O čarodějnici a vlku

Když byl ten Beltaine . . . tak jedna pohádka pro Vás.

Držím se tě. Vedeš mě bosou, nahou . . . zranitelnou. Vedeš mě po trávě, která obtáčí se okolo mých kotníků. Vnímám vůni rašelinové prsti i kvetoucích vřesů, prosycenou pryskyřicí nízkých klečí tonoucích se v tůních a propadajících se do dna duše země. Studený vítr povlává mými vlasy. Nevnímám to. Jdu. Srst tvého těla hřeje mě v meziprstí dlaně.

Jdu dál, ještě chvíli. Jen malý okamžik, než se rozprostře indigové hedvábí plné hvězd nad mou hlavou. Jak krásný pohled, když vchoulená do tvého boku vidím jejich nekonečnost. Sleduju jejich třpyt, jas. . . slzy starých bohů, které se rozprostřely nad naší pozemskou nízkostí dávajíc nám naději zítřka.

Přesto . . . nechci zítřek. Dnes ne. Jen jednu noc jsi tím, kdo mě miluje jako muž. Jen jednu noc svlékáš svou černou srst, aby tvé paže mohly uchopit mou lidskou schránku naplněnou rok trvajícím čekáním. Tvoje kletba, moje prokletí. Rok co rok ulehám k tobě, abych se tě na okamžik mohla dotknout. Do svítání, než tvé krásné tělo zase pokryje srst.

Vnímám horké teplo prostupující tvou kůží ven. Pomalu se ke mně přitiskneš. Drápy tvých tlap zatínající se do mého masa se mění v prsty držící mě za boky. Tvé ostré zuby se noří do mé šíje a já cítím dotek hladových rtů zasypávající mě polibky. Líbej mě. Ještě. Nepřestávej. Ten pohled ve tvých očích zůstává. Napůl lidský, napůl pohled zvířete. Pohled muže, který na okamžik unikl, aby se nadechl vůně ženy, kterou miluje.

Topíš se v mém chtíči. Unáším tě sebou vzhůru. Hvězdy padají na zem k nám. Svět se točí. Svítá.