Nataša . . . ta mrcha

Pošmourný konec listopadu. Igor s Natašou měli jednání v "Malé Moskvě", což bylo sídliště na Praze 13, kde byla silná komunita rusky mluvicích obyvatel. Vystoupili z metra. Vedle nich šla žena s kočárkem a za nimi starší muž v kabátě s kožešinovým límcem. "Divím se, že to tady ještě někdo nosí." konstatuje suše Nataša. Sama ovšem měla kožešinkový kabátek. Sluší ji. Ostatně jako vždy. Její matka pocházela z Irkutsku. Otec byl armádní důstojník a pocházel z Moskvy. Výsledek byla Nataša. 175 cm vysoká kráska asijského typu odbarvená na platinovou blond. Ivan měl blondýny rád, ale Nataša byla jiná liga. Zařazením i vizuálem. A tak ji bral jako svoji služebně nadřízenou kolegyni. V tomhle nebyl žádný typický ruský macho. Ona jednala, on po ní uklízel.

Prošli do vnitrobloku, kde mezi večerkou a omšelým kadeřnictvím byly špinavé dveře s nápisem "v rekonstrukci". Nataša vzala za ochmatanou kliku a zatáhla k sobě. Za dveřmi seděl vysoký chlápek s holou lebkou. Podíval se na nás. "Ty da, on net!" Nataša mu věnovala svůj přezíravý pohled. "Nejsem šlapka a on není můj pasák. Máme tady jednání s Antonem Pavlovičem. Rozumíš ty ovarová hlavo?"

Týpek se ošil. Moc se mu nelíbilo, co slyšel. "Idi tuda." a ukázal na dřevěné lítačky a šel za námi. Nebyl jsem z jeho doprovodu nadšený, ale byl to zkrátka běžný postup. Sál nelegálního kasina byl dost potemnělý, ale několik hostů se tu bavilo za své peníze na ruletě nebo automatech. Na baru sedělo několik šlapek. Nejspíš Ukrajinky. Kdysi to byly asi hezký holky. Kdysi. Nataša kolem nich prošla dozadu a já ji následoval jako její pejsek. V prádelně - jak se tomuhle místu pro kšefty s východem říkalo - už to bylo jiné osazenstvo. I ty holky byly hezčí. Devadesátkové boxíky, koberec a ruská vodka s kaviárem. Gorila zůstala stát u baru. Předal nás totiž dalším dvěma jemu podobným.

Jeden už Natašu znal. Vyměnili si spolu několik formalit, při kterých Nataše sundal kabát. Jasně, že ho zajímalo, jestli u sebe má zbraň. Odevzdala mu svoji berettu, stejně jako já. Stála tam bez hnutí v těch krátkých rudých šatech bez ramínek a v kozačkách, zatímco jí gorila šacovala víc, než bylo nutné, u mě kontrolu nepřeháněl. Na to jsme spoléhali. Nůž zůstal tam, kde byl. Nečekal jsem, že ho budu potřebovat. Ale úplně stejně jsem to nečekal už mockrát a mockrát jsem ho potřeboval. Slizoun ustoupil pak bokem a popřál příjemnou zábavu.

Prošli jsme kolem jednoho poslance, co ho zvolila banda dezolátů z dezinformační scény a on tady projídal sponzorské dary. Tedy . . . obědval kaviár . . . z bradavek šlapky, co tu ležela na stole jen v latexových kalhotkách a síťovaných punčochách. Tomu se říká "zajít si do hospody na meníčko v pracovní době" v pojetí místních. Další tři boxy. Týpek, co dělá na ruské ambasádě, si četl noviny. Ruské. Zatímco mu obsluha nahoře bez servírovala boršč. Další box a v něm nějaký naivní podnikatel, co strkal za kalhotky mladé mongolky pár stováků. Asi se v tu chvíli cítil jako king. Kroky Natašiných podpatků zněly ve vysokém koberci tlumeně, ale přesto dost rozhodně. Poslední box a v něm tři Rusové, kufřík a láhev vodky. Tady se právě uzavíral obchod.

U baru seděl asi padesátiletý Anton Pavlovič. Drahý oblek. Boty šité na míru. Zlaté manžetové knoflíčky s filigránovými ornamenty. Kýčovité. Nevylepšily to ani Omegy na jeho zápěstí. Ale ke cti mu uznat, že na svůj věk měl očividně pořád dobrou postavu.

"Privet Nataška" a následovalo tradiční objímaní a líbání na tvář. Zdravil ji srdečněji, než většina rozvědčíků. Jako nějaký strýček svou oblíbenou neteř. Posadila se k němu. Anton Pavlovič se pohledem zastavil u mě.

"On bude poslouchat?" řekl odměřeně.

Nataša nehla ani brvou. Pochopil. Následovalo několik stručných zdvořilostních frází, než přešli k věci. Jednalo se o informace, které Nataša vyvezla z jedné farmaceutické firmy v Německu. Pak si Anton Pavlovič převzal nějaké dokumenty v papírové obálce. Nataša objednala vodku. Byl to moment, kdy jsem věděl, že se mám vzdálit. Na baru jsem si vzal zápalky ze stojanu a odešel na záchod. Tušil jsem, že Nataša vyjednává právě s druhou stranou. I ona chtělo něco nazpět.

Záchody tady vzadu spíš připomínaly nějaký bizarní budoár. Tmavě zelené stěny doplněné od podlahy asi metr vysokým, tmavě hnědým, dřevěným obložením. Veškeré kování bylo pozlacené. Lenoška, kterou z obou stran doplňovaly popelníky. Žádné hromadné mušle. Každá měla svou uzavíratelnou kabinku. Zapálil jsem si a vlezl do jedné z nich. Rozepnul zip a jal se konat potřebu. Když jsem skončil, otevřely se dveře. Dvoje kroky. Jedny ženské jako by cupitající, druhé mužské těžkopádné. Nějak jsem tušil o koho jde. Zámek zacvakl zevnitř. Mrcha. Ví, že tu jsem.

Slyším hlas Antona Pavloviče.

"Vstan' na koleni, devochka"

Jasně, co od něj taky čekat. Jasně, že se nechá vykouřit. Nataša očividně poslechla, protože v okamžiku bylo slyšet, jak povoloval opasek od kalhot a zip. Já tiše zatípl cigaretu a odhodil ji na podlahu.

"Do hajzlu. To mi dělá naschvál mrcha." tiše jsem konstatoval ve své hlavě. Téměř jsem nedýchal. Jen poslouchal. Cítil jsem, jak se mi kalhoty plní topořícím se penisem. Byla to její práce. Ale užívala si, když mohla provokovat mě. Svého psíka na úklid bordelu, který po ní zůstával.

Začaly se ozývat mlaskavé zvuky. Bylo mi jasné, že to už má penis Antona Pavloviče v puse. Nedalo mi to. Lehounce, tak na centimetr, jsem pootevřel dveře kabinky. Měl jsem před sebou výjev, který postavil ten můj penis do plného pozoru. Nataša tam klečela a kouřila. Hodně hluboce. Anton Pavlovič ji držel za hlavu a nekompromisně si ji narážel. Držela, občas se lehce dávila, ale neuhnula, dokud se jí neudělal do pusy. Celé to trvalo sotva dvě minuty. Pak jen strčil vadnoucí ocas do kalhot, zapnul je a odešel. Nic neobvyklého.

Nataša se zvedla a u pozlaceného umyvadla ve tvaru mořské mušle si vypláchla pusu, pak si umyla obličej a opřená o zrcadlo dýchala.

"Vím, že tam pořád jsi. Vylez a podej mi cigaretu." pronesla spíš suše, než rozkazovačně. Přišel jsem, podal ji balíček camelek a zapálil jí. Chvíli jen mlčky stála a občas dlouze potáhla. Pak se na mě podívala. Moje erekce už sice nebyla tak viditelná, ale pořád se její obrys v poklopci značně rýsoval.

A pak se zeptala: "Chceš taky vykouřit?"

"Ne, chci tě udělat pusou." a klekl jsem si já.