Nářezovej

Tak jsem si dneska jela nechat nařezat . . . Už cestou jsem byla lehce rozechvělá, přece jen jsem za chlapci nebyla víc jak rok. Dva krásní, mladí týpci okolo třiceti. Jeden černovlasý, druhý blond. Oba v pěkných uniformách, hned mě vítali ve dveřích.

Prej co bych si přála.

Má touha se stočila k tomu krásnému kusu masa. Robustní sval. Krásná barva. Bože. Chtěla jsem ho mít. Připravený tam čekal.

Tak jsem si jen ukázala. Blonďák se jen usmál. Ani se neptal, jestli může celý. Prostě ho tam vybalil. Uff. Podlomila se mi kolena. Bylo mi jasný, že to bude pořádnej účet.

"No a ještě bych chtěla nařezat něco žeber. Uzených."

A blonďák se pořád usmívá. Zapíná pilu, která přeřízne každou kost a už mi to chystá.

"K té svíčkové a žebrům ještě nějaké přání?" culí se na mě řezník, který by mohl dělat reklamu svému řemeslu.

Vybírám si ještě vysoký roštěnec, šunku na chlebíčky, štangli svátečního lovečáku a kus špeku.

Odcházím spokojená.

Miluju tenhle zvyk, kdy místo pro kapra, zamířím do řeznictví. A v tomhle mi umí prostě nařezat.