Není prkno jako prkno

Bylo mu kousek před padesátkou. Po rozvodu se z města přestěhoval na vesničku pod horami. Kousek do lesa na houby, v obýváku krb a v zimě sníh. Byl spokojený. 

Měl své rituály. Ráno vstával v šest. Snídaně, šel se psem na procházku k lesu, pak sprcha, oholit . . . do práce. A to ráno nebylo ničím výjimečné. Až na ni. Novou sousedku, co se přestěhovala do domku na konci vesnice. 

Chodíval kolem toho stavení celé dva roky, co tu bydlel a nikdy tam nezaznamenal žádný pohyb. Ale  . . . dnes ráno se tam svítilo. Nedalo mu to. Sledoval každé světlo, co se rozsvítilo nebo naopak zhaslo. Přemýšlel, jestli tam nejsou zloději a už chtěl volat sousedovi, jestli náhodou neví, že by se tam někdo nastěhoval. Jak obcházel kolem zahrady k lesu, velké prosklené dveře do zahrady se rozjasnily teplým světlem. Chyběly tam závěsy, takže viděl krásnou, mladou ženu procházející z obýváku do ložnice. Na sobě jen bílou košili a oblékala si černé kalhotky.  Očividně právě vstávala a nevypadala jako někdo, kdo se chystá ukrást televizi.

Přistihl se, jak stojí a dívá se do jejího domu. Jak si to uvědomil, rozpohyboval své nohy a šel pryč. Byl to čas, který obvykle věnoval svému ohařovi a ten si už četl stopy zvěře křižující lesní pěšinu. 

Den utekl jako každý jiný. Občas mu na mysl vytanula vzpomínka na onu mladou ženu v bílé košili. Vždy si ji chvíli podržel v hlavě, ale po pár vteřinách se vrátil ke své práci. Večer se zastavil za sousedem. Od něj zjistil, že je to vnučka staré paní, co tam kdysi žila s manželem.

"Bylo to původně staré polesí, ale doba se změnila. Její muž zemřel, pak zemřela i ona. Chalupu přestavěla jejich dcera. Ale dlouho tu žít s malou nevydržela. Bylo to všude z ruky a daleko a tak se před letama vrátila zpět do města a na chalupu občas přijela na víkend, aby holka nebyla pořád mezi panelákama. Jenže ta vyrostla, šla na školu a tak sem přestala jezdit i její máma. Občas se tu jen zastavila zkontrolovat, jestli do chalupy neteče a posekat jednou za rok zahradu. . .  Takže teď malé bude tak okolo pětadvaceti, možná ke třiceti." dodal Přemek a tím zakončil přemýšlení nahlas. 

Podíval se na hodinky. Za hodinu bude tma. Rozloučil se a šel pro psa. Večerní vycházka. Šel v obraceném směru, než ráno. Když procházel kolem nové sousedky, tak už bylo šero. Uviděl, jak se svítí v tom velkém okně do zahrady. Jasně že mu to nedalo a podíval se. Uviděl ji před oknem, jak má postavené žehlící prkno, vedle koš prádla a žehlí. Zase jen v té porozepnuté bílé košili, z pod které jí byla vidět černá, krajková podprsenka a černé, krajkové kalhotky. 

Sledoval tahy ruky, jak posouvá žehličku a jak skládá kusy prádla na sebe. Občas odkryla víc z volného dekoltu. Kousek pupíku, oblina vršku zadečku, případně jí košile sklouzla z ramene dolů a odkryla kousek paže. Hrála si s jeho fantazií. Sledoval ji mlčky asi deset minut. Kolem už byla tma. Pes už dával najevo, že by rád domů k misce se žrádlem, tak se konečně odlepil od toho výjevu před ním. 

Večer ho ale stejně dohnal ve sprše. Tam už ale mohl popustit uzdu své fantazii a udělat se nad představou, že sedí naproti té mladé ženě a dívá se na její zadek, zatímco ona žehlí. 

Ráno se přistihl, že snad dokonce i spěchá ven se psem. Že se těší, jestli zahlédne onu sousedku. Zahlédl. Akorát rozhrnula závěsy v okně. Zase jen v té bílé panské košili a kalhotkách.

"Počkat. Závěsy? Ty tam včera ráno neměla." řekl si pro sebe. Překvapilo ho, když mu odpověděl Přema stojící kousek od něj.

"No jasně. Neměla. Včera je teprva večír věšela." a potáhl z cigarety.

"Co tady děláš?" zeptal se ho.

"To samý co ty." řekl tiše, ale rozesmátě. Byli jako dva kluci, co šmírují paní učitelku. Sledovali, jak stele postel, jak si chystá šaty . . . Když stála zády k nim, začala rozepínat knoflíčky od košile. Svlékla ji. Aniž by se k nim otočila čelem, odešla pryč ze zorného pole orámovaného těžkými závěsy. Pak cvak a světlo uvnitř zhaslo. A tak se rozešli. Každý svým směrem.

Neměl chuť se tady s Přemou znovu potkat. Takže začal chodit venčit psa jinam. Trošku ho mrzelo, že přišel o ten mlžný opar fantazie, který v něm zůstával po pohledu do okna mladé ženy. 

Dny šly pomalu dál. Až ho jeden večer povinnosti zavedly k domu vedle starého polesí. Potřeboval se tam zastavit za sousedkou, co dělala na obci, aby jí předal disk s fotkami, co pro obec nafotil na nedávné akci pro děti. Vzal sebou i psa, že ho cestou vyvenčí. A jasně, že i tentokrát mu pohled sklouzl k velkému oknu do zahrady. Sice tam viděl, že se svítí, ale nikdo v okně vidět nebyl. Tak šel dál. 

Po asi týdnu se ozval zvonek. Naklonil se z kuchyňského okna. U branky stála ona mladá dáma, co obývala chalupu na konci pod lesem. 

"Dobrý den. Poslala mě za Vámi sousedka. Prý jste fotograf." spustila rovnou k věci.

"No to jsem. Ale už moc nefotím. Mám to už jen jako koníček."

"Potřebovala bych nafotit nějaké věci. Teda konkrétně . . . Víte dělám sochařinu a trošku řezbařinu. A pomohlo by mi, jestli by to teda šlo. . . No nafotit to. Na stránky kvůli prodeji."

Pozval ji na kávu. Tam si to nechal ještě jednou vysvětlit o co by přesně šlo. Ne že by ji nepochopil. Ale chtěl využít toho momentu, že ji bude mít o něco déle ve své blízkosti. Probrali o co by šlo a on Jindřišce nabídl, že se staví v sobotu a nafotí to u ní doma. Rozloučili se. A on se s dlouhým, pomalým výdechem snažil uzemnit. 

V sobotu pozdě odpoledne se vypravil k ní. Sebou nesl stativ, brašnu a ještě batoh s plátnem. Chtěla některé věci fotit venku, tak si vybral hodinku před západem slunce pro dobré barvy. Pustila ho do zahrady. Vybrali místo, kde dopadalo večerní slunce a nachystaly si pár soch, které měl během deseti minut nafocené. Další věci už fotili proti plátnu s přisvícením. Když měli hotovo, tak zběžně prošli fotky a vybrali co se povedlo. 

Jindřiška mu u toho nabídla tykaní. Neodmítl. Stejně jako skleničku bílého rýňáku. Chtěla se s ním posadit na zahradě, ale vzhledem k tomu, že sám dobře věděl, jaký je do zahrady výhled, tak ji poprosil, jestli si nemůžou sednout dovnitř. Přesunuli se tedy do kuchyně. Chvíli si povídali odkud se tu vzali, kdo jsou a tak. Měla na sobě zase tu bílou košili, jen tentokrát zapnutou a na nohách světle modré džíny. 

Rušil je akorát kapající kohoutek.

"Víš co? Odnesu to domů a vrátím se s nářadím. Mrknu ti na ten kohoutek, pokud se tedy už nechystáš spát."

Jindřiška to kvitovala, že kdyby byl tak hodný, že by to bylo super. Tak pobral věci k focení, aby se za deset minut vrátil s nářadím. Už když procházel brankou měl pocit nějaké změny. Pak si všiml, že závěsy ve velkém okně jsou zatažené. Vyšel schody ke vstupním dveřím a vešel dovnitř. Změna osvětlení. Bylo takové intimnější. 

"Můžu si rozsvítit? V tomhle světle na to neuvidím."

"Je to potřeba?" zeptala se ho Jindřiška. Už jen v kalhotkách a košili. Bez podprsenky.

Polkl. Nebyl si jistý, jestli tam zůstat a jak se k tomu postavit. No. Už se vlastně postavil. 

"Mám venkovní kameru s detekcí pohybu. Věděla jsem o tobě už to první ráno." 

Zatraceně. Teď si opravdu připadal jako školák. 

"Líbilo se mi, když jsi tam chodil a díval se na mě." dodala tak, že mu to rozhodilo sandál. Tohle už bylo opravdu nebezpečné. Byla blízko, víc nahá, než oblečená a mohla by být jeho dcera. 

Jindřiška si rozepla košili. Nechala si ji na sobě, ale její prsa byla téměř obnažená. Klekla si před něj, rozepla mu kalhoty. Uvědomil si, že je naostro. Poslední roky už boxerky nosil málokdy. Takže stačil jen opasek, knoflík, zip a fyzický nekomfort byl pryč. V hlavě mu šlo jedno. Ať se hlavně neztrapní. 

Vzala si ho do pusy. Hodně hluboko do pusy. Díval se na její rty obepínající ho skoro až u kořene. Sledoval ztvrdlé bradavky pod látkou košile . . . a snažil se vidět pod krajku kalhotek, které měla na sobě. Ještě chvíli ji nechal si hrát. Byla mu příjemná ta její pozornost. Než došlo jeho vzrušení do bodu, že už nechtěl být tím slušným sousedem. Chtěl ji vymrdat.

Zvedl ji, jako by nic nevážila a posadil na kuchyňskou linku.

"Dobře se rozmysli. Ještě pořád můžeš říct, ať odejdu. Ale pokud zůstanu, udělám ti to."

Jindřiška se začala smát. 

"Na to já ale čekám." odpověděla.

Přetočil ji. Její kulatý zadek měl akorát vysoko. Prsty zajel pod kalhotky. Klouby prstů přejížděl po klitorisu. Cítil, jak je mokrá. Vzal lem kalhotek a jen ho poodsunul. Pak nasměřoval svůj žalud pod její zadeček a pomalu zajel dovnitř. Celou délkou. Vyšpulila se na něj ještě víc. Opřená o předloktí se mu nastavovala a on tento šťavnatý chod před sebou s požitkem ochutnával. 

Vystřídali pár poloh a tak jak tvrdě začali v kuchyni, mazlivě skončili v ložnici. Už se jen dotýkali, hladili . . . Už necítil ten divoký hlad jako před chvílí, ale o to víc chtěl ochutnávat rozkoš nabízející se z jejího těla. 

Když pak o půlnoci odcházel, rozloučila s ním slovy, že zítra bude večer zase žehlit. Byla to pozvánka ? Nebyl si jistý. 

Když pak večer přišel, vešel do zahrady, kde mu nechala otevřenou branku. Viděl ji v okně, jak stála za žehlícím prknem. Jen v černé, krajkové podprsence a kalhotkách. Žehlila. Sledoval ji. Pak si všiml, že mu nachystala ratanové křeslo přesně tak, aby měl ten výhled, který mu nabízela. Sedl si do něj. Nespěchal. Nebylo kam.