Povídka o vlčí čarodějnici

V dalekých krajinách, kde řeky tečou živelnou dravostí, kde hory jsou stvořeny ze samého bolu nitra matky přírody a kde stvoření mají plachá srdce, chodila po sotva znatelných stezkách žena s holí a proutěným košem. V dlouhém, tmavomodrém plášti.... Vchoulená do jeho tepla vypadala jako přízrak vlnící se nad jílovitou krajinou. Tvář pod kapucí se skrývala, občasné pootočení či pozvednutí hlavy prozrazovalo jen obrys rtů, u kterých se jí už dělaly drobné vějířky vrásek. Občas poklekla v prachu, aby něco pozvedla a s jemností a opatrností v každém pohybu ruky to, proč se sklonila, položila do košíku. Chodívala tak i celé dny .... nasbírala každičký kousek. Každičkou kůstku z kostry vlka roztroušenou po krajině.

S blížící se nocí je skládala při rozdělaném ohni k sobě. Skládala je tak, aby se dotýkaly. Utvářely tak mrtvý řetězec dílků minulosti, který se znovu spojil v celek současnosti. Čím víc se oheň rozhoříval, tím hlasitěji odříkávala cosi ve starém jazyce, kterému už dnes téměř nikdo nerozuměl. Jen ona a její vlci. Řeč se proměnila ve zpěv. Její pohyby v tanec. Každý verš ji svlékal. Jako by její šaty byly jen zrnky písku rozsypávající se nad uschlou trávou a poletující v nočním vánku. Jen její plášť.... Ten těžký vlněný plášť ležící opodál.... Tančila nahá. V každém pohybu paží se zavlnila i její oblá prsa. Stále pevná. S bradavkami reagujícími na večerní chlad.... Tančila jako větve břízy v jarním vánku. Tento vánek zdvihal drobný prach z půdy a pomaličku obaloval kosti zvířete. Vlákno po vláknu. Sval po svalu. Tančila dál.... 

Z vánku se stával vítr a její stehna připomínala mořské vlny narážející na alabastrové pobřeží. K prachu obtáčejícímu kostru se přidávají jiskry z ohně a jako by svaly ožívaly. Jako by v nich pulsovala krev. Tančila dál. Její zpěv připomínal bolestnou modlitbu zpívanou v transu. Do drobných kudrlinek v jejím klíně stékaly perly potu z jejího podbřišku. Její kůže byla plná takových perel. Oči zavřené a zpívala dál. Tělo zvířete začala pokrývat srst. Bílá s nádechem stříbra.... Jako zimní sníh pod hvězdami. Vyčerpaná se sklání k vlku. Dýchá do jeho srsti na plecích. Vnímá jeho vůni. Hladí ho dokud neotevře oči a nezačne dýchat. Vymění si pohledy a zvíře plaché jako celý kraj okolo se rozběhne vstříc svému osudu. A ona? Obléká se do pláště a sedá si k ohni. Vyčerpaná usíná.