Na stole

Šeptám tvé jméno . . . potichu. Tak, aby jsi ho slyšel jen ty. V každém písmenku slyšíš kousek vydechnuté touhy. Šeptám ho znovu a zase. S každým vyřknutím upisuji další kousek své duše tobě. Jsem tvoje. Jenom tvoje a ty jsi můj.

Jen sedím na stole, který jsi i se mnou přirazil ke zdi. Rozevřená kolena od sebe a ty se tiskneš mezi má stehna. Vnímám tvůj zarostlý podbřišek otírající se o ten můj. Už dávno jsi mi stáhl dolů kalhotky. Přirážíš do mě. Tvrdě. A přesto je v tom jistá něha. Vnímám, jak ti ve spáncích tepe touha mě rozšukat a zároveň cítím i každý dotek, kterým jako by uchopíš mou duši. Mneš ji. Zpracováváš. A já se podvoluji s každým dalším dotekem.

Držím tvůj zadek. Vnímám napnutí každého svalu. Opírám si čelo o tvé rameno. Jsi ve mně. Celou délkou. Hýbeš se pomalu. Nespěcháš. Není kam. Zavírám oči. Dám prostor vůni visící ve vzduchu okolo nás. Vnímám tvůj dech, slyším svůj hlas zanikající ve tvém zarostlém hrudníku.

Ještě! Víc! Jooooo!

Prohýbám se do tebe. Pootevírám své rty. Dotek mých zubů na tvé klíční kosti. Jen se o ni opřu svou tváří, když cítím další příraz. Držíš mě na sobě, přesto se pod mým vědomím otevírá volný pád. Mizím ti v náruči. V lopatkách cítím studenou zeď. Držíš mě za boky. A já chci ještě víc. A ty to víš. Poznáš to.

Dívám se ti do očí. A vidím i za ně. Do tvé touhy. Do tvé duše, které se chci dotknout. Jsi krásný nahý tělem. Jsi ještě krásnější obnažený ve své podstatě. A čekám na to jediné víc, co mi můžeš dát.