Pohádky zimních večerů

Měla ráda tohle předjaří, kdy po zimě začínalo sluníčko mít přes den sílu a ze země se začínaly klubat výhonky prvních zelených nedočkavců. Mohla konečně vyrazit na delší procházky se psem, než jaké chodívala v zimních měsících, kdy led sevřel okolní krajinu. I dnes tomu tak bylo. Procházela vesničkou až na její konec. Prohodila pár slov s postaršími sousedy, kteří přes zimu vycházeli jen zřídkakdy ven. Za vesničkou se vydala po lesní cestě a užívala si vůni probouzející se země okolo ní. Ve stromech okolo ní vonělo jehličí a pryskyřice, mech pod jejíma nohama ze zelenal čerstvostí a ona si užívala to ticho obklopující její introvertní duši. Vnímala každý výdech vzdušných víl do větví, šepot uschlých stébel trav i zurčivý cinkot jarního potůčku, který s přibývajícími dny bude mizet do ztracena, než se zase s oblevou nad jarem objeví příští rok. Její tiché království se tolik lišilo od hluku všedních dní plnících její diář.

Obešla si kousek lesa, u staré třešňové aleje zahnula k malému rybníčku schovaném mezi stromy a rákosem, aby si vyšlapala menší kopeček a zadní cestou se vrátila domů. Když procházela kolem domu, kde na podzim umřela jedna stará paní, tak si periferním viděním všimla, že se na zahradě někdo pohybuje. Z doslechu slyšela, že stará paní neměla rodinu a ani děti. Jen pár koček, kterých se ujali sousedi. Zvědavost jí nedala a zpomalila krok. Snažila se něco zahlédnout, ale žádný další pohyb už neupoutal její pozornost.

Dny plynuly. Krátké hodiny prosycené prvním sluníčkem mizely o to rychleji, o co déle byla v práci. Konečně volný den. Vzala psa a opět šla na svou procházku zeleným královstvím ticha. Všímala si o kolik poskočila příroda, kterou se téměř neslyšně pohybovala. První sněženky se roztančily jako baletky v bílých sukýnkách a zakryly mez. Ptáci začínali být slyšet víc, zající pobíhali po poli. Jen v dálce slyšela hlučet nářadí a jak o něco později zjistila, bylo to z domu staré paní. Vyšší muž v šedých montérkách, otočený zády k ní, akorát sbíječkou řádil na stěně domku. Když už ho téměř minula, hluk ustal. Muž odložil příčinu hluku a v pomalém otočení směrem k ní se narovnal do celé své výšky.

"Dobrej." zaslechla překvapivě tichým, ale hlubokým hlasem.

"Dobrej." a usmála se zdvořilým úsměvem ve rtech.

"Tady asi ruším víkendovej klid na dědině, ale . . . můžu sem dojet jen o víkendu a udělat se to musí." řekl tak nějak omluvně.

"Jo, já to chápu. Tady v sobotu je ticho málokdy. Přes zimu se řeže dřevo, přes léto sekají trávníky." a její pohled do jeho očí trval přesně o ty dvě tři vteřiny dýl ticha, než by měl. Usmál se. Asi to bylo nějaké jako že poděkování za to pochopení, které mu nabídla. Uvědomila si, že se zastavila na místě. Tak znovu pohnula nohama a chtěla si jít po svých.

"Vy tady bydlíte?" ozval se znovu.

"Jo. Před pár lety jsem se sem nastěhovala."

"Já si říkal už minule, že Vás neznám. Jsem tu teď několik let moc nejezdil, ale co umřela teta. . . Bylo mi líto, aby to tady spadlo."

"Je dobře, že to nezůstane opuštěné." nic lepšího ji nenapadlo. Opět ten úsměv rty. Popřála mu, ať se mu daří a šla dál. Díval se za ní. Všiml si jí totiž už minulý víkend, když šla kolem jeho domu. Sympatická asi čtyřicítka. Mohla být tak o deset let mladší, než on.

Uteklo několik dalších týdnů, víkendů. Ona chodila o kousek dál po polní cestě. Vědomě se vyhýbala domku po staré paní vždy, když byl víkend a ona slyšela, jak jede míchačka, vrtačka, flexa . . . Jaro přešlo v léto. Ona odjela služebně na Slovensko, kde byla skoro dva měsíce. Ředitelka pobočky měla úraz a potřebovala zástup. Ona byla jedna z mála kvalifikovaných a navíc bez závazků, takže mohla odjet hned. Jen psa nechala na hlídání u rodičů. Uteklo to rychle. Když se vracela domů, byl konec srpna. Dostala dva týdny náhradního volna, tak si odjela na deset dní k Baltu, kde to milovala. Vrátila se domů. Vesnička byla najednou zase skoro prázdná. Chalupáři odjeli s koncem prázdnin. Zůstalo zase jen pár starousedlíků. Procházela kolem oněch starších sousedů. Akorát byl venku pan manžel. Prohodili pár slov. Zjistila, že mezitím co byla pryč, se vdala jejich nejmladší a že sousedům vlevo se narodil vnouček. Rozloučila se a šla do lesa.

Procházela si v tom klidu. Dlouhý a pomalý nádech. Zavonělo spadané jehličí svou kyselou vůní v teplé půdě. Výdech. Zavřela oči. Ticho přerušilo prasknutí větvičky kdesi opodál. Zaposlouchala se. Ne, nebyla to zvěř, ale tichý dusot lidských kroků. Otevřela oči. Kousek od ní se skláněl s košíkem nějaký starší muž ve vestě a manšestrákách. Otočila se ve snaze se mu vyhnout. Vracela se ve svých šlépějích. Když vyšla z lesa, obklopilo ji teplé a vlhké dusno. Bouřkový mrak nad ní se jen tetelil ve škodolibém šklebu. Jako by jí říkal "To nestihneš suchá domů.". Nestihla. O sto metrů dál na ní spadla nálož vody, že po pár krocích byla mokrá až na kost. Jen pes si spokojeně užíval osvěžení v dusném dni.

Rychlým krokem spěchala domů. Vzala to zadem, kolem zahrad domků. Najednou se za ní ozvalo:

"Takhle si uženete zápal plic." a dobíhající kroky muže z domku po staré paní se rychle blížily k ní, aby přes ni hodil svoji goráčovku. Vlezla by se do ní dvakrát. A délkou jí byla až ke kolenům. Na okamžik se zastavila. Podívala se na něj. Stál u ní jen v tričku a těch jeho šedých montérkách s laclem.

"Teď ale prochladnete vy."

"Tak pojďte ke mně na čaj a nemusíme tady moknout ani jeden." řekl zatímco mu stékala voda po obličeji. Triko se mu lepilo na tělo. Uvědomila si, že na něj civí jako by neměla kdoví jak dlouho sex. No . . . Neměla.

"Nenechte se přemlouvat. Nekousnu Vás. Ale hlavně tady nestůjme v tom dešti."

Šla. Za ním.

Když vešla do dveří, byla překvapená, jak se domek proměnil. Nové podlahy, vymalováno, nová kuchyň. Na zahradě zahlédla i saunu.

"Černý nebo bylinkový?"

"Černý s mlékem, jestli můžu poprosit."

Usmál se na ni a podal ji ručník. Vytřela si vlasy, ale přece jen byla celá mokrá a zima se do ni pomalu začala zakusovat.

"Můžu Vám půjčit něco na převlečení."

"To je dobrý." zalhala. On se jen usmál. Zase. Dal vařit vodu v konvici a odešel. Když se vrátil, nesl flanelovou košili a tepláky, které jí podával.

"Druhé dveře vlevo na chodbě je koupelna. Je tam i sušička, jestli ji chcete použit."

Vzala si ji a šla se převléct. Sundala si mokré oblečení krom černých, krajkových kalhotek. Dala vše do sušičky a oblékla si oblečení od něj. Trošku se v něm ztratila, ale bylo jí teplo.

Když přišla do kuchyně, už měla na stole hrnek s čajem. Tiše ještě jednou poděkovala. Nabídl jí místo k sezení v křesle před krbem. Takové nabídce se neříká ne. Sedla si tam. On odešel ven. Za chvíli se vrátil. A jak čekal, usnula pod tíhou tepla živého ohně. Nechal ji. Jen jí z ruky vzal hrnek. Probudil ji až telefon asi po skoro hodince. Mezitím dosušila sušička, takže se mohla převléknout. Poděkovala mu a na křesle nechala složené oblečení, které jí půjčil.

***

Druhý den ráno zaspal. Potřeboval jet pro dřevo, co měl domluvené na pile. Vzal první košili, která mu přišla pod ruku. Pak si uvědomil, že to byla ta, co ji měla ona na sobě. Vnímal, jak se do ní vdechla její vůně. Jen letmý nádech nějaké lehce kořenité vůně a špetinka její osobitosti. Uvědomil si, že jeho tělo na tento podnět reaguje téměř okamžitě jistým projevem touhy. Dořešil, co potřeboval. Naložil prkna a frčel domů. Vnímal, jak mu ve slabinách tepe. Zahnal to prací. Dodělával pergolu k sauně. Večer skončil s únavou v celém těle, ale myšlenky na ni ho pořád držely, takže si roztopil saunu a napustil studenou vodu do velké dřevěné kádě na pergole.

Svlékl se, osprchoval a vlezl si do tepla. Prakticky celou dobu mu stál penis. V hlavě mu šly myšlenky na její pevné trojky pod mokrým tričkem. Věděl, že nechává pudy ovládat jeho sebekontrolu, ale byl tam sám a nikoho nepohoršoval. Tak nechal myšlenky proudit nervovými zakončeními v celém svém těle. Vnímal v konečcích prstů jako by se dotýkal její jemné, hebké kůže. Představoval si, jak saje hrot její ztvrdlé bradavky. Chtěl to udělat. Vnímal, že v něm probouzí touhu ji laskat i ochraňovat.

Jak se mu přesypal písek v hodinách, vylezl nahý ven s tím, že si skočí do vody. Jenže hned ve dveřích se zasekl. Na zahradě stála ona a v ruce držela láhev vína. I ona se zasekla v chůzi. Její oči viděly vše. I celé, nastoupené parádě. Tu vteřinu, než se natáhl pro župan, co visel vedle dveří sauny, proběhl mezi nimi genetický mikrodialog. Jeho penis se zvedl ještě výš. Její podbřišek zabrněl slastí. Otočila se. On se oblékl.

"Promiňte. Nečekal jsem návštěvu." a šel k ní. Bosý po nášlapách v nedávno založeném, už zeleném trávníku.

"Chtěla jsem jen poděkovat za . . . minule." a stále otočená k němu bokem mu podávala láhev vína. Zase zavnímala periferním viděním jeho úsměv.

"Děláte jako by jste neviděla nahého muže. Nebo vypadám tak zle?" začal se smát. Byl si vědom, že jeho tělo pořád svědčí o tom, že se udržuje a může si trošku té provokace dovolit. Otočila se k němu. V jejích očích uviděl něco nového. Nevěděl, jestli je to jen ostych. Její záměrná vyhýbavost ho trošku usadila na zem. Chtěla hned jít. Zastavil ji s dotazem, jestli se nechce přidat.

"K čemu?" řekla nechápavě.

"Dát si saunu taky."

Stála tam nevěřícně. Zavrtěla hlavou a odešla.

Utekl další měsíc, pak druhý. Teplý podzim se přehoupl do plískanic, pak napadl první sníh, blížil se advent. Rozsvícení vánočního stromu bylo takřka povinné. Několik sousedů jí to připomínalo poslední dva týdny s tím, že musí přijít. Přišla. Místní fanda do meteorologie uvařil punč, kterému neodolala. V pletených palčákách a čepici se choulila do jeho kořeněné vůně. Místní zahráli na housle něco z koled. Uvědomila si, že utekl další rok, co se nastěhovala, aby utekla před tím, co zůstalo na druhém konci republiky. Aniž by si to uvědomila, rukou si sáhla na žebra. Jako by si potřebovala překontrolovat, že jsou celá.

Odpočet. Strom se rozsvítil. Usmála se. Opravdově. Bylo jí tu mezi místníma dobře. Nikdo se moc neptal na to, co bylo. Každý se ptal na to, jak se má. Drbal psa. Zval ji na místní akce. Někam patřila. Ozval se za ní známý hlas. Muž z domku po staré paní. V džínách, flanelce a vestě, s kulichem na hlavě ho nejdřív nepoznala. Navíc si nechal narůst Vousy. Lehce prošedivělé, jako jeho vlasy. Uvědomila si, že se jí ten pohled na něj zamlouvá. Pak poznala i tu flanelku. Byla to ta, co jí půjčil tenkrát. Když jí to došlo, začervenala se.

"Sluší Vám, když se smějete. Opravdově i očima." řekl vřele. Ona mlčela. Vysvobodil ji její soused.

"Petře ahoj. Tebe jsem tu dneska nečekal. Co tady děláš?"

"Už jsem se nastěhoval Honzo. Rád tě vidím."

Ilona se nenápadně vytratila. Doufala, že dost nenápadně, ale o sto metrů dál ji doběhl Petr.

"Můžu tě doprovodit? Máš to po tmě přes celou ves." vyhrkl udýchaně a až poté si uvědomil, že jí začal tykat. Jen kývla. Tiše šli vede sebe.

"Jsem Petr. Teď když konečně . . . "

"Ilona." sundala si rukavici a podala mu ruku.

Dotek jejích prstů způsobil, že mu přeběhl příjemný mráz po zádech a shromáždil se zase v jeho slabinách. V koutku duše se zastyděl. Ale rozhodl se už. Od Honzi věděl, že je svobodná a bezdětná, že bydlí na konci vesnice v malém domku, co byl delší dobu na prodej. Že dělá nějakou manažerku v jedné IT firmě, že sbírá pohádkové knížky a že její tatínek je včelař. Ale víc nic moc o ní nikdo nevěděl. Chtěl ji poznat. Chtěl jí zajet rukou do vlasů, zaklonit jí hlavu tak, aby se obnažil její krk a nasát vůní její kůže a políbit ji na ty pulzující tepny v kůži.

"Ilono nechceš se někdy zastavit? Třeba na čaj a krb."

"Nemyslím, že se to hodí."

"Není nám dvacet a nežijeme ve století páry. Nemusíme si hrát na to, co se hodí."

"Nevím, co od toho očekáváš . . . Petře?"

"Popravdě? Že tě poznám jako člověka a krásnou ženu."

"Vážím si toho, že jsi mi to řekl přímo, ale . . . "

"Prosím. Zkus to." zadíval se na ni vážně.

***

Utekl týden. Ilona jako by zmizela. I její auto. Před domem byla zapadaná příjezdovka. Petr z toho nebyl zrovna v dobrém rozpoložení. Když už tam byl, tak vzal hrablo na sníh, co bylo opřené o stěnu verandy. Odházel sníh a když zavíral za sebou branku, z hlavní silnice sjíždělo auto. Ilona. Byla překvapená, že ho tam vidí. Byl už docela zmrzlý, protože se poslední dny dost ochladilo. Pozvala ho dál. Prozřetelně si nastavila dálkovým přístupem vytápění, takže uvnitř už bylo příjemné teplo. Nabídla mu křeslo a zatímco si sama lila do skleničky koňak, ptala se ho, co si dá. Řekl, že to, co ona. Nalila tedy do dvou baculatých sklenic z tenkého skla. Jednu mu podala a druhou nechala stát vedle láhve.

"Jsem tu hned." a na okamžik zmizela, aby se vrátila osprchovaná a převlečená z černých pouzdrových šatů do flanelového pyžama, přes které si dala župan.

"Díky, že jsi počkal Petře." řekla když přišla. On zatím stál u její knihovny plné knih. Procházel si co čte. Cestopisy, fantazárny, sci-fičko, hodně pohádkových knížek a pak něco o psychologii, personalistice, odborné právní předpisy. U těch se zastavil. Všimla si toho.

"To je můj obor. Dělám firemní právo."

Kývl hlavou. A vytáhl jednu z pohádkových knih. Vypadala staře. Vydání v padesátých letech minulého století a v němčině. Listoval s úctou listy. Voněla jako staré knihy. Pak ji vyměnil za další a další. Až našel, co hledal. Ona ho mezitím sledovala. Uvolnila se. Uvědomila si, že konečně je volná. Dneska soud odklepl rozvod. Bylo jako by jí spadl kámen ze srdce. Marek sice do poslední chvíle odmítal na cokoliv přistoupit, ale když mu dala složku s veškerými sms výpisy s jeho výhružkami, že ji najde, s fotkama a lékařskýma zprávama, kde se jasně psalo o rozsahu poranění, co jí způsobil těsně před jejím odchodem od něj, rezignoval. Nechtěl riskovat, že by přišel o prověrky a i o práci. To ale neznamenalo, že se vzdal. Dokonce i dnes jí po soudu řekl, že si ji najde. Jako ji hledal celé ty roky.

"Mám ji." tiše se zaradoval Petr. Vytrhl ji z myšlenek.

"Pojď, polož se ke mně. Budu ti číst."

Ilona nechápala. "Jak jako číst?"

"Očividně jsi měla těžký den. Tak ti zkusím udělat lepší večer." a poklepal na místo vedle sebe. Zvedla se a přesedla si k němu na gauč. Vzal deku, co byla složená vedle na opěrce a přikryl jí. Pozvedla jen obočí.

"Pššt." a začal číst. Ani neposlouchala co čte. Jen vnímala jeho klidný, hluboký hlas. Uspával ji. Neuvědomila si to, ale jak si postupně přesedala, tak se po chvíli probudila ležící na jeho stehně. Hladil ji po zádech a pořád četl. Uvědomila si, že je klidná a cítí se dobře, jak už dlouho ne. Usnula s tím pocitem. Ráno se probudila v posteli. Jen s tím, že měla sundaný župan a byla v pyžamu a zakrytá dekou. Petra nenašla.

Bylo víkendové adventní ráno. Chtěla Petrovi napsat a poděkovat za ten večer, ale uvědomila si, že nemá číslo. Co už . . . Venku přes noc napadl další sníh. Takže se Ilona rozhodla ho po snídani jít odházet. Okolní domy byly ověšené světýlky a pro Ilonu přicházelo nejtěžší období roku. Svátky pro ni byly vždycky jen honění se po nákupech, hádky, vyčerpání a dárky, které si musela buď vybrat sama, nebo přetvařování se, že přesně tenhle dárek je úžasný a to navzdory tomu, že jde o dárkovou kazetu plnou výrobků z ryb a ona ryby nejí. Letošní Vánoce prostě řešit nebude. Koupila si jen květináč s vánoční hvězdou a pár knížek. Nechala si je zabalit a měla v plánu položit si je pod květináč s hvězdou. Její vánoční stromeček s nejlepšími dárky.

Petr občas šel kolem, ale Ilonu neviděl doma ani jednou. Sice odházeno a očividně doma bývala, ale jezdila z práce čím dál později. 22.prosince se mu konečně povedlo ji zastihnout. Zeptal se jí, jestli nechce na Štedrý večer přijít. S díky ho odmítla, ale viděla, že se ho to dotklo a tak mu nabídla, jestli nechce přijít ale on k ní. Na večer, který nebude sice sváteční, ale jestli mu to nebude vadit. . . Řekl, že rád.

Přišel a zůstal do pozdních hodin. Povídali si u dobrého vína. Ilona uvařila nevánoční, ale opravdu dobré jídlo a pak mu podala malou taštičku. Byl v ní parfém. Vybírala ho přes hodinu. Petr se usmál a vytáhl z kapsy vesty malou krabičku. Byla dřevěná. Ilona ji otevřela a našla v ní dřevěný přívěsek ve tvaru šnečí ulity. Když ho vzala do ruky, byl pod ním klíč.

"Když bys chtěla přijít a nechtěla čekat na otevření." řekl Petr jako by právě říkal, že zítra bude nejspíš slunečný den.

Ilona se nechápavě na Petra dívala.

"Tady je normální, že sousedi mají od sebe klíče. Tak já ten svůj dám tobě. Použij ho, když budeš chtít." a pak podal Iloně ještě jeden malý balíček. TA ho vzala a rozbalila. Byla to knížka finských pohádek.

"Ty jsem vzal, kdyby jsi mi ten klíč odmítla. Takové náhradní řešení."

Chvíli ji nechal listovat, pak ji vyzval, jestli chce, ať si k němu lehne, že bude číst. Četl. Hladil ji po zádech a nechal ji usnout. Četl dál a nepřestával. Podprahově pořád vnímala jeho hlas. Když se chtěl zvednout, že ji odnese a půjde, tak otevřela oči a poprosila ho, aby ještě zůstal. Jestli chce. Chtěl. Tenkrát si dali první pusu. Teda byl to spíš polibek. Petr ji hladil po vlasech a na šíji. Ona se choulila do jeho náruče. Byla ráda, že tam s ní je. Cítila se v bezpečí. Jako by zase byla malou holčičkou.

Přesunuli se do ložnice. Nechtěla spěchat, ale zároveň toužila s ním být si blíž. Svlékali se, prolétali se do sebe při líbaní, až skončili nazí. Oba to chtěli. Přeměnit tu touhu okamžiku do naplnění těla blahem. Přesto se oba zastavili ve stejný moment. On si ji tiskl k sobě. Jako by ji tím mohl zabránit se pohnout a naplnit to, co jejich těla chtěla.

"Dnes ještě ne. Nechej mě po tobě toužit. Prosím."

Ilona se při těchto jeho slovech skoro rozbrečela. Jen kývla na souhlas a uvolnila se do jeho náruče. Usnuli tak. Spala nezvykle dlouho. A když se začínala probouzet, uvědomila si, že první, na co myslí, je jestli tam Petr je. Byl. Vnímala jeho dech i teplo kdykoliv se probudila.

Ráno ji probudil letmým polibkem za ucho do vlasů.

"Vstávej moje Šípková Růženko."

"Neříkej, že už je ráno." nechtělo se jí z postele. Měla opravdu líné ráno a před sebou deset dní volna. Proč tedy spěchat?

"Chceš snídani do postele?"

"Že váháš." odpověděla a čekala, že ji nechá ještě v té teplé posteli vonící po jeho těle. Omyl. Zvedl ji, hodil přes rameno a odnesl do obýváku na gauč. Přikryl ji dekou a šel do kuchyně, která byla s obývákem přes jídelní kout spojená do velké místnosti ve tvaru L. Udělal tousty s máslem a marmeládou, míchaná vajíčka a vypražil slaninu. Ilona si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy měla na něco takovou chuť, jako to ráno. A to už jen když cítila, jak to všechno voní.

Večer přišla ona k němu. Slušelo jí to. Hořel krb. Večeře, kterou uvařil, byla výborná a během povídání si skončili u líbaní a nazí ve vaně. Uvědomila si, jak jí baví ty vzájemné doteky bez nějakého nutného sexu. Prostě jen spolu byli a užívali si přítomnost toho druhého. Po vaně jí Petr podal flanelové pyžamo. Podobné tomu, co měla onehdy na sobě.

"Snažil jsem se trefit velikost, ale jistý jsem si nebyl."

Ilona se zasmála. Byly jí delší nohavice, ale jinak sedělo.

"To máš na spaní tady, když ti bude zima."

"Co když nechci zahřát pyžamem?" sama sebe překvapila, že to řekla.

"Tak ho nos jen když ti nebudu na blízku, než ho z tebe svléknu." řekl téměř neslyšně, ale tónem hlasu, který jí zabrněl až pod žaludkem.

"Teď mi ale na blízku jsi. A . . . "

"A tobě je teď zima?"

"Je."

Obejmul ji tak, že se ztratila v jeho náruči. Vnímala zase doteky jeho zarostlého hrudníku. Vnímala jeho ztopořený penis otírající se jí o stehno. Líbilo se jí to. Chtěla víc. Už jí doteky nestačily. Odložila pyžamo, ostych i myšlenky. Odložila si vše, co jí až doteď brzdilo. Odezvou na jeho laskání a pozornost byla její vláčnost, uvolněnost a tiché vzdechy deroucí se zpoza jejích rtů. Petr tušil, že nadešla chvíle, kdy ona chce jít dál. Tušil, že Ilona potřebuje sama dát najevo, že chce víc. Proto nespěchal. A teď si chtěla vzít víc.

Položil ji na postel. Ona pokrčila a poodsunula nohu tak, aby se dostal mezi její stehna hlavou. Začal zvolna a pomalu. Jazykem přejížděl od klitorisu dolů a nahoru. Její chuť na jeho jazyku ho dostávala. Doufal, že už ho nezastaví. Nevěděl, jestli by dokázal přestat. K jazyku přidal jemný dotek zubů, přisání se na klitoris nebo prsty, kterými masíroval celý její klín. Než se na ně doslova nabodla. Chtěla víc. On váhal. Nechtěl nic pokazit. Rozhodl se, že ji nechá, ať si ona vezme to, co od něj chce.

Pochopila to velice brzy. Vzala jeho ruku do dlaně a ukázala mu jak a kde a co má dělat, aby jí udělal. Pozorně vnímal kde se jí má dotýkat a jak. Když viděl, že si to užívá a opravdu se blíží vrcholu, tak měl sám co dělat, aby se udržel. Jenže i teď ho překvapila. Přetočila se tak, že zůstal on pod ní a ona si na něj nasedla. Nečekal to. Spojení jejich těl bylo pro něj o to intenzivnější, o co pomaleji dosedala. Cítil, jak z ní teče rozkoš po jeho penisu a jak se vpíjí do jeho kůže. Zapřela se o něj. Dlaně o jeho hrudník. A jen jezdila dopředu a dozadu. Nešlo to vydržet. Jeho tělo se rozhodlo explodovat a nemohl s tím už nic dělat. Přirážel ze spodu. Cítil, jak ona se uvnitř stahuje kolem jeho jako kámen tvrdého péra.

Několikrát obměnili polohu. Postel pod nimi byla plná spermatu smíchaného s chtíčem vytékajícího z ní. Chvíli se mazlili, aby o to tvrději šukali. Bylo to jako by znovu poznávali svět dospělosti a jejich těla si navzájem vracela energii, o kterou přicházela s každým vrcholem.

Petr ráno snídal její nadrženost mezi nohama, aby ona večeřela jeho sperma ve své puse. Jejich volné dny se přehouply do oslav Nového roku a vše utíkalo rychlým a hladovým tempem. V únoru už z práce jezdila rovnou k němu, nebo on k ní. Až do posledního pátku v měsíci.

Ilona dlouho nejela, takže Petr šel k ní, aby na ni počkal. Věděl, že jela do Ostravy a že od Olomouce bude silnice plná aut a pojede se špatně, přesto byl nervózní. Když před desátou dojela, byla ráda, že Petra vidí u ní doma. Vnímal, že se něco stalo. Neptal se. Počkal, až sama začne.

Co byl zač její exmanžel věděl, takže ho moc nepřekvapilo, když mu Ilona vyprávěla, že při odchodu z budovy pobočky firmy, pro kterou dělá, ji čekal u auta. Prvně ji chtěl ohromit kyticí a pozvat na večeři. Když odmítla, začal vyhrožovat. Povedlo se jí dostat do auta a odjet, ale že cestou sem měla několikrát pocit, že vidí za sebou jeho auto.

Petr pro jistotu obešel dům a zahradu, mrkl na hlavní, jestli neuvidí Markovo auto a zamkl dveře do domu. Neměl dobrý pocit, že by mohl Ilonu najít. Ale ten večer už byl klid. Další ráno si s Ilonou promluvil, jestli se nechce přestěhovat k němu, kdyby náhodou. Ilona trošku zaváhala, ale uznala, že má pravdu. Petr využil, že měla dopoledne naplánovaný office a poprosil ji, ať mu nachystá věci, co chce mít u něj, že jí je po obědě, jak dojede z práce, odnese.

Když večer Ilona zaparkovala auto u svého domu, ani už nešla dovnitř. Jen zavřela branku a přešla těch pár minut k Petrovi po svých. Nechtěla mu parkovat na trávníku. Dali si večeři, vanu. Petr jí četl z knížky, jako to dělával, když měla hlavu plnou starostí, aby se jí dobře spalo. Měli z toho už takový zvyk. Když najednou vzdálená rána odněkud z venku. A další dvě. Zvuk praskajícího skla. Petr měl blbou předtuchu, ale Ilona spala a tak jen opatrně vstal zkontrolovat dveře. Do rána moc nenaspal. Se svítáním vyšel před dům. Nic zvláštního okolo, tak se vrátil dovnitř.

Ilona už byla ve sprše. Posnídali spolu. Měl v plánu jet na firmu. Vyzvednout poštu, dořešit s účetní nějaké platby a pak jet zaměřit jednu zakázku. Takže nabídl Iloně, že ji odveze k autu a pak pojede dál. Když ale zastavil u jejího domu, tak se zarazil. Byla otevřená branka. Vystoupil z auta a šel do zahrady. Její auto mělo rozmlácené čelní sklo. Petr zavolal policii a dál ani nechodil. Viděl totiž, že relativně čerstvé stopy bot vedou podél domu a nechtěl riskovat, že buď na Marka narazí, nebo poškodí případné důkazy.

Policie dojela poměrně rychle. Prošli zahradu i dům, do kterého se Marek vloupal. Uvnitř byl přeházený nábytek, rozbité nějaké sklo, ale nic víc. Krom ložnice. Vypadalo to, že Marek se v Ilonině posteli vyspal a podle nalezených biologických stop v ní i masturboval.

Den na policii utekl jako voda. Petr Ilonu pak odvezl do práce a k večeru ji vyzvedl. Jeli rovnou k němu. Druhý den už volal kapitán, který předešlý den byl u Ilony doma, že Marka zadrželi. Ilona požádala kolegyni ze školy, aby ji zastupovala u soudu. Po půl roce z toho byla nakonec jen podmínka a náhrada škody. Zákaz přiblížení k Iloně a Markova výpověď v práci.

To už Ilona ale dům prodala. Dům po staré paní si nechali jen jako chalupu a stavěli s Petrem jiný, o něco dál. Větší o dětský pokoj.

Flanelové pyžamo měla schované ve skříni a byla ráda, že ho tam má, ale že ho ještě nemusela vytáhnout a obléct.