Pamatuješ?

Volala jsem ti přesně ve čtyři. Z budky u lékařského domu. V kapse drobný. Těšila na tebe a stříhala metr.

Dojel jsi v zánovní Feldě a jeli jsme se projet tam, kde končila silnice a kvetly třešně.

Procházeli se kolem řeky ruku v ruce. Vlastně celkem mlčky. Mluvila za nás srdce.

Doprovodil jsi mě domů, abych nešla sama po tmě. Byl už podzim. Ty jsi domů dojel posledním vlakem až po půlnoci.

Psali si textovky o 160 znacích a místo mezer to psali v kuse a každé slovo začínalo velkým písmenem. Měli jsme si toho tolik co říct.

Náramky od tebe, co jsem ráda nosila. Mám je ještě všechny ve šperkovnici u našich.

Líbačky po tmě na schodech a slovenské ploužáky o půl čtvrté ráno.

Koupačky bez plavek a obíračky na břehu pod lesem.

Motorku, na které jsi jezdil a já chtěla svézt, abych se tě mohla držet tělo na tělo.

Pusy na špičkách a tvoje lehké pokrčení v kolenou, abychom na sebe dosáhli.

Džíny s proklatě nízkým pasem do zvonu, pod který občas zajela tvoje ruka na můj zadek.

Nevzpomínám na to často. Ale ještě dnes u toho přivírám oči a slyším tvůj hlas.

Pamatuješ si to?