Požitek ze zakázaného

Inid byla něco jako státní zástupkyně, co vystudovala ještě ve starém světě. V tom, kde pitná voda byla ještě relativně běžná, kdy občas na ulici člověk potkal auto na benzín a kdy vrcholným výkřikem modernosti v oblasti trendy vánočních dárků dominoval prodejnímu žebříčku vibrátor na vodíkový pohon. Byla to doba, kdy mladí žili programováním. Teda . . . tak se tomu říkalo kdysi. Pak z toho udělali vědní obor zabývající se učením a vzděláváním AI. Zjednodušeně z ajťáků se stali učitelé pro nadané žáky.

To bylo před patnácti lety. Pak magoři kdesi v Asii vynalezli vir, který vypustili v Hongkongu. Během týdne s krvácivou horečkou podobnou ebole kolabovalo zdravotnictví na všech kontinentech. Krom Antarktidy a Grónska. Samotný Hongkong padl za šest týdnů - vymřel téměř celý. Krom pár elitářů, co je odvezli někam do Číny do karantény a už je nikdo nikdy neviděl. V Asii samotné vymřelo 90% populace, vymklo se jim to z ruky. Zůstala jen Severní Korea absolutně odizolovaná od zbytku světa. Afrika sice bojovala statečně a samotná imunita Afričanů byla na vir lépe schopná reagovat. Samotnému viru podlehlo "jen" 60%, ale vlivem kolapsu ekonomiky většina přeživších umřela na důsledky hladomoru. Ameriku pro změnu dovedl do ztrát přes 80% její zdravotní systém. Nedostupnost podpůrné léčby, kterou nahrazovali doktoři chudých tzv. šedou smrtí na tlumení bolestivých stavů. Přežili nemoc, zabil je "lék". Na jihu už ani neléčili bohaté, jen sčítali další oběti.

Austrálie dlouho neměla prvního pacienta, než jim připlul po vodě. Očividně nějaký nádeník na lodi, která už taky nedoplula do přístavu. Byli sice připravení, ale i tam padla víc jak polovina obyvatel. Uzavřeli celé pobřeží a do země pouští lidi i zboží až po měsíční, přísné karanténě.

A Evropa? No staří dobří solidární Evropané všude posílali pomoc, až jim samotným došly zdroje. Takže sice se jako země semkly, ale výsledkem bylo stejně pět mrtvých ze sedmi a ještě ekonomický bankrot Maďarska, Itálie, následně Řecka, Černé hory, Srbska, Rumunska a Bulharska. Takže příliv přeživších z jihu na sever a západ vysosal zbytky financí evropské ekonomiky. Nakonec se Poláci a Litevci rozhodli obsadit Bělorusko a většinu jižanů přestěhovali sem. Bělorusko totiž vymřelo téměř do posledního člověka s ideou východu, že oni nepotřebují léky, oni mají dobrý základ a vydrží. Vydrželi pět měsíců.

Největší problém se ale ukázal v prvním útlumu epidemie. Při pohřbívání mrtvých se při rozkladu z těl uvolňoval do té doby neznámý patogen, který kontaminoval půdu i vodu v ní. Těla se musela začít spalovat. Všechna.

Těch pár přeživších na celém světě dalo dohromady něco okolo dvou miliard. Epidemie GMV (zkratka názvu viru, o které všichni spekulovali, jestli se jedná o "Geneticky modifikovaný virus" nebo o zkratku slov "Gejša mrdaná vopicí") rapidním způsobem ovlivnila celý další vývoj světové současnosti. Urychlil se vývoj v oblastech jako robotika a umělá inteligence. Lidský pracovník už v současné době zastával pouze dozorující, kontrolní činnost a činnost vkládání vstupu, kde se nalila všechna data do oněch umělých mozků a ty už neúnavně tvořily potřebné. Většina profesí tedy byla restrukturalizována nejen pozičně, ale i náplní.

V případě Inid to znamenalo dozorovat tok dat. Od robota, který byl na místě činu, odebral vzorky, zaevidoval stopy, udělal vizuální podklady pro možnost vyvolání hologramu těla, přes umělý mozek vyhodnocující shody v databázích DNA (od GMV v ní byli všichni), až po AI umělou inteligenci rekonstruující všechny spáchané činy z hlediska proveditelnosti. Dokonce měli umělý "mozek" i na veškeré odborné posudky. Ona si jen dozorovala, že data se vyměňují, tečou, vyhodnocující. A pokud se tok zastavil, že chyběl dílek skládačky, tak to byl právě lidský faktor, který posuzoval co přezkoumat nebo jestli skutek odložit. Těch odložených bylo pod dvě procenta a to většinou šlo o situace, kde byl problém mnohočetného způsobu provedení a nebylo jednoznačně možné vyloučit či prokázat způsob konání pachatele.

Jeden z těchto vzácných případů byl i případ její . . . milenky. Inid měla sice manžela. Vybraného dle geneticky vhodné kombinace jejich DNA za účelem minimalizace rizika, že jejich potomek bude mít zdravotní problém. A Inid tuto povinnost splnila. Před deseti lety porodila dvojčata, která na základě doporučení výboru pro plánované mateřství vychovával otec, který měl sice dobrou genetiku, ale pracoval v oboru, který postupně zanikal. Živila ho. On se staral o děti a domácnost. Měli oba splněný dluh nové společnosti. Dvakrát do měsíce spolu měli povinný sex kontrolovaný opět výborem pro plánované mateřství. Z toho jeden musel být při ovulaci. Mladá generace totiž vyrůstala se silně socialistickými ideály a usilovala o znovu zalidnění planety v souhře s obnovou vodních zdrojů. Takže i na rození dětí byl plán a ten bylo třeba plnit.

Tohle byl ovšem svět těch "evidovaných" přeživších. Pak tu byla ILEGALITA. Hnutí rezistentní na politiku socialismu, které se stáhlo do "vymřelých" oblastí. Problém byl životní prostor. Jak se evidovaní snažili plnit plán s rozením a zalidňováním, tak postupně před sebou hrnuli ilegály hlouběji do neobyvatelných oblastí. Nakonec se naučili přežít i v takových podmínkách. Stali se z nich novodobí nomádi.

Jednou z nomádek ILEGALITY byla i Reina. Původem byla z jihu. Modrooká mulatka s kudrnatýma, hnědýma vlasama. Inid se o ní dozvěděla jako o svědkyni a možné podezřelé z vraždy. Ten spis dozorovala a Reina ji něčím přitahovala. Chodila ve vysokých, šněrovacích botách z kůže, v nich nohavice vojenských kapsáčů, svetr a přes něj nosila maskáčový smok. Chtěla ji poznat, zjistit proč na ni pořád musí myslet. Nikdy po ženě netoužila, tak úplně nerozuměla svým pocitům, touhám. Takže když se vyšetřování, ve kterém Reina figurovala, zaseklo na posouzení kudy dál, dala Inid podněty k tomu, aby byl proveden výslech, ovšem lidským pracovníkem, jelikož se jednalo o osobu mimo systém, která ho umí pravděpodobně obcházet.

Ještě ten den odpoledne Inid cestovala v malé kapsli, připomínající vrtulník, na periferii, kde byli zadržení nomádi zavřeni do izolace. Vyslechla ještě několik dalších, kteří v případu figurovali, aby zjistila nějaké další střípky, náznaky možných skutečností. Všichni vesměs mlčeli. I Reina a to i ve chvíli, kdy jí Inid vysvětlila, že ona je jednou z podezřelých. Jen ohrnula horní ret. Inid se přistihla, že to byl moment, kdy ji do toho rtu chtěla kousnout. Nechala poslat kapsli pro Reinu a převézt ji na budovu soudu, kde byly i cely pro předběžně zadržené. Výhoda nové doby byla ta, že byla nulová tolerance k vážným zločinům, tresty násobně horší, vězení po odsouzení spíš připomínalo galeje a málokdo se vrátil živý, natož zdravý. K zatčení a převozu stačil třetí stupeň rizikovosti u podezřelé. U Reiny to byl dokonce šestý z 11. Za ilegály automaticky byla v pátém a šestý k dobru za nespolupráci. Stačilo jen odeslat příkaz k převozu.

Reině se změna situace nelíbila, chtěla utéct, ale doprovodní roboti ji sundali elektrickým výbojem. Nevěděla o světě celou cestu. Do cely ji svlékli do uniformního funkčního prádla splňujícího unisex normy, tedy černé boxerky do půl stehen, černé tílko a šedou mikinu. Vše ze speciálního vlákna, na kterém neulpíval pot. Když si ji Inid přišla zkontrolovat, seděla na vězeňské pryčně jen v těch boxerkách a tílku.

Reina ji ignorovala. Chtěla pryč a bylo jasné, že odtud se pryč nedostane. Tak se obrněla ignorací. Inid si sedla na židli u celoprůhledné stěny cely. Mlčela taky. Jen si ji prohlížela. Její dobře stavěné, vysportované tělo, svaly na nohách a rukách, siluetu jejího poprsí. Přistihla se, jak přemýšlí nad tím, jestli je Reina dole upravená a jak. Když jí sbírali na periferii, voněla něčím ze starého světa. Cítila tam výrazné tóny nějakého druhu koření, který už snad ani neexistoval. Snažila si vybavit jakého, ale nemohla si vzpomenout.

Z tašky vytáhla obstarožní termosku, otevřela ji a prostor naplnila vůně pravé kávy. Vzácnost. Jednu dobu byly kávovníky silně ohrožené druhy rostlin, které se povedlo díky laboratorním modifikacím a šikovným robotickým pěstitelům znovu rozšířit a pěstovat na menších plantážích, ale pořád byla poptávka výrazně vyšší, než nabídka. I když patřila do nedoporučených potravin a její konzumace byla omezena zákonem. Reina zareagovala na vůni jak Inid čekala. Probudila její zvědavost. Její pohled sice byl stále vzdorovitý, ale už spolu navázaly aspoň oční kontakt

Inid přiložila čip k malé krabičce na stěně a zadala trojku a hvězdičku. Stěna do cely se posunula přesně tak akorát, aby mohla Inid dovnitř natáhnout ruku s kávou. Reina váhala jen chvíli. Poděkovala a sedla si na pryčnu čelem k Inid. Ta věděla, že má napůl vyhráno. Rozmluvit Reinu trvalo sice ještě další tři dny, ale dostala se nakonec k informaci, díky které mohla za další dva dny Reinu pustit.

Za těch pár dní Inid věděla, že Reinu chce poznat víc. Ale nevěděla si s tím rady. Stejnopohlavní vztahy byly zakázané, stejně jako přerušení těhotenství. V trestním řádu byly tyto dva skutky v případě prokázání trestány dokonce hůř, než vražda. Když dohlížela na propuštění Reiny, tak se v jistém momentu Reina Inid dotkla. Později se Inid dozvěděla, že záměrně. Po kůži jí přeběhlo elektrizující vzrušení. U brány, kam ji Inid byla vyprovodit, Reina dala Inid informaci kde bude tři příští dny k sehnání. Inid si našla způsob jak zmizet, aby za ní mohla přijít.

Absolutně netušila co má od toho setkání čekat. Reina ji otevřela karavan opět ve vojenském a sotva za ní zavřela, její ruce se Inid dotkly na boku, když jí pomáhala si odložit.

"Pravou kávu nemám, ale mám tu čaj s pečeným ovocem, pokud nepohrdne. . . š" zazněl nejistý náznak tykání.

"Ráda ochutnám."

Reina před ní položila hrnek s horkým čajem z pečených jablek. Jabloně byly jedny z mála, co GMI a následné problémy celkem ustály. Teda ty ve vyšší nadmořské výšce, kde byl dostatek srážek. Takže ji ani nepřekvapilo, že nomádka ji pohostila tímto. Dostala se jako ilegál do hor, kam mohli jen lidé s výjimkou, vydanou úřady, k opuštění obytné oblasti.

"Čekala jsem, že přijdeš." řekla Reina.

"To jsi věděla víc, než já."

"Viděla jsem na tobě jak se díváš, jak si mě prohlížíš."

Inid jen mlčela a měla téměř neproniknutelný výraz.

"Nepopírám, taky se mi líbíš, ale ty jsi tady ta slušná, takže. . ."

"Takže?"

"Překročíš svůj stín ?" zeptala se Reina. Obě věděly co tím myslí.

Inid se napila čaje. zase tam ucítila to už zapomenuté koření. Ta chuť . . . bylo to něco spojeného s dětstvím, možná se svátky, co se slavily kdysi v zimě.

Reina si sedla asi tak metr od ní a sledovala ji. Mimoděk si podepřela hlavu rukou a ukazovák ji spočinul na spodním rtu. To gesto stačilo, aby Inid svůj zrak stočila právě tam. Reina si prstem přejela po rtech. Jako by po jeho doteku zůstala vlhká stopa na tom spodním. Pak si přes hlavu přetáhla těžký, vlněný svetr a zůstala před Inid jen v tílku. Její bradavky pod látkou trčely bez podprsenky. Jako by vyzývaly ať si je vezme do úst. Pár vteřin na to sundala i to tílko.

Stála před Inid do pasu nahá. Ta se jen mlčky dívala a z nerozhodnosti přešla do kochání se. Začala Inid svlékat. Její bělostná kůže neznala téměř slunce. Když jí svlékla svrchní oděv a zůstala před ní jen v prádle, tak se začala kochat Reina. Stála před ní asi čtyřicetiletá žena, se světlou kůží, blond vlasy, šedé oči . . . líbily se jí její pihy, které měla na tváři a ramenou. Stoupla si za Inid a vzala do dlaní její prsa zatím ještě v prádle. Mnula je přes látku a otírala se tváří o její vlasy a šíji. Cítila, jak se Inid stává vláčnou. Rozepla ji podprsenku a sundala ji. Pořád stála za ní a mnula její prsa, občas stiskla bradavku. Inid začínala tiše vrnět jako kočka. Reina to brala jako souhlas se situací a rozhodla se popojít zase o kousek dál. Klekla si před Inid a pomaličku ji stahovala kalhotky. Odkrýval se jí pohled na upravený klín, vyholený až na trojúhelníček chloupků na pahorku. Zároveň ucítila i vůni její ženskosti a pod prsty horkost sálající z její kůže. Kalhotky jí sundala ke kotníkům. Pak uchopila prvně jeden, potom druhý a kalhotky si vzala a přiložila je Inid k obličeji.

"Tuhle tvoji vůni jsem cítila poprvé na periferii, když jsi pro mě přijela. Bylo mi jasný, proč tam jsi a proč jsi přijela. Tohle tě prozradilo. Otevři pusu."

Inid poslechla a Reina ji kalhotky dala do pusy. Pak jen vzala za nenápadnou kličku a z boku se vyklopila jednoduchá postel dva na dva metry. Reina ji ukázala, ať si lehne. Mezitím se sama svlékla a ukázala Inid vše, co ji tak přitahovalo. Pevný zadek i vyholený klín. Reina si lehla Inid mezi nohy. Prsty a jazykem Inid trpělivě hýčkala, až to Inid vzdala a nechala své tělo pohltit orgasmem.

Od té doby utekly už dva roky. Inid teď měla před sebou zaseknutý spis její vraždy. Ale byla to vražda? A byla to Reina? Tělo bylo nalezené v jejím karavanu. Nebo spíš v tom, co po něm zbylo. Někdo to tam podpálil a tělo by se dalo identifikovat nanejvýš podle zubů, kdyby Reina měla ovšem oficiální lékaře s centralizovaným archivem dat s databází vzorků DNA.

***

Inid uzavírala jeden z případů, když si všimla, že je zde jako svědek evidovaná jedna holka. Beatrix Vadua. Ona ji znala jako zrzavou Beu. Nomádka jako Reina. Jen o generaci mladší. Bylo ji okolo dvaceti. Inid si otevřela soubor s hologramem její výpovědi. Vlastně nebyl důvod si to pustit. Veškerá podstatná data umělá inteligence z výpovědi vytáhla, vložila do časové osy a dosadila do protokolu.

Před Inid se rozzářil obraz asi 30x50 cm a na něm byla dívka sedící na židli ve výslechovce. Prsty si nervózně pohrávala s vlasy. V jeden moment se cosi blýsklo do čočky snímače. Inid chvíli trvalo, než ji došlo co to bylo. Piercing v obočí. Měla ho pod ofinou. Nosily ho tam nomádky, aby se poznaly. Ale kdo o něm nevěděl, nehledal by ho tam a netušil by, že tam je. Jasně. Evidovaní neměli povolené žádné vpichy do těla za účelem zkrášlení nebo vpravení návykových látek do těla. Pouze pokud šlo o lékařskou věc. A to už víc jak deset let. Takže po takové době už většina lidí zapomněla, že něco takového existuje a kdo nějaké takové ozdoby měl, snažil se jich zbavit hned po vynesení zákazu. Stejný piercing v obočí měla i Reina.

Otevřela si prozatím odložený případ její milenky. Cvakla na soubor dat z místa činu. V žádném ze souborů nebyla ani zmínka o nalezeném předmětu identifikovaném jako piercing. Hledala dál. Pak si pustila záznamy z místa činu i od patologa. Nikde nic. Ani zmínka. Drobná naděje, že by Reina ještě žila tu byla. Ale čí potom bylo to tělo v zapáleném karavanu?

Mnoho otázek a žádné odpovědi. Sedla si za projekční stůl a začala od začátku. Prošla nejen sestavené údaje od umělé inteligence, ale veškeré jednotlivé důkazy a svědectví. Moc toho ale nebylo. Reina sice byla uznávaná nomádka a členka ILEGALITY, ale držela si soukromí stranou. Musela hledat hlouběji. Veškeré zmínky o ní, lidech okolo ní i o lidech lidí okolo ní. A našla něco, co do té doby neviděla.

Reina byla vdaná. Kdysi. Ještě před GMO. Její manžel umřel při autonehodě. Uhořel v elektromobilu, když jel pro kapky na kašel pro jejich dceru.

"Doprd..." pomyslela si Inid.

Nikdy nic ani o jednom z nich neslyšela. Rozklikla si záložku do naskenované kartotéky sociálky ještě předtím, než se z ní stal úřad pro rodičovství - sesterský úřad toho pro plánované mateřství. Spisy ještě byly evidované po staru. Po arších papíru a s kulatými razítky. Úmrtní list manžela, posudky z pedagogicko - psychologické poradny o problémovém chování dcery, hodnocení ze školy. . . Pak už tam byly digitální soubory jako souhlas dětského psychologa a soudce s odebráním dcery a svěření do ústavní péče spadající pod úřad pro rodičovství. A pak několik záznamů o dívce. Posudky dokola pojednávající o formě autismu u dívky. Lékařské prohlídky konstatující zdravý tělesný vývoj, ale nejistý vývoj emoční i intelektuální. Po 17. roku dívky je poslední zpráva od dozorující státní zástupkyně konstatující odložení případu zmizelé dívky. Zřejmě do ILEGALITY. Zbýval přiložený soubor. Fotka pořízená těsně před jejím zmizením. Inid ji nechala zobrazit. Byla tam štíhlá dívka se zrzavými vlasy.

"Beatrix?" poznala v ní onu mladou nomádku. Jen tenkrát měla střapaté, krátké vlasy.

Inid si rozklikla pro změnu složku nadepsanou "Beatrix Vadua". Několik výslechů a podezření. Stupeň rizikovosti u podezřelé měla jen trojku. Napojení na ILEGALITU ano, zapojení se do jejich činností ne. Evidovaná od incidentu v Ostravě pod jménem Vadua. Dřívější zmínky o dívce žádné.

Podívala se na lokace, kde byla v minulosti kontrolovaná. Našla tam dvě opakující se místa. Na tom druhém ji dokonce sbírali k výslechu. Jednalo se o staré odpočívadlo na dálnici pro automobily, která se už roky téměř nepoužívala. Odhlásila přístup do systému, převlékla se do civilu a k parkovacímu pointu v šestém patře budovy si přivolala svoje soukromé motovznášedlo. Po necelé hodince už zatahovala klapky a přistávala vedle staršího karavanu. Nebyla si jistá, jestli je to ten, který hledá, ale nebylo nic jednoduššího, než zaklepat. Než si všimla poodhrnuté záclonky v okně. Nahlédla dovnitř.

Na posteli si to zrovna rozdávala ona slečna s docela pohledným klukem. Právě ji stahoval kalhotky a zvedal si její nohy na ramena, aby do ní vrazil asi dvaceticentimetrový, pořádně ztopořený penis. Zaujalo ji, že nebyl obřezaný. V dnešní době se obřezávali všichni chlapci ještě v porodnici, aby se zabránilo budoucím možným zdravotním komplikacím. A většina těch starších to doháněla na základě doporučení úřadu pro plánované rodičovství.

Pomalu do ní zajel a Bea začala velice hlasitě vzdychat. Zajížděl do ní celou délkou. Inid se přistihla, že ji ten pohled vzrušuje víc, než by čekala. jeho zadek byl pěkně vysportovaný a ramena měl široká, jak málokterý kluk má. Fascinoval ji ale pohled na dívku pod ním. Měla zavřené oči, prsty zatínala do prostěradla a její plná prsa se pohupovala v rytmu přírazů. Po chvíli položil její nohy na postel a otočil si ji na břicho, pak ji zvedl na čtyři a Inid viděla její vyšpulenou broskvičku. Vyholenou do hladka, mokrou a naběhlou. Kluk vzal do ruky svůj penis a nasměřoval ho přímo do ní. Její vzdychání přešlo až do jakéhosi hrdelního sténání. Po několika přírazech svou zvukovou kulisu přidal i on a vzápětí se Beatrix vystříkal na zadek. Divadlo skončilo.

Inid se párkrát nadechla, přešla ke dveřím a zaklepala. Chvíli jen nějaké hrkání, ale nic se nedělo. Po chvilce jí otevřel kluk. Krom nezapnutých knoflíků u košile už oblečený.

"Hledám slečnu Vadua."

"Hmm."

"Je tady?"

"Kdo se ptá?"

"Přítelkyně její matky."

"To těžko. Žádná přítelkyně její matky nelítá na motu třetí generace."

Jeho odpověď ji zarazila. Čekala by spíš něco o tom, že její matka je přece mrtvá.

"Okey, vyšetřuji smrt Reiny Bianchi. Beatrix máme spojenou s Reinou v několika rovinách a . . ." nedořekla to, za zády kluka se objevila Bea.

"Vím, kdo jste. Reina říkala, že se nejspíš zastavíte." a ukázala Inid, ať jde za ní. Šla. Sedla si na lavici k jídelnímu stolku.

"Beo chci si jen něco ověřit. A vím, že mi dokážeš odpovědět. Vím, že jsi její dcera."

"Jak jste to zjistila?"

"Reina . . . byla. . . moje přítelkyně."

"Jako kámoška?"

"Ne, jako . . . intimní přítelkyně."

"Máma ? " vyhrkla Bea překvapeně.

"Jo. No. . . " chvíli se Inid odmlčela, aby se nadechla.

"Vím, že měla piercing. V obočí." a natáhla se k Beatrix, aby jí odhrnula ofinu. "Stejně, jako ho máš ty."

"No a co?"

"Při ohledání nebyl nalezen. Neshořel by. Protože jestli vidím dobře, jde o chirurgickou ocel."

Výraz ve tváři se změnil v ostražitý.

"No tak Beo, já vím, že Reina žije."

Beatrix mlčela a dívala se na špičky obutých, ale nezavázaných kanad. Byla podobná své matce víc, než tušila.

"Vezmu Vás za ní, pokud mi to dovolí." a vzala do ruky starou vysílačku. Otočila knoflíky a ohlásila se jako Bravo Tango Siera Bravo. Chvíli byl slyšet jen praskot. Bea zopakovala volací znak a z vysílačky se ozval muž pod znakem Oskar Whiskey Foxtrot Bravo.

"Ahoj rusalko, jak žiješ?" začal neformálně.

"Mám tady žirafu." použila označení pro další osobu, co poslouchá jejich dialog.

"Jasný. Co potřebuješ?"

"Potřebuju lístek na tramvaj."

"A jakou linku"¨

"Depo."

"Letí na drát."

Chvíli zase praskot.

"Depo autobusové dopravy." ozvala se starší žena. Bea zopakovala volací znak a dodala, že potřebuje matku představenou.

"Ahoj Bravo. Co se děje?"

Inid okamžitě poznala hlas Reiny.

"Ahoj, hledá tě tady mýval." Inid pozvedla obočí, když slyšela, jak ji Bea označila.

"Cizí mýval?"

"Ne, ten z parku u soudu. Chce s tebou mluvit."

***

Bea zavedla Inid do Žluté pouště. Bylo to místo, které vzniklo na jih od Brna. Bylo to místo, o kterém se mluvilo jako nevhodné k obnově, jelikož úroveň sucha a množství patogenu v půdě byla tak vysoká, že znovu oživit ekosystém zde bylo až na nejspodnějších příčkách priorit. A nebyly na to ani peníze. Proto si ho obsadili nomádi z ILEGALITY. Vzhledem k historii lokality zde bylo mnoho podzemních prostor, které se daly využívat pro skrytí aktivit. Inid vlastně ani nepřekvapilo, že ji Bea zavedla sem. Už dlouho se spekulovalo jak se "squattery" naložit. Tlak na to ale nebyl. Dokud byli ve Žluté poušti, nikoho neotravovali v obytných zónách. Takže win win pro všechny.

U jednoho sklepa zaparkovaly. Byly to jen půlkulatá vrata do malého zvlnění na horizontu. Ale samotný sklep byl hodně rozlehlý a velký. Navíc podle různých přechodů cihel a kamení to vypadalo na probourání několika sklepů do jednoho. Inid se rozhlížela. Zelená chemická světla byla nastrkaná do malých kovových držáků podél chodby, ale světla dávala pramálo.

Došly k plechovým vratům, u kterých stála holka s dredama a v černé kombinéze s kapsami úplně všude. Vedle ní týpek s holou hlavou, jizvou přes půl obličeje a ve vojenské bundě a maskáčích. Netvářili se moc přívětivě. Bea jen odhrnula ofinu, jejich výraz povolil. Pak vyndala náramek a na něm kovový přívěsek. Taková obdoba psích známek. Holka otevřela dveře. Týpek se ale podíval na Inid.

"A tahle? Evidovaná tady nemá co dělat."

"Jde za matkou představenou, ověř si to."

Týpek vytáhl vysílačku, stiskl tlačítko a ozvalo se:

"Vstupní objekt jedna volá matku představenou."

Ozval se překvapivě mužský hlas na druhé straně, který potvrdil vstup pro Inid. Mohla tedy jít dál.

Se vstupem se před ní otevřel jiný svět. Ten už zapomenutý, který byl v současnosti potlačovaný i v učebnicích historie. Prostor o velikosti malého hangáru osvětlovaly stroboskopy. Pod nimi byl parket plný ilegálů. Teda to si aspoň myslela. Okolo parketu byl jakýsi ochoz, po kterém procházeli návštěvnici k baru nebo do jakýchsi menších kojí.

Když jím procházela ona, viděla tam roztodivné scenérie souložících dvojic, trojic a skupin. Viděla svázaného muže, kterému dvě ženy vpravovaly do zadku černé dildo, zatímco druhý muž olizoval kůži bot jedné z nich. V další byla dívka vsazená do jakéhosi dřevěného, archaického nástroje, který ji znehybňoval, zatímco jiný muž ji prsty mnul klitoris. Ve třetí několik mužů sedělo na gauči a společně masturbovalo před malým pódiem, kde se uspokojovaly dvě ženy.

Do čtvrté byly zavřené dveře. Bea je otevřela. V křesla u stolečku seděla Reina. V ruce držela cigaretu a kouřila. Otočila se na Inid ke dveřím a rukou jí ukázala na křeslo naproti ní. Sedla si do něj. Inid viděla, že je unavená, že má kruhy pod očima a není nejspíš vůbec v dobré náladě.

"Hele mohla jsi" začala Inid, než ji Reina skočila do řeči.

"Nemohla. Šel po mně úřad pro demolici."

"ˇÚřad pro demolici?" zarazila se Inid. "Je to úřad, který demoluje starou zástavbu. Ale jsi nomádka, jak by se tě to mohlo dotknout?"

"Někdy totiž demolují i jen nepohodlnou zástavbu a i s lidma uvnitř. Karavany taky." a potáhla z cigarety.

"Ale proč by: . ."

"Šli po mně? Do prdele Inid jsi fakt tak blbá? Pašovala jsem zboží. Ze zóny a do zóny. Jídlo, vodu léky . . . i lidi. A když jsem ze zóny chtěla odvézt jednu holku, byla to manželka nějakýho vola z horních pater tvýho úřadu. Ten zmrd ji mlátil a málem ji zabil. Těhotnou. jenže . . . vzhledem k jeho práci . . .Ten případ měl jinou prioritu. Dostali nás obě. Já musela jet na povolené místo parkovaní s dohledem a tu ženskou si odvezli zpět. Bylo jasný, že se něco stane. Sehnali jsme na rychlo mrtvolu a já pěšky zmizela z periferie. Několik týdnů jsem musela zůstat v divočině, než jsem mohla přejít v klidu sem."

Inid vstřebávala informace i Reininu proměnu mlčky.

Před ní seděla jiná, ale pořád stejná žena.

"Takže tvůj případ mám uzavřít jako . . . ?"

"Můj případ ? To jsi přijela jen kvůli tomu?"

"Chtěla jsem tě vidět Reino. A abych tě našla, hrabala jsem se v hodně hlubokých archivech."

"To mi došlo." znovu potáhla z cigarety.

Mezi ženami zavládlo ticho.

"Půjdu."

"Nemůžeš jen tak odejít."

"Proč?"

"Našla jsi tohle místo. Mohla bys sem poslat demoliční útvar."

"To mi nevěříš?"

"Nevěřím ani vlastní dceři, Inid."

"Okey, tak . . . co teď?"

"Péťuška se o tebe postará." a zpoza zástěny vyšla vysoká holka s rudýma vlasama.

Vzala Inid v podpaží a vedla ji po ochotu někam na druhou stranu. Nějakej divnej týpek, co vypadal jak somrák, jí otevřel mříž a hodili Inid dovnitř. Byla tam tma. Mříže zacvakly a za nimi bylo slyšet ještě zařinčení nějakých plechů o sebe. Zavřely se další dveře. Pak někdo otevřel okýnko a dovnitř hodil několik chemických světel. V tu chvíli Inid zatrnulo. U zdi stálo pět chlapů do půl těla svlečených, co jim z kalhot trčely jejich ztopořená péra. Honili si je a dívali se na ni. Bylo jasné, že z toho nemůže vyváznout.

Obestoupili ji. V jedné ruce měli penis, druhou se jí dotýkali. Zajížděli jí prsty do vlasů, hladili ji po krku, přes prsa a zadek. Byla pořád oblečená, ale tušila, že to se změní.

Ten, co si stoupl před ni. Vzal její bradu do dlaně. Pod nosem ucítila jeho pižmo. Trošku se jí navalilo. Muži v zóně už takto nevoněli. Nebylo to žádoucí. Další ji chytil za zápěstí a stáhl jí je za záda. Toho využil ten vepředu a přisál se jí na rty. Jeho jazyk se cpal do její pusy. Nechtěla ho. Tak se odtáhl a tiše řekl:

"Buď si to užiješ ty, nebo si to užijeme my. Nemáš na výběr. Zatím jsme slušní."

Zamrzla v pohybu.

Ten před ní to zkusil znovu. Už míň hrubě ji začal znovu líbat. Tiše u toho sténal. Nevěděla jestli kvůli ní, nebo protože si pořád honil péro v druhé ruce. Ani si neuvědomila, že na jeho polibky začíná odpovídat. Tiše vzdychl do její pusy. Byl o skoro hlavu vyšší. Holohlavý, nasvalený. Neměla šanci se o cokoliv pokusit. A ti další čtyři byly jen o něco menší kopie. Líbal ji hodně hladově, ale vlastně příjemně. Jeho horké rty ji dostávaly pomalu do kolen.

Ti čtyři další ji postupně svlékali, aniž by jí došlo, že jsou krom toho vepředu, už všichni úplně nazí.

"Sedni si!" a ukázal na jednoduchou židli u zdi. Sedla si do ní. Jeden z mužů ji přivázal. Mezitím ji další obestoupili a začali zrychlovat tempo rukou na jejich penisech. Krom toho nejvyššího. Během pár okamžiků se udělali a celou ji postříkali spermatem. Pak blesk, blik, cvak . . . starý dobrý Polaroid vyplivl několik fotek.

"Tohle je naše pojistka." Uvědom si, že tyhle fotky můžeme použít v zóně ke tvé diskreditaci. A ty víš, jak potom skončíš. Budeš vyřazena z evidence."

Podívala se na toho nejvyššího. Sotva rozeznávala jeho obličej. Jen dodal:

"Úřad pro demolici navštíví tvůj dům, odeberou ti děti, majetek a práva . . . Jako nám všem."

S tímhle olízl její ucho. Jediné místo, kde neměla sperma některého z mužů. Zabouchal na vrata, ta se otevřela a oni odešli. Za dveřmi stála Bea.

"Pokud Vám nenarvali nic do zadku, byli ještě hodní." řekla sarkasticky a hodila ji lahvičku vody a ručník.