Návštěva ve vánici

Procházím se lesem pokrývající mé milované hory. Lehce prší a nohy šustí ve spadaném listí. Myslím na tebe. Na tebe na tvých horách. Hádám, že počasí máš podobné. Mé prsty zebe lezavá zima. Vracím se do chalupy. Prochladlá. Stavím si vodu na čaj, do kachláků přihodím poleno dřeva. Uslyším, jak zapraskala smola a rozvoněla se do celé místnosti. Kdysi to vlastně byly místnosti dvě. Velká kuchyně a pokoj. Před pár lety jsem ale nechala probourat část příčky a otevřel se mi tím prostorný pokoj, ve kterém trávím většinu času, když si sem jedu z města odpočinout. Tentokrát jsem ale spíš utekla, abych tu byla s tebou . . . i když jen v myšlenkách.

Sedám si na gauč. Chumlám se do svetru s hrnkem čaje. Přivírám oči a vybavuji si tvou vůni. Pánská toaletka. Když jsem se ti otřela tváří o tvář, tak se rozvoněla pokaždé s podtónem vůně tvé kůže. Milovala jsem ten pocit, kdy tvé odrostlé strniště lehce škrábalo po mé kůži a tvá osobitá vůně zahltila podprahové vnímání v mém mozku spolu se spínačem touhy. Ty jsi mě začal líbat drobnými polibky na šíji. Já si stoupala na špičky, abych dosáhla na tvé rty. Tvoje ruce mě chytili za zadek, tiskl jsi mě na sebe a já se toužila do tebe vpít. . . Chumlám se do deky a za praskotu dřeva usínám. Vnímám, jak na mě sálá teplo z kachlí a cítím se dobře. Lížu si tu své rány. Moje poslední myšlenka je na tebe, jak mi říkáš, že jsi v životní fázi, kdy chceš být sám a je to jen sex. Jasně, že to byl jen sex, ale byl sakra dobrej. Šukal jsi mě tvrdě, něžně, dlouze, intenzivně. . . ale nešukal jsi jen mé tělo, Zbožňovala jsem tvůj mozek. Jak jsi přemýšlel, jak jsi mluvil, jaké jsi měl názory . . . takový brainfuck dvou těl v sexu zapalující můj mozek touhou po tvém mozku. To mi chybí. Ležet třeba hodinu ve vaně opřená zády o tvůj hrudník a poslouchat tvé vypráv . . . a padám do bezvědomí.

Něco mě budí. Snažím se probrat natolik, abych mohla zjistit co. Zima? Je pravda, že v kamnech už jen nepatrně sálá pár žhavých uhlíků, ale zima tu vyloženě není. Co to . . . Ťukání. Nechápu, kdo takhle pozdě a proč. Jdu ke dveřím. Z okna zahlédnu, že venku chumelí. Asi někdo zapadl. Jdu do chodby. Rozsvítím světlo. "Kdo je tam?" Slyším rozpačité přešlápnutí a ozve se tiché "Já.". Nechápu. Nedochází mi kdy a jak a proč jsi sem dojel. Hlavně jak jsi věděl kam?

Otevírám dveře. Venku za těch pár hodin napadlo dobře pět čísel sněhu a sype dál. Solidní vánice. Ptám se, kde jsi se tady vzal. "Mám mapu a ze tvýho vyprávění jsem si vydedukoval kde asi můžeš být. Od letiště směrem do hor moc kapliček na samotě není. Chtěl jsem tě najít." Stojím tam. Ve svetru mýho bráchy, co jsem mu kdysi "nenápadně" zabavila. V šortkách a teplých ponožkách. Rozcuchaná. Pomačkaná. Stojím a koukám na tebe. "Pustíš mě . . . k sobě?" zeptáš se. Otevírám dveře a ukazuji rukou směr kudy. Oklepeš se od sněhu a za dveřmi se spěšně zouváš z pohorek. Jedna z věcí, co jsem na tobě milovala. Nikdy jsi nevypadal jako fashion chlapeček s kabelkou. Vždycky Jsi chodil v taktických kalhotách, pohory, košile. . . Roky v armádě bys nezapřel i kdyby jsi chtěl. Dívám se, jak ohnutý rozvazuješ tkaničky. Tvůj sexy zadek svádí mou mysl do tvých boxerek. Druhá bota je dole. Narovnáváš se. "Tudy?". "Jo." a jdu za tebou. Rovnou si dřepneš ke kamnům a přiložíš tam polínko smrkového dřeva. Pootevřeš zdířku ve dvířkách, aby se rozhořel oheň. Beru z plotny smaltovanou konvičku s čajem a ptám se, jestli si dáš. Kývneš hlavou. Liju do hrnečku a přidávám med.

"Zapadl jsem. Pod tou kapličkou."

"To mě nepřekvapuje. Jak moc stojíš v cestě?"

"Naštěstí vůbec. Vycouval jsem a sjel pod kopec a nechal to na tom plácku u zastávky."

"No okey." a uslyším první zapraskání dřeva.

"Chtěl jsem za tebou prostě přijet, ale když jsem ti volal, byla jsi nedostupná. Tak jsem jel k tobě domů."

"To jsi jel přes sto kiláků jen tak?"

"Sto úplně né. Jel jsem do Hradce pracovně."

Sedáme si naproti sobě. Ty do křesla, já na gauč.

"No ale co děláš pak tady?"

"Dojel jsem a zvonil jsem. Chtěl jsem tě vidět, ale nikdo neotevíral. Pak vyšel soused a řekl, že jsi odjela na chalupu k vašim."

"No ale sem je to další dvě a půl hodiny, takže nějak nechápu ?"

"Je to jednoduchý. Jak jsem tam stál a zvonil, tak jsem se nechal pohltit touhou tě obejmout. Chtěl jsem tě zase mít ve své náruči."

Sedím tam a uklidňuju se, že se mi to jen zdá. Přece jsem usnula tady na gauči. Byl podzim, padalo listí a najednou za mnou přijedeš a v chumelenici? Blbost. Ale zdáš se mi hezky. Takže si ten sen užiju.

Nohy sundám z gauče dolů na koberec. Poposednu si tak, abych ti byla blíž a natáhnu před sebe předloktí otevřenými dlaněmi nahoru. Díváš se na ně. Pár vteřin váháš, ale pokládáš svoje dlaně do mých. Máš nezvykle studené ruce. Třu je tak, aby se zahřály. Mlčky. Záminka k doteku? Možná. Potřeba se tě dotýkat? Určitě.

Tvé prsty se začínají proplétat do mých. Něžné, pomalé doteky zakrývají oči mojí obezřetnosti. Vyhrnuju rukávy tvé košile z předloktí nahoru. Doteky přecházejí v hlazení. Díváš se na mě. Vnímám, jak mým tělem probíhají drobné vlnky vzrušení. Poposedám si ještě blíž. Pohled v přítmí na tvé rty si vyložíš jak máš. Líbáš mě. Tvoje ruce mě uchopí a přetáhneš si mě na sebe. Svlékáš mi svetr. Další kousky oblečení pokračují tak nějak na střídačku. Netrvá to dlouho, než se posadím obkročmo na tebe nahá a cítím tvůj penis zajíždějící do mě. Není to nic něžného. Je to hlad po tom druhém. Tvé rty občas přejdou z polibků do kousnutí zubů na mém rameni. Otáčím se zády k tobě. Prohnutá v bedrech Tvé prsty přejedou podél mé páteře. Vrním jako kočka. Přidáváš větší sílu a pohyb zopakuješ. Krása. Tohle bych mohla věčnost. Ještě párkrát, ale jak mé tempo v bocích opravdu zpomalí, vezmeš mě na sebe a přetočíš se se mnou tak, abys mě položil do křesla. Dáš od sebe má kolena a úspěšně mě svými rty, jazykem a prsty dostáváš do extáze. Pak se zvedáš, rozložíš gauč a přesuneme se na něj. Nějak nevnímám nic okolo, krom tvého těla na svém. Tempo není moc rychlé, ale tak akorát, aby prožitek z tvého přirážení byl hodně silný. Uvědomuji si, že to je ten moment, co mi chyběl. To, že ti patřím, celá, bez výhrad a podmínek. Jdu naproti tvému tělu. Rytmus maličko zrychlí. Chci víc. Přichází můj vrchol a do několika vteřin i tvůj. S pár odměnami si to ještě po chvíli zopakujeme a usínáme. . . pod jednou dekou, s nohama přes sebe, s mou hlavou na tvé paži . . . vdechujíc tvou vůni usínám. Ale dá se usnout ve snu?

Po pár hodinách se probouzím. Sama v posteli. Přemýšlím, že jsem měla fakt šílený sen, ale uvědomuju si, jak bytostně mi chybí tvá přítomnost. Protáhnu se a otočím se na bok, abych viděla z okna. Zarazím se. Venku je . . . sníh? Uvědomuju si, že v kachlákách hoří dřevo. Vstávám. Nikde nic nevidím, co by nasvědčovalo o tvé přítomnosti. Zabalím se do flanelového županu a jdu ke dveřím. Jsou odemčené. Otevírám a vidím stopy pánských pohorek směřující za dům. Beru si tenisky a jdu za stopami. Ve staré stodole slyším sekeru a za domem vidím tvoje auto vedle mého. Nakouknu do stodoly. Otočíš se.

"Dobré ráno. Jen jsem šel pro auto. Už ráno projeli s pluhem a tak jsem nasadil jen řetězy a zkusil to. Zmrzneš. Pojď dovnitř." a bereš pár polen dřeva sebou.

Do háje ty se mi nezdáš . . . zazní mi v hlavě.

"Nechceš mi říct, proč jsi přijel teda?" povídám už s hrnkem v ruce a nohama na gauči?"

"A už mě necháš?" zazní tvá otázka.