Oširoibaba

"Oširoibaba jde! Oširoibaba jde do vesnice s pudrem!" volali děti běžící od zasněžených polí. A matky schovávaly své dcery. Otcové zatarasovali vstup do jejich domovů. To aby Oširoibaba neukradla obličej i duši jejich dcerám toužících po neutuchající kráse.

Stará žena s velkým kloboukem se plahočila zasněženou krajinou. O holi. V ruce lahvičku s bílým práškem zářící jasnější bílou, než onen čerstvě padlý sníh. Šla den za dnem. Vesničku za vesničkou. Dům od domu. Nikdo rozumný jí neotevíral dveře. Každý věděl kdo to je. Oširoibaba. Čarodějnice, která dívkám nabízí onen bělostný prášek na tvář. Když si ho dívka nanese, její tvář zkrásní k dokonalosti. Ale pak se začne loupat. Kůže, maso . . . až dokud nezbude holá, bílá lebka. Oširoi . . . bílý prášek. Podle něj jí říkali.

Občas se nějaká ta dívka nechala chytit na lepkavou návnadu pomíjivé krásy. Ta, která doufala, že jí se to stát nemůže. Že ona si prášku dá jen trošičku. Většinou to bývaly právě ty krásné, které ho ani nepotřebovaly, ale chtěly být ještě o špetičku krásnější. Ta špetička krásy, co by se jí sotva za nehet vešlo. . . i ta stačila, aby se dívkám sloupal obličej. Oširoibaba si ho poté vzala ze země a odnesla si ho, aby si ho mohla nasadit, když se jí zachce být tou či onou kráskou. Když zatouží být zase mladou a krásnou, jakou sama bývala kdysi jako mladá. 

Ale kdo byla Oširoibaba když ještě nebyla onou starou čarodějnicí kradoucí obličeje mladým dívkám? A z čeho byl onen bělostný pudr na obličej spanilých dívek? Z dračích kostí. Prý.

Je tomu mnoho let. Japonsko bylo ještě císařstvím. V jedné malé vesničce žil otec se svou dcerkou. Z hlíny tvořil překrásnou keramiku, kterou si oblíbil i šógun. Čas od času s keramikou putoval do města na trh, kde svou keramiku prodával. Svou holčičku brával sebou. Jmenovala se Asuka - vůně zítřka. Narodila se totiž v předvečer rozkvetlých sakur. 

Asuka rostla do krásy. Jako by s každým jarem krásněla o to víc, o co víc sakurových kvítků okolo ní vonělo svou sladkou vůní. Asučin otec stárl. Jeho nohy už přestávaly stačit dlouhým cestám do města a tak na trh s keramikou chodila čím dál častěji sama. Jednou k ní přišel nakoupit urozený muž oděný do drahého kimona. Prohlížel si keramiku. Několik kousků si vybral, zaplatil a odešel. Přicházel potom pokaždé, když tam dívka byla sama. Vždy mlčky. A pokaždé zboží dobře zaplatil. Byl starší. O deset možná patnáct let. Ale Asuka si dobře všimla jeho očí, které dívku svlékaly. 

Až jednou . . . když na trhu byla i se svým otcem. Přišel tento muž. Tentokrát nepřišel kupovat keramiku. Přišel nabídnout jejímu otci, že od něj koupí jeho dceru. Asuko otce prosila. Ale ten, ač svou dceru miloval, s návrhem muže souhlasil. 

"Vezme si tě za ženu Asuko. Je bohatý. Zaopatří tě. Lepšího muže by jsi nenašla."

A tak jak se slušelo a patřilo, dívka se stala ženou onoho muže. Ovšem on měl s dívkou jiný úmysl, než ji pojmout za svou manželku i v loži a plodit s ní potomky. Když nadešel čas svatební noci, odvedl dívku do zakázaných komnat svého velkého domu postaveného ve svahu skalnaté hory nad městem. Byly to jeho soukromé pokoje. Dívka čekala, že zde naplní svůj osud, ale nestalo se. Muž sklopil ukrytou západku a před nimi se odkrylo skryté schodiště vedoucí dolů. 

Vedl ji ve zdobném kimonu dolů schod za schodem. Asuko snad ani nedýchala. Pod schody se rozprostřela malá místnost zdobená tmavým, dřevěným obložením. Proti schodům se odsunuly posuvné dveře a odkryly prostornou místnost. Překvapilo ji, že v místnosti jsou velká okna osazená těžkými, dřevěnými okenicemi, když byli pod úrovní domu. Když se dobře rozhlédla a uviděla hrubě opracovaný kámen místo zdí, došlo ji, že celý prostor je usazen do nitra skály. Kolem ní stálo několik dřevěných truhel a dalších kusů těžkého, dřevěného nábytku, který obsahoval mnoho svitků.

Její manžel ji usadil za malý pultík a rozvinul před Asuko jeden z nich. Věděl, že umí číst. A vybral si ji mimo jiné právě i pro její hlas. Asuko se stala vypravěčkou příběhů. Četla každý večer jeden ze svitků, které její choť vlastnil. Když se naučila dokonalému přednesu, její muž uspořádal tajnou seanci pro své přátelé mužského pohlaví. Asuko netušila, že ten večer bude číst poprvé svitek s erotickým příběhem. 

Několik hodin před večerním čtením k ní přišla služebná, aby Asuko připravila. Po koupeli ji začala postupně oblékat. Prvně jí na nohy natáhla bílé tabi - ponožky s oddělenými palci. Poté jí oblékla do černého kurotomisode, které bylo zdobené výšivkou volavek. Ve vyčesaných vlasech měla pár jehlic zdobených sakurovými kvítky. Její krásnou pleť měla ještě více zvýrazněnou bílým pudrem a ozdobným líčením. 

"Je čas paní." uklonila se služebná poté, co zkontrolovala, zda je vše perfektní. Bylo. Pomohla ji do dřevěných sandálů a poté zmizela. Asuko pomalu došla do soukromých komnat jejího chotě, poté tajnou chodbou po schodech dolů, kde ji otevřel sluha ony posuvné dveře. Překvapilo ji, že v prostoru není jen jeden posluchač, ale desítka mužů. Každý z nich měl na obličeji bílou masku a černé kimono. Zaváhala jen vteřinu. Poté pokračovala v chůzi ke svému pultíku, ke kterému si klekla a rozvinula svitek s textem. Nebylo to zdaleka poslední překvapení toho večera.

Začala číst milostný příběh o krásné démonce, která svedla samuraje. U pasáže, kde ho začíná svlékat a odhaluje jeho tělo, cítila Asuko, jak jí do tváří stoupá horkost. Tou dobou si za ni sedl jeden z mužů s maskou a začal se jí dotýkat. Konečky prstů přejížděl po kůži na jejím krku. Přisedl si k němu druhý a ten dívce dlaní přejížděl přes látku kurotomisode po ramenou, na paže. Dívka četla dál. Věděla, že její choť neodpouštěl chyby v přednesu příběhu. Snažila se soustředit. 

Když příběh pokročil v ději k splynutí těla samuraje a démonky, už Asuko hladilo pět párů mužských rukou. Přes oblečení i pod ním. Cítila, jak jí prsty někdo mne bradavku. Jak další ruka rozvazuje její oděv a rozvolňuje vrstvu za vrstvou. Stále nebyla na konci příběhu. Snažila se číst dál navzdory rozptylování. Další pár rukou zajel pod nejspodnější z vrstev kurotomisode mezi její stehna. Jak se bříškem prstu snaží dostat až k její svatyni, která ještě nepoznala muže. Nechtěla ho pustit. Její slova začala zadrhávat. Ozvalo se tiché zamručení. Poznala nesouhlasný hlas jejího muže. Pozvedla k němu zrak od svitku s příběhem. Seděl celou dobu naproti ní. Pohled upřený na její tvář. Až teď si všimla, že v ruce drží svůj penis. 

"Pokračuj. Čti!" přikázal jí. 

A ona s těžkým rozpoložením pokračovala ve čtení. Tou dobou naproti ní seděl už jen její choť. Ostatní muži byli okolo ní. Buď vytáhli své penisy a dráždili je pohybem ruky, nebo se přímo více či méně dotýkali jí. Bála se přestat. Jeden z mužů si klekl přímo za ni a opřel ji o svou hruď tak, aby se pravou rukou dostal pod její šat. Začal masírovat její klín. Nesnažil se dostat do ní. Jen ji masíroval a cítil, jak se o něj víc a víc opírá, jak se uvolňuje pod jeho doteky. Ostatní ji začali hladit po nohách a na vnitřní straně stehen. To už měla úplně rozhalené a vyhrnuté šaty. Přesto stále četla. Další a další milostné splynutí démonky a samuraje v rozličných polohách. Muži dívku dráždili. Ona se pomaličku podvolovala jejich vůli. A její choť se na to díval a cítil velké vzrušení z toho, co před sebou viděl.  Krásnou dívku rozhalenou, s obnaženými prsy.

Když dočetla příběh, chtěla se zvednout a odejít, ale muži ji nenechali odejít. Položili si ji mezi sebe a začali ji laskat, olizovat, štípat . . . Její choť měl před sebou její rozevřený vlhký klín a obrovskou touhu do něj vložit své sémě. Přiklekl mezi její stehna a vstoupil do ní. Sotva párkrát přirazil a Asuko ucítila jeho horký výstřik v ní. Poté se zvedl a odešel. Dívka si myslela, že je konec. Netušila, jak moc se pletla. 

Každý z mužů si klekl na místo jejího chotě a udělal totéž, co on. Když odešel i poslední, Asuko zůstala ležet na podlaze nahá a plná vytékajícího semene. Přišel k ní muž, který jí předtím odsunul ony posuvné dveře, vzal ji do náruče a odnesl ji do jejích pokojů. Měl smutný výraz ve tváři. Paní Asuko byla už pátou ženou, kterou takto svému pánovi odnášel. 

Služebná se o Asuko postarala a uložila ji ke spánku. Druhý den Asuko nebyla  povolána, aby svému choti četla. Ani další a další den. Až po pěti dnech opět přišla služebná s černým kurotomisode. Tentokrát na něm byla výšivka rákosu. Opět dívku ustrojila a opět šla číst pánům. A opět ji odnesl sloužící v náručí. 

Takto to šlo několik týdnů, měsíců . . . Její pleť zestárla, vlasy protkalo stříbro. Její choť nelibě pozoroval chřadnoucí krásu své ženy. A tak jí jednoho večera řekl, že dnes bude číst naposledy. Ten večer na ni čekalo dvacet mužů v černých kimonech a bílých maskách. 

Asuko se bála co s ní bude až dočte poslední řádek příběhu. Rozhlížela se kudy by utekla, nenacházela řešení. Jediný východ hlídal sloužící a další cesta ven bylo velké okno pod kterým byl hluboký skalní sráz. Asuko se rozmýšlela jen krátce. Rozeběhla se k otevřenému oknu a skočila dolů. 

Manžel pro ni ani nemrkl okem. Ale sloužící, který Asuko nosil do jejích pokojů, se večer vydal dolů a snažil se ji najít. Jestli ji našel, nikdo neví. 

Od té doby Asuko obchází krásné dívky a bere jim jejich krásné tváře, aby si je nevyhlédl její choť a nepodrobil je takovému utrpení, kterým si prošla ona.