Nepřidělané poličky

Tím to začíná. Když žena čeká na to, až ta polička v krabici konečně změní své místo. Až se z podlahy přesune na stěnu. A někdy to takovou poličkou prostě jen skončí. Bez jiných slov. Bez emocí. Lhostejností. Zakopáváte o problémy tak dlouho, že si na ně zvyknete. Jako na tu krabici s poličkou.

Zakopáváte o ni když čekáte dítě. Plní očekávání. Polička má být na dětské pohádkové knížky. Jste vlastně plní nadějí, plánů. Vše Vám dává smysl. Vše je bílé, krásné, čisté. Jen ta polička má krabici z recyklovaného papíru.

Zakopáváte o ni, když po Vás muž řve. Frustrovaný ze všeho co se okolo něj děje. Proč na Vás? Protože jste chtěli po něm vynést koš.

Zakopáváte o ni, když se snažíte vysát ten Váš domácí bordel. Drobky z rohlíku, chlupy od psa, drobný písek pod botníkem.

Zakopáváte o ni, když potratíte dítě a vrátíte se z nemocnice do bytu, kdy na zemi pořád leží nepřidělaná polička. Vadí Vám tam. Připomíná Vám to proč jste ji kupovali. Chcete, ať ji odnese do popelnice. Neodnese. Zapomene na to. Jednou. Dvakrát . . . Pokaždé.

Zakopáváte o ni, když nechcete mít sex s někým, koho si postupně přestáváte vážit. Pro jeho nevěry, lži, podrazy, nadávky, ponižování, neúctu. Jen se o něj staráte. Jako o to přerostlé dítě, které se neumí o nic postarat. A nakonec se dozvíte, že nemáte "špatně mluvit o jeho mámě", protože ona ho dobře vychovala. Jen mu zapomněla říct, že už je dospělý, že je mu 40 a že ten koš vynést zvládne.

Zakopáváte o ni zas a znovu. Máte možná už stokrát skopnutý palec. Je Vám to už jedno. Nemáte sebeúctu. Pořád jen posloucháte, jak něco děláte špatně. Jak neděláte nic. Jak máte dělat všechno jinak. Jak ho obtěžujete, když po něm chcete s něčím pomoci.

A pak se něco stane. Přestane po Vás chtít sex. Protože ho má jinde. Jinde, kde se vymaloval dětský pokoj na bílo. Jinde, kde se přidělala polička. Přestáváte o poličku zakopávat, protože už kolem ní přestáváte chodit. Jste v koutě. Sedíte schoulení do sebe.

Nemluvíte špatně o něm, o mamince, nemluvíte vlastně vůbec, když on je doma, aby do koše dal špinavé prádlo a najedl se toho, co jste mu laskavě směla uvařit. Polička skončí zastrčená pod nábytkem. Není vidět. Už se o ní nemluví, nepřekáží. Stejně jako o tom, jak se kdo měl, co nového, co koho z nich trápí nebo těší.

Doma jste čím dál víc sama. Časem zjistíte, že je Vám doma samotné vlastně líp. Dáte se do úklidu. Vynosíte do popelnice staré haraburdí jako hrnky z výletu. Něco dáte do sklepa. A pak Vás napadne vymalovat. Koupíte váleček, barvu, igelity a jdete na to. Přitom narazíte na onu zapomenutou poličku. Vymalujete. A jak vidíte tu prázdnou zeď, tak tam tu poličku přiděláte. V krabičce totiž najdete vše potřebné a ta malá, šikovná boschka schovaná v předsíni taky zůstala. Bum. Za pět minut hotovo.

Díváte se na podlahu. Leží tam prázdná krabice od poličky a pár igelitových sáčků. Recykl. Vzpomínáte na dobu, kdy to bylo označení vystihující Vaše rozpoložení. Použitá, vybalená, prázdná krabice, která ztratila svůj význam. Účel.

Douklízíte. Objednáte si hračky pro velké holky. S pocitem, že tohle před dvaceti lety na trhu nebylo. Chcete vyzkoušet všechny. Koupíte si plavky. Přesně ty, které když oblečete, tak si řeknete "ty vado jo, to jsou ony, takhle jsem se necítila v plavkách dobře dvacet let" a je vám jedno, že jste za ně dala trojku plus poštovný.

Jdete na chat a necháte se balit zajdou. Velkým, pěkným, mladým, nesmělým. Jste v rozpacích víc, jak on. Protože si říkáte, že tohle mu přece nemůžete udělat. Ty strie, špíčky, šediny . . . všechny ty jizvy na Vašem těle, co vypráví Váš příběh. Jenže on se nenechá vyděsit. I kdyby jen psaní. Je to fajn.

Baví Vás, je slušný, má k Vám úctu. Chce se Vám říct, že ho maminka dobře vychovala. Pak si uvědomíte, že s jeho maminkou by jste mohly být nejky a drbat spolu o chlapech nad kafem.

Holka jeho generace by mu nabídla asi orál v autě. Vy přemýšlíte nad tím čím mu opravdu oplatit jeho pozornost. Napadnou Vás hovadiny jako bábovka. Stará škola no.

Hrajete si po ránu s hračkama pro velký holky, myslíte na něj a říkáte si, že je to sice super, ale on by to uměl líp. Nekrotíte se. Vzdycháte u toho nahlas, protože můžete, protože chcete.

Odhodláte se a pozvete ho. Na buchtu. Skončíte šukáním na kuchyňském stole. Doslova si necháváte vyprášit kožich (měla bych jiný výraz, ale neprošel by přes adminy). Cítíte se živá. Váš stůl taky. Naráží na zeď. Na tu s poličkou.

Padá.

Když si slíznete jeho sperma ze svých prsou, olíznete si prsty a labužnicky se ho zeptáte, jestli nemá hlad, odpoví jo. A Vy se zvednete a jdete mu udělat teplou večeři. To totiž my MILFKY umíme. A jak se tak vracíte zpět. . . zapomenete na tu poličku a zakopnete o ni. Bolestivě si skopnete palec.

"Miláčku není ti nic?" a starostlivě poličku oddělá. Nají se. Pochválí Vám to. Vy se tetelíte blahem. A on Vás pak odpálí do sedmého nebe. Když přidělá tu poličku na své místo.

Aneb . . . tolik k těm silným ženám.

Mnoho z nich má sílu jen jako brnění a sundá si ho jen před tím, kdo si zaslouží vidět její nahou duši. Neviděl jsi ji? Proč asi . . .