Něco za něco - část 25.

"Vaše podmínky akceptujeme. Kompletní technickou dokumentaci a programy dostanete na datovém nosiči. Podmínkou je osobní převzetí Vámi, Richarde."

Richard nečekal, že veškeré vyjednávání se smrskne na přednes podmínek a následnou okamžitou akceptaci. Mlčel a díval se na Elenu s Erikem. Ta jen kývla povzbudivě hlavou. Všichni tušili nějaký háček. 

"Dobrá. Jak si to předání představujete?"

"Pošlu Vám souřadnice Richarde. Přijedete sám. Zítra v osm ráno. Neozbrojen. Budete mít sebou dekret o postoupení území. Počítejte, že výměna bude trvat delší časový interval. Vy si zkontrolujete naši dokumentaci. My si zkontrolujeme Vaši dokumentaci. Od výměny začne běžet interval 24 hodin na vyklizení zóny. Poté bude každý, kdo zde zůstane, považován za osobu dobrovolně se zde zdržující a nebude této osobě umožněn návrat na pevninu."

Spojení bylo ukončeno. Pouze přišla zpráva se souřadnicemi. Richard si je prokreslil rovnou na mapu zóny. Jednalo se o velkou pláň. 

"Moc se mi to nelíbí." pronesla zamyšleně Elena. Erik souhlasně kývl. 

"Dáme ti sebou amébu." 

"Ne Eleno. Nebudu riskovat, že ji objeví a přijdeme o příležitost získat tak zásadní technologii."

***

"Luno jak vypadají naše družice?" zeptal se dvojkový robot. Ta prstem ukázala na jeden z monitorů před sebou. Na něm bylo vidět několik robotů, co dodělávali cosi jako odpalovací rampu v obřím hangáru. 

"Pokud vše půjde podle plánů, tak za 7 hodin budeme připravení vynést družice nahoru."

"Dobrá práce. Využij ten čas pro regeneraci Luno. Zítřejší mise nesmí selhat. Máš veškerá data stažená a připravená?"

"Mám. Jedná se o šestou verzi klonu. Mám veškeré vizuální materiály, co jsou uloženy v centrálním mozku v jeho kartě."

"Výborně." 

***

"Eriku já jim nevěřím. Vzdají se tak důležité technologie ve prospěch nás lidí, které chtěli vyhubit? Aby nám pomohli?"

"Richarda si můžeme dovolit obětovat. Pokud se cokoliv stane. Ale ty technologie jsou důležité. Víc než jeden speciál." 

Elena se nadechovala. Chtěla něco dodat. Erik položil prst na její rty.

"Věř mi. Vrátí se."

Elena si stoupla k projekční desce. Dívala se do prázdna. V hlavě jí šlo tisíc myšlenek. 

***

Naimě přišel rudý ALERT na její slate. To znamenalo se okamžitě přesunout do ekranoplánu a otevřít šifrovanou zprávu.

"Připravte se na urychlený přesun do laboratoře ve Vilniusu. Kód 26-54-7C."

Věděla moc dobře co to znamená. Číslo jednotky, služební číslo a  . . . číslo verze po novém upgradu, kterou dokončila předešlý den. Pokud přijde rozkaz k dokončení, bude to už celkem 643. a všechny předešlé dokončila perfektně. Doufala, že i tento. Protože poprvé by se jednalo o 54. 

***

Richard svolal svůj tým. Spustil se plán na přípravu opuštění zóny. Naložili transportéry potřebným vybavením a odjeli na pobřeží. V plovoucím vyhřívaném doku už měli připravenou techniku k jejich podvodní misi. Nalodění trvalo sotva deset minut.

Dorazili na bod, kde vedla pupeční šňůra na pevninu. Celá operace trvala nakonec 16 hodin. Hlubinné nálože přidělali na kabeláž v délce 50 mil. Rozmístili čidla snímající aktivitu. A nastavili odpalovací zařízení. Na základnu se vrátili o páté ráno. Richard se snažil vyspat cestou. Věděl, že po příjezdu na základnu jen přesedne do transportéru na cestu k planině. Cesta by měla za současného počasí trvat okolo dvou hodin. Měl rezervu pro případ nenadálé události. 

Transportér měl trasu nahranou už do navigace. Jel tedy sám tam, kam měl. Takže stačilo jen dávat pozor na terén a případné překážky. Když dojel, zbývalo mu 16 minut. Zapnul si přijímač satelitního signálu, nasadil si brýle a čekal. 

Na brýle ovšem žádná zpráva nepřišla. Místo toho se ozvalo zaklepání. Na monitoru uviděl dvojkového robota. A . . . co ho překvapilo ještě víc. Za ním otevřenou výtahovou kapsli pro transport pod zem. Vyšel tedy ven.

"Zdravím Vás. Jsem Váš průvodce. Následujte mě prosím." a ukázal směrem ke kapsli.

Richard věděl, že tohle není dobrý nápad. Jak sjede pod zem, už se nikdy nemusí dostat na povrch. Nejistě vykročil. Nastoupili do kapsle. Zavřela se. Vysunul se jakýsi sedák. Robot Richarda vyzval, aby se posadil. Když oba zaujali pozici v sedě, kapsle se spustila kamsi dolů pohybem připomínající volný pád. Richard měl pocit, že mu to vzalo dech a než stihl nabrat nádech do plic, kapsle se otevřela. 

"Vítejte." zazněl hlas, který Richard znal. Uvědomil si odkud. Ta holka z projektoru. 

"Jsem Luna. Provedu Vás." Usmála se na něj. Vypadala jako biomechanická verze oné holky. Vymazalo mu to myšlenky. V tu chvíli ho to střelilo zpět do momentu, kdy sledoval, jak masturbuje. Měl chuť vidět masturbovat ji. Živou. Tedy pokud byla živá.

"Tady prosím vpravo." ukázala na průhledné dveře vedoucí do obří haly plné zeleně. O rostliny se staralo několik robotů.

"Proč jdeme do skleníku?" zeptal se nejistě.

"Je to moje obvyklé pracoviště. Pracuji na výzkumu. Vás zajímá část výzkumu, která spadá pod mé pracoviště."

Vešli. Uvnitř Richard viděl robotické včely. Ale nejen je. Všiml si, že robotických organismů lítá okolo mnohem víc. Uviděl malé ptáčky. Mohli mít nanejvýš palec na délku. Pak něco většího, než včely. Kovové tělíčko mělo metalickou modro-fialovou barvu. A dokonce si všiml brouků. Mechanických. Užasle na to koukal. Luna byla potěšena. Tušila, že její úkol bude o to lehčí.

"Líbí se Vám tu?" zeptala se nenuceně.

"Obdivuji všechny ty drobné mechanismy. Vaše dílo?" 

"Ano. Od malička mě fascinovaly hýbající se miniatury, ale až tady jsem dostala prostor tyto miniatury vyrobit z kvalitních materiálů a napsat jim program, který je rozpohybuje." 

Posadili se. Luna zapnula projekční desku. Otevřela šest dokumentů. Rozkazy k aktivaci klonů. Všechny měly stejné číslo. 26-54. A na všech byla Richardova digitální podobenka obličeje a celého těla. Na každém protokolu bylo datum aktivace klonu a verze programu, která byla nahrána na čip v jeho hlavě. Jednalo se o zálohu vzpomínek. Byl tam vždy i podrobný zápis posledních 24 hodin, které se odmazávaly, aby nedošlo k retraumatizaci mozku. 

Richard po souborech tikal očima. "Co to má být?"

"Vy Richarde. Všechny Vaše již zabité verze. Samozřejmě až na tu poslední. V té tu teď stojíte." a ukázala na soubor, kde stálo "Zabit při operaci v pohoří Hindukuš. . . ." jeho oči přejížděly po řádcích. Těžko se tomu věřilo. 

"Jak a proč. . . ?" vysoukal ze sebe s nejistým pocitem, že byl podveden.

"Jste nepostradatelný Richarde. Pokud víme, máte ještě minimálně dalších osm aktivních klonů, kteří operují po celém světě. Vzpomínkoví architekti Vám skládají život z různých vzpomínek. Z každého klonu něco vyberou a to Vám nahrají. Vybírají vzpomínky, které jsou pro Vás zásadní, které budete potřebovat a máte z nich sestavený jakýsi sborník dovedností, znalostí a zkušeností. Jste dokonalý stroj na zabíjení Richarde. Ale Vaše první tělo je již 37 let mrtvé."

Luna po tomto výkladu chvíli mlčela. Pak se ho zeptala, jestli se nechce napít. Mlčel. Podala mu vodu. Napil se. Pořád mlčel.

"Proč jste si vybrali mě?" zeptal se Luny.

"Protože díky Vaší klonové historii máme dokonalou mapu Vaší genetiky a byl jste vybrán kvůli vyhovující shodě Vašeho a mého DNA."

"Jak shodě? Vy. . . .?"

"Ano já jsem sice mechanický výtvor, ale byla jsem člověk jako Vy Richarde. Moje buňky jsou zamraženy z dob, kdy mě prodali sběrači dvojkám."

"K čemu dvojky chtějí moje DNA?"

"Nebudu Vám lhát Richarde. Dvojky vyvinuly lepší verzi sebe. Trojky. Jedná se o humanoidní roboty s lidským tělem, které mají do mozku vložené miniprocesory umožňující využívat lidský mozek na 70-80 % jeho kapacity. V současné době využíváte i s pomocí čipů nanejvýš 12-14%. Záleží na verzi Vašeho čipu. Trojky mají napravit a uzdravit svět. Pro lidi i roboty. Ale k tomu, aby trojky vznikly, je potřeba zdravého a silné lidského těla. Musí jít o genetickou shodu dvou kompatibilních jedinců. Vy jste kompatibilní jedinec ke mně."

Richard ji sledoval s němým úžasem. Tady už nešlo o plány technologií a zónu. Tady šlo opět o nadvládu nad světem. Zvedl se a chtěl odejít.

"Nemůžete odejít, Richarde. Víte příliš mnoho. Zbývají Vám jen dvě možnosti."

Richard se zastavil v pohybu. "Aspoň že mám na výběr." podotkl sarkasticky.

"Obdivuji Váš smysl pro humor. Posaďte se. Nechci, abychom přešli k donucovacím prostředkům. Ty naše jsou efektivní a velmi bolestivé. Pro Vás."

Richard se otočil, sedl si a zeptal se tedy jaké dvě možnosti zbývají.

"První je běžný rozmnožovací rituál, při kterém zanecháte své semeno v umělém orgánu uvnitř mé dutiny břišní. Druhá je ta, že budete odveden do laboratoře a semeno Vám bude odebráno technicky bez nutnosti Vaší spolupráce a vědomí."

"A poté, co předám své  . . . semeno - jak říkáte. . . co bude se mnou dál?"¨

"Budete generovat další semeno." řekla bez známky sebemenšího vzrušení.

"Jaký z těch dvou případu vyhovuje víc Vám, Luno?"

"Pokud jde o mě, dávám přednost dobrovolnému odběru Vašeho DNA. Nemáme prozkoumaný vliv stresorů na kvalitu spermatu, pokud by jsme Vaše sperma odebrat technicky. A jde především o jeho kvalitu."

Richard cítil, jak se potí. Ještě nikdy nezažil, aby si nějaká holka řekla o jeho sperma s takovým klidem.