Polednice a Klekánice

Dvě sestry, které mají prazvláštní záliby. Ta první straší nezletilce, ta druhá sbírá a prodává lidské duše. Obě mají okolo osmi set let. Těžko říct kolik přesně. Někdy vypadají jako stařeny, jindy jako divé ženy plné ženské síly. Jejich obydlím se stala opuštěná, stará, poutní kaple vysoko v horách. Jedna sestupuje když se zvoní pravé poledne, druhá když klekání oznamuje čas večerního modlení. Obě jsou zákeřně a kruté. Občas je potkáte s kosířem, jindy o holi. Když o poledni líně, až plouživě, obchází vsí Polednice, zle poděje se dětem, co nechtějí poslechnouti matky své. Když však večer Klekánice prohání se kolem vsi, je to jako vichřice. Oblibu má v mladících, co upocení do vypraných cejchů špinaví uléhají bez modlení.

Jednoho takového si mladší ze sester vyhlédla. S koňmi v lese dříví stahoval a celý umouněný do postele pad. Žádný zdrávas ani otčenáš, chrněl jako podťatý. Když viděla to, rozlítilo ji to. Na sestru svou zavolala jako když skučí vítr po strništi. A ona se tam objevila co by kopytem dup.

"Co mě zase voláš sestro?" zívla rozespalá.

"Vidíš ho? Neznaboha. Pomůžeš mi s ním? Já do stavení bez pozvání nemohu, ty ale ano. Otevřeš mi a já vejdu za tebou."

Polednice už tušila, že sestra má zase nějaké své úmysly, ale byly sestry a držely při sobě. Tak vešla a otevřela jí. Potichoučku se vkradly do světničky, kde mladý chlapec spal.

"Kolik mu tak může být?" ptá se Klekánice své sestry.

"Možná dvacet, možná dvacet pět. Kdo ví?" odpověděla jí.

Chvíli kolem něj Klekánice obcházela, pak přes něj hodila svůj fialový plášť a zvedl se vítr. Sílil, až okenice vyrval z pantů. Plášť jinocha zahalil a odnesl ho ze světnice pryč.

"Co s ním budeš dělat?" optala se Polednice.

"Počkej a uvidíš." odpověděla jí s prazvláštním úšklebkem Klekánice.

Sestry se vykradly z domku a s větrem odlétly z vesničky pryč. Ten je nesl jako bujný kůň na svém hřbetě. Až když zvoničku své kaple uviděly, pohladily ho a snesl se s nimi níž, až k prahu jejich domova. Tam už ležel mladík a stále spal. Klekánice z něj sňala svůj plášť a se sestrou ho každá chytila do podpaží a táhly ho po kamenné dlažbě ke schodům zvonice. Tam ho nahého zavřely a počkaly do rána.

Chlapec se probudil nahý a prochladlý až na kost. Netušíc kde se nachází, začal volat o pomoc. Sestry odemknuly dveře a dívaly se mlčky na něj. On neznaje co se událo, optal se kde že se to nachází a jestli nemají nějakou houni či košili a nohavice, co by oblékl. Polednice po něm chrstla džber ledové vody a mlčela dál. Klekánice k němu přišla blíž se sklenicí a v ní cosi podivného, sypkého.

Obcházela ho. Nosem větřila, nelíbilo se jí, co cítila. Vzala plnou dlaň oné sypké směsi a jala se ho drhnouti. Hrubé to bylo jako písek na břehu jezera, ale vonělo to po mátě a šalvěji. Chlapec stál a dlaněmi zakrýval si klín, kde se cosi začalo probouzeti k životu. Klekánice drhla jeho paže, ruce, ramena, záda. . . i vlasy vydrbala . . . a když na hrudník se chystala, všimla si, že chlapec v dlaních cosi skrývá. Oddělala jednu jeho dlaň, ale druhou chlapec odkrýt nechtěl. Sykla na něj přísně, ale vrtěl hlavou, že ne, že se stydí. Zatvářila se ještě přísněji, ale chlapec přesto trval na svém. Přistoupila k němu i Polednice. Chlapce pohladila po tváři, pak prsty sjela po šíji až na hrudník, nezastavila se ani na břiše. Její prsty se dotkly hřbetu jeho ruky. Propletla své prsty do jeho a on sevření povolil. Vnímala kudrnaté chloupky v jeho klíně mezi svými prsty, když jeho ruku odsouvala pryč. Ovšem, co viděla, to překvapilo i ji.

Chlapec byl obdařen věru dobře. Klekánice si jen pomlaskla a pokračovala v očistě. Když dokončeno bylo jest, další dva džbery ledové vody chrstly na mladíka.

"To abys věděl, že se máš o své tělo starati." zahřímala Klekánice.

"A teď kleknout a modlit se, než se vrátím!" přikázala Polednice.

Sestry odešly, neb Polednici čekalo polední strašení a Klekánice slíbila jí, že chlapce nechá modlit a zpytovat svědomí, dokud se starší ze sester nevrátí.

Odzvoněno, odstrašeno jest a Polednice pomalu si kráčí pěšinou ze vsi do hor. Dnes byl podivný klid a tak měla brzy hotovo. Jako by se vsí už rozneslo, že sestry jednoho z nich odnesly si.

Však Klekánice byla nedočkavá a tak za jinochem navzdory slibu šla. Modlil se, ale jeho mysl pokoušely představy a on bál se, že Ďábel pokouší ho ve víře. Strach měl veliký a zima jeho silám nepřidávala. Klekánice po něm hodila lněnou halenu, ale chlapec se neopovažoval po ní natáhnout a obléct si ji. Modlil se dál. Chodila kolem něj jako mlsná kočka. Její velká prsa ve fialových šatech hluboce krojených a žensky oblé tělo pod nimi, se vlnilo s každým krokem. V představách jí toužil podlehnout, jak svůdná byla. Přesto se bál přestat modlit se. Zavřel oči, aby ji neviděl. Přesto cítil její vůni. Byla omamná jako šeřík pod oknem jejich chaloupky. "Vydržím, snad je to jediná šance jak se zachránit."

Klekánice ale byla už řádně rozparáděná a rozvázala si živůtek na svých šatech. Velká prsa z něj doslova vypadla ven. Klekla si proti němu, uchopila je do dlaní a strčila je chlapci do obličeje. Ta vůně její kůže a tmavé, ztvrdlé bradavky ho odzbrojily. Už nedokázal myslet na modlení a vzal ona krásná ňadra do svých dlaní. Byla těžká a kůže na nich tak hebká. Mnul je, sál je, občas skousl zuby. Klekánice začala vzdychat. Toužil zajet mezi ty dva překrásné bochánky svým mužstvím, které se postavilo v jeho klíně do pozoru. Odvážil se tedy. Povstal z pokleku a zajel tam. Mnouc prsa rejdil s ním tam a zpět. Cítil, jak ztrácí mysl a soustředění.

Najednou ucítil něčí dech na své šíji, prsa tisknoucí se na jeho záda a prsty. . . co zajely do žlábku mezi jeho půlky. Chvíli mnuly jeho hráz, však poté cítil jak prst klouže po jeho dírce než do ní onen prst zajel sám. Pocit nepopsatelný rozlil se mu tělem. Jako stojíc v ohni připadal si, než došlo mu, že Klekánice otočila k němu svoji zadní tvář a sukně podkasané odkryly ten pohled krásný na její divý svah. Zanořil se do něj bez čekání, přirážel jak smyslů zbavený až vystříkal se do ní sprostě bez optání. Klekánice otočila se na něj tázavě, zda-li je to vše, on však padl na kolena a zůstal bez vnímání.

Polednice vyčítavě na Klekánici pohlédla.

"Nedokončil pokání své, sestro. Očista jeho duše nebyla dokončena"

"Ano vím, pokušením vystaven byl a neodolal."

"Pak nechat si ho budeme muset, dokud neuspěje, dál."

***

Když nadešlo večerní klekání, Klekánice už se řítila vesničkou jako uragán. Nahlížela do příbytků a kdo nedbal o své tělo a svou duši, ten byl v jejím hledáčku. A samozřejmě, že i tentokrát našla jednoho slabocha ve víře.

Tesař od potoka. Vdovec. Žena umřela i s dítětem při porodu a on zůstal sám. Byl oblíbeným objektem Klekánice. Ne snad proto, že by byl takový lajdák, ale protože se klekánici líbil. Vysoký, ramenatý, zarostlý hrudník a ramena, že sotva prošel dveřmi. A konečně jí důvod dal. Sledovala jak si svléká lněnou košili i nohavice. Sledovala, jak se opláchl, hodil na sebe dlouhou spací halenu a šel spát. Ztratil víru. Jako mnoho jeho krajanů. Nadešel čas.

Začala tiše šeptat pod oknem slůvka, která se nesla k jeho uším. Věděla, že ji slyší, že nespí. Ale nechtěl se zvednout a přijít. Její slůvka začala tančit po vanoucím nočním vánku jako pírka. Chlácholila ho, až snad opravdu uvěřil. Zvedl se a šel otevřít dveře čekajíc kdoví koho. Snad nebožku? Nebyla tam. Místo ní žena ve tmavých šatech, hluboce krojených, až se jí z nich ňadra téměř sama drala ven. Havraní vlasy téměř do pasu a oči? Nebyla v nich jiskra, ale rovnou žhnoucí pochodně.

Zaváhal, ale to ona už se obtáčela kolem něj. Vzala jeho dlaň a vedla ho omámeného do hor. Tušila, že dnešní noc bude horká a ráno ještě víc. Dovedla ho ke staré kapli. Polednice již stála na schodech a vyhlížela ji.

Dnešní úlovek se jí líbil víc, než ten včerejší. S tím mladíkem zamčeným ve zvonici bude víc práce, než užitku. Ale tohle . . . to byla jiná. Byl to už mužský, do třiceti mu moc nechybělo. A byla na něm vidět mužná síla v jeho slabinách už z dálky.

I tesaře zavřely sestry do zvonice. Jaké bylo jeho překvapení, když procitl ze šeptaných slůvek ve svých uších. Když nepoznával kde se nachází a proč tam je. Když si všiml chlapce, poznal ho. Mlčky na sebe pohlédli. Chlapec mu naznačil, aby se modlil a prosil boha za odpuštění všech svých hříchů, jiná že odtud cesta nevede.

Tesař však nemaje už víry se rozhlížel po dřevěném stavení. Hledal cestu kudy uniknout. Ale kam by teď šel, když ani nevěděl kudy? Byla tma, zima a on byl unavený. Za krátko propadl spánku.

Sotva začalo do zvonice proklouzávat ranní svítání, otevřely se dveře a v nich sestry. Mladík usnul neklidně na modlitbách, jeho starší druh spal tvrdě, jako by ho do vody hodili. A tak opět následovala ranní péče a studená voda. A zase ten omamný šepot se oběma mladíkům houpavě vkrádal do uší. Oba tam stáli nazí, mokří, umytí a čistí. Polednice byla spokojená s tím, co viděla u staršího z nich. Otevřela se zavrzáním dveře a nechala se jimi následovat do staré kaple.

Když za nimi závora zapadla zevnitř, byl jejich osud zpečetěn. Uvnitř to vonělo směsicí bylin, včelím voskem, starým dřevem a vlhkými kameny. Posadily je do jedné z dřevěných lavic a jaly se navzájem svlékat. Suknice i živůtky byly v mžiku dole. Sestry jen ve spodních šatech, které si podkasaly a lehly si na prastarý oltář. Tam začaly se uspokojovati. Každá měla svůj půvab.

Polednice byla už přece jen dáma na vrcholu ženské síly. Vlasy měla bílé jako sníh, ale ve tváři ani vrásku. Rty plné, rudé a krásně krojené. Prsa byla zdobená tmavými dvorci a velikostí tak do mužských dlaní akorát. Pas měla štíhlý, boky pevné a kulaté. A dlouhé nohy. Klekánice byla spíš opakem. Plných a oblých tvarů kypějící ženskostí.

Mladík věděl, že musí odolat, přesto pohled na Polednici, jak rukou zajíždí mezi svá stehna, si reakci vynutil. Ztopořil se a cítil, jak v žaludu se mu hromadí nesnesitelná bolest. Šepot v jeho uších ho sváděl, ať se dotkne tam, kde jeho zrak se topí. Bránil se. Ale neubránil. Vyskočil k Polednici. Té jen šlehl záblesk vítězství v očích, když svou ruku neobratně na její prsa chlapec pokládal.

"Jen si sáhni. Pořádně. Stiskni. Vezmi si do úst bradavku. Dej druhou ruku do mého klína." a jak slyšel, tak dělal.

"A ty se nepřidáš?" ševelila Klekánice na tesaře. Ten seděl a jako by čekal na ta slova. Zvedl se, popošel k ní, poklekl mezi její stehna a začal hltat její tekoucí rozkoš.

Obě sestry si pozornost hlasitě užívaly. Teprve se rozehřívaly. Když Klekánice byla mokrá jak se patří, přetočila se na břicho. Její prsa měl před očima mladší z chlapců. A do jejího klínu zajížděl starší z nich svým nadržeností dokonale vysoustruženým mužstvím. Vnikal do ní jako smyslů zbavený zloděj, který objevil poklad. Nevnímal. Měl zavřené oči, držel Klekánici za boky a jen přirážel. Tvrdě a nadoraz. Kdoví koho ve své mysli před očima měl.

Polednice si tvář mladšího nasměřovala též do klína, ale tak, aby jazykem zajížděl dovnitř a přitom sál její nektar pokušení. Prohýbala se u toho v bedrech a z hrdla jí vycházely vzdechy, které svištěly jako bouře napříč horami. Když i ona byla nabažena, podsadila se v bocích a chlapcův krví nalitý pyj uchopila do ruky. Přejížděla po celé jeho délce. Až vypadal, že vyvrcholí přímo do chloupků na jejím pahorku. V tu chvíli sama si ho nasměřovala do nitra svého a chlapce za boky chopíc přirazila do sebe. Ten se vzepjal a během několika přírazů naplnil Polednici svým vyvrcholením. Ta však neměla dost a chlapce držíc za vlasy nasměřovala zpět mezi stehna, aby pusou uklidil vše, co nabordelil.

I Klekánice zdárně blížila se k cíli svému, však tesař byl jak smyslů zbavený. Když cítil, že ještě může, otočil si, neptajíc se Klekánice, divoženku na kolena a její plné boky dlaněmi jí roztáhl. Jak ji mrdal divě v jejím klíně, jeho prst jí pomaličku sám do zadní dírky vjel. Jako by po ní šlehl bičem, zdivočela mu pod přírazem. On však strachu nemaje, drapl ji za kadeře a ukrotil ji bestii. Držet musela a on na ní jel snad rovnou do pekla. Chtěl ale víc, než udělal. Chtěl jí děvu divou vytrestat a tak vynořil svůj pyj, aby jím žlábek projel a jak ho mokrého měl, tak do zadku jí klouzavě zahučel. Nechtěl být na ni jemný. Však ona zasloužila si to. Tak co by jí nedal co proto.

Polednice když viděla obrácení role, nelíbilo se jí to a tak mladého odstrčila stranou. Sama silou divou tesaře začala poutati, až nemohl víc než mrdati. Pak dlaněmi vrazila mu do ramen silou takovou, až na Klekánici přepadl. Ta podtočila se pod ním tak, že na oltář přepadl a ona se na něj obkočmo pak vyšvihla. Tu Polednice přivedla k nim mladíka. Ten díval se a nevěděl. Tak Polednice ukázala, cože se to po něm chce. Však chlapec hlavou vrtěl, že proti přírodě to je. Tak Polednice na něj pohlédla, že má-li pocit takový, ona ukáže mu co je proti přírodě aspoň na chvíli.

Vzala jeho vystříkaný chvost a do úst tesaře ho vtlačila.

"Saj ty neznabohu, sic zadusím tě klínem svým!" zahřímala a oči potemněly jí.

Jeho pusa mladíkův nástroj, co pomalu začal znovu síly nabírat, obepínala, ale sát odmítal.

"Věř mi, mohu a umím být zlá ještě více. Utopím tě a zadusím tak tvoje plíce!"

Tesař však dál odmítal. A tak Polednice nasedla mu na tvář sama. Rozjela se po něm jako velká dáma. Dělala se živelně, však málo jí to bylo a tak od mladíka ještě nechala se obdělávat jako v chlévě. Když vzedmul se v ní výkřik poslední, tesaře duše opustila s ním. Mladík vykropil Polednici kapličku jak na vzkříšení, však stékající sémě na tvář tesaře už nezachrání.

A tak tesař za svou drzost duší zaplatil, kterak Polednici rozezlil. A co Klekánice vilná děva? Mladíka si mezi stehna přivinula.

"Dodělej co on už nestihl!" nakázala.

Mladík poslechl, však měl ponaučení si vzít. Chtíč Polednice ukojen byl, avšak neukojitelný byl chtíč všech Klekánic. Snažil se jak mohl, však stále málo. Dívka stupňovala každý nárok. Vyčerpáním padl druhý den. Sémě své tahal snad už z pod kolen. Ležel. Sotva dýchal. Sestry sklonily se k němu, na čelo přiložily dlaň, on však viděl před očima jenom sedmihlavou saň.

"Teď ponaučen mladík konečně snad je." a s těmi slovy Polednice po větru odnesla ho . . . do háje.