Opuštěné molo

Stála na dřevěném molu zabíhajícím ze břehu do klidné vody ukryté pod krustou ledu. Suchá tráva na břehu v povívajícím větru tiše šustila listím o sebe a z mraků se snášely sněhové vločky. Byla zima a přesto ji cosi hřálo. Vědomí, že tam nestojí sama? Pocit jeho blízkosti? Ta příjemná sounáležitost dvou mlčících těl, co se dotýkala. . . Ani oblečená, ani nahá . . . ?

Měla rozepnuté džínsy. Mezi kovovými zuby zipu byla vidět černá krajka jejích kalhotek. Pod nimi jeho ruka. Stála se zakloněnou hlavou. Opírala se o jeho rameno a užívala si pocit, že ji objímá vysoký chlap. Vyšší než ona. Měl ji ve své náruči. Jeho ruce se jí dotýkaly všude.

On se jen díval. Z protějšího břehu. Seděl tam před svou chatou v rybářském křesílku. Jezdil sem původně na ryby, ale časem už jen pro ten klid, který tu byl, zůstával i mimo sezónu.

Sledoval toho týpka, jak jí prsty zajel do vlasů. Přísahal, že v tu chvíli cítil ty dlouhé vlasy mezi svými prsty. Jejich strukturu i vůni. Ona jen nastavila krk a dlouhán ji na něj začal líbat. Stáli na tom mole jako dvě sochy, co se nechávají vidět tím, koho takové umění zajímá.

Když jí ten týpek zajel pod svetr, čekal, že ho zastaví. Jenže ona vzala jeho zápěstí a dala si jeho dlaň na prso. Pod viditelně průsvitnou látku černé, krajkové podprsenky. Trošku se mu zadrhl dech. Měla povyhrnutý svetr nad prsa a jeho ruce si užívaly to, že můžou. Bože . . . i on chtěl, aby mohl. Měla fakt pěkná prsa. Tmavě rudé bradavky viděl i na dálku přes celou vodu.

Vzal hrnek s černou kávou a napil se.

Sledoval každý její pohyb. Jak si užívala doteky toho týpka stojícího za ní. Bylo vidět, že je jí jedno, jestli se někdo dívá.

A pak to přišlo. Dívala se na něj. Věděl, že ten pohled patří jemu. Že když bere do ruky dlaň dlouhána a vede ji pod krajku kalhotek, že se dívá na něj. Dlouze, pronikavě. Dlouhán příležitost nemarní. Je vidět, že jeho ruce se derou pod látkou mezi stehna. Ona pootevírá rty. Sleduje ji. Vidí, že její tělo se nepatrně prohýbá. Snaží se něco zaslechnout. Ale není si jistý, jestli . . . Dlouhán očividně našel to správné místo. Stačilo jen aby ona stáhla kalhoty pod zadek. Teď už slyšel. Chtěl ji šukat. Dlouhán byl ale jiného názoru.

Jeho ruka se snažila dostatečně na to, aby ji udělal. Slyšel její přerývavé vzdychání. I to jak, ho povzbuzuje. Každé "ještě" nebo "ano, nepřestávej, víc . . .".

Pak jen olízla dlouhánovi prsty, natáhla pomalu kalhoty přes zadek a zase odešli. 

Káva mezitím vychladla. . .