Pohádka o počátku světa

Tiché a klidné jezero v horách. Krajkoví z drobných oblázků, vyplavených do jemného písku, lemovalo jeho břeh. Mezi přikrčenými jehličnany se objevovalo borůvčí a sem tam trs suché trávy, co prorostl skrze kamenitou půdu. Průzračná voda byla klidná jako zrcadlo. Když by se člověk pozorně díval, viděl by, jak se s každou vlnkou nadechuje do ranního vánku čechrajícího jeho nepatrný mlžný opar. V jeho odrazu se sbíhala těžká, načechraná mračna plná ledové vody. Do hor přišel podzim. Byl čas na poslední letní bouři. Poslední možnost.

Svlékla svůj plášť i šaty. Bosá pomalu vkráčela do vody jezera. Do vlasů měla zapletený věnec z vřesů. Voda byla chladná. Ona její chlad ale nevnímala. Poddávala se mu s lehkostí. Byla z vody stvořená. A ve vodě byla její síla.

Další krok. Voda jezera proudila kolem jejích kolen. Ticho hor, které by slyšel každý jiný, pro ni byl čas příběhu, co se začínal psát. 

Vnímala, jak přichází. Šeptal jí do vlasů milostnou předehru.

"Jak se máš můj milý?" ptala se tiše, když pozvedala ruce nad hlavu dlaněmi k nebi.

Vítr obtančil její tělo. Jeho obejmutí. Další krok a druhý. Vítr čechral jemné vlnky, které laskaly její tělo.

"Volám tě k sobě můj milý." šeptaly její rty, když zavírala oči. Voda v jezeře se začala vířit v drobných proudech, jak se zvedal vítr. Každý z proudů se obtáčel kolem jejích stehen. Vlnky se dotýkaly jejího lůna.

"Toužím po tobě můj milý." volala do větru, který se blížil. Rozevlál její vlasy. Laskal ji na šíji, jako to dělával on. Cítila jeho polibky vzadu na krku, ve vlasech i ramenou. Její tělo bylo připraveno ho přijmout.

"Pojď má lásko." zaševelil sílící vítr, který ji vedl dál do jezera. To se pomalu začalo vařit. Hustá mlha stoupala od středu a rozlévajíc se do okolí, zahalila jejich kousek světa do nepřístupné clony.

Voda jí sahala po pás, když zahřměl první hrom. To se jeho chtíč dotkl její touhy.

"Nenechávej mě už prosím čekat můj milý." zazněla tichá prosby splývající z jejích úst. První kapky deště se dotkly kůže. Její ledová voda z vršků hor se spojila v mračnech s jeho horkým dechem. Nechala je padat. Vpíjely se do ní tak, jak toužila, aby se do ní vpíjel on.

Vůně vody a rašeliny se spojila s vůní slunce a soli. Čekala na něj. Čekala na jeho blízkost zhmotněnou do fyzického těla. Odříkávala tichá slova prastarého jazyka bohů. Vítr sílil. Déšť houstl. V těžkých kapkách vody se snášela zrníčka písku z daleké pouště. Její milý za ní pospíchal z velké dálky.

Stála v jezeře nehybná. Její ruce chytaly kapky deště. Mokré prameny vlasů se vlnily na oblinách jejího těla. Volala ho usilovněji s každým vyřčeným slovem. A každé slovo jako blesk protnulo oblohu v symbolu prastaré runy. Blížil se. Bouře sílila. Nebe potemnělo. Voda se začala zvedat ve vlnách. Narážely do jejího těla. Tříštily se o něj. V ní sílila touha se ho dotknout. Spojit se s ním.

Spěchal za ní. Jeho nebeský oř ho nesl na vzdušných proudech jako by šlo o život. Slyšel tep jeho srdce. Souznělo s jeho nedočkavostí. Dalekou cestu musel překonat. Věděl, že ona na něj čeká. Šeptal jí mámivá slova, do kterých ji svlékal. Chtěl ji nahou, silnou i křehkou. Chtěl ji něžnou i hladovou. Snad dnes vzdušný proud bude dost silný, aby k ní docválal. Doufal, že dnes . . . naposledy toto léto. . . ji obejme. Otiskne se do ní. Vpálí do ní svou touhu.

Slunce začínalo rozmělňovat vzduch, který vařil pod kopyty jeho oře. "Ještě chvíli. Jeď! Pospěš!"

Kůň se vzepjal, aby se jeho kopyta s břinkotem hromu odrazila od štítů hor. Těžké mraky, po kterých cvalem uháněl vpřed, se přelily nad údolí. Dokázali to.

Po šíjí sestupujících mračen sestoupili k jezeru ukrytému v horách. Byl u ní. Slunce sice rozhánělo bouřkové mraky, ale na tom už nesešlo. Držel ji v náručí. Teplý déšť za ustávající bouře smáčel tváře obou milenců, když se navzájem spojila jejich těla v dlouhém polibku. Nemusel se ptát. Její tělo reagovalo na něj hned. Poddajnost jejího klína opíjela jeho rozum. Ztrácel se dlouhé dny, aby se konečně našel v jejím těle. Bylo pro něj svatyní, ve které toužil po pokání. I peklem, ve kterém hořel za svůj hřích chtíče ji mít.

V jejím klíně chtěl hodovat. Na jejích prsou chtěl usínat. V údolí jejích beder toužil žít.

Bral si jako poprvé. Vždy chtěl z ní víc, než předtím. Vždy její tělo toužil pohltit tak, jako jeho vzdušné víry uměly pohltit padající kapky vody z mraků. A ona ho vedla. Vedla ho dál. Do hlubin svého jezera i k pramenům řek, co dokázaly napojit jeho žíznivé nitro. Duši vyprahlou z pouště.

A on?

Zaléval lůno ženy v ní. Klíčilo v ní jeho sémě. Bůh ohně? Syn? Nebo dcera? Krásná to bohyně, co žehnat bude úrodě?

Hrom i blesk. Slunce nadobro zmizelo. Chtěla víc. Splynuli do sebe. Odmítal ji pustit. A ona? Byla jím.