roztrhla punčochy nebo tepláky a domů přišla s brekem. A ty jsi mi tati řekl: "To se ti do svatby zahojí.". A taky jsi říkal, že si ho přece nemusím hned brát. Že je už jiná doba a ať myslím na sebe, protože nikdo jinej na mě jednou myslet nebude, pokud nebudu ani já. Že na prvním místě musím mít sebe. Protože jen když já budu mít, tak můžu dávat druhým a neztrácet ze sebe. Měl jsi pravdu tati. Ve všem.

Vždycky jsi mi říkal, že je lepší něco zkusit, než se bát. Učil jsi mě mít sebejistotu a cíle. Učil jsi mě se nepodceňovat, mířit vysoko. Ke hvězdám, které jsem milovala. Nějak jsem na to zapomněla tati. Ztratila se ve světě, kde jsem si přestala přát něco pro sebe. Hrozně dlouho jsem si odmítala přát, protože jsem si myslela, že si to nezasloužím. Přála úspěch, lásku a štěstí druhým, aby ten svět okolo byl lepším místem, než jaké jsem viděla. Zůstaly mi ty hvězdy. Když se na ně dívám, tak vím že se na ně díváš tam někde daleko i ty. Díváš se k nim a čekáš, až mě uvidíš, jak k nim stoupám.