Na konci a na začátku

Naše oči se nesměly setkat, přesto jsme vždy věděli, že se ten druhý dívá. Tiše jsi poslouchal, když jsem mluvila poblíž tebe. Vnímal jsi kdo jsem. Chtěl jsi být blíž. Tvá vůně mě objímala, když tvé ruce nemohly. Byl jsi tam.

Mockrát jsi mě slyšel mluvit o plánech a snech. Svět mi ležel u nohou. Vše bylo blízko. V těle se bouřila krev chutí žít. Trhala jsem hrozny hříchu na vinici chtíče. Smála se opravdověji, než jsem doopravdy chtěla. A čas běžel jak vozík na horské dráze...

Než se zastavil. Někdo vypnul snad hlavní jistič. Tma. Prázdno. I tehdy jsi tu byl. Opodál, o trochu blíž, pak zase dál. Nesoudil. Hledal ten ukradený proud.

Dneska je z horské dráhy pomalu stoupající úzkokolejka do hor. Do ticha, kde já už nemluvím. A ty přesto posloucháš. Stále. Objímající mě stojíš blíž. Jsi štítem, co rozbíjí vítr o svá záda, aby mi jeho síla nebrala dech.

Usínám. Na tvém rameni. Na konci příběhu. Po tvém "ještě miláčku?". Nahá. Nadechuji se. Protože můžu. Držíš mě přitisknutou k sobě. A já vnímám tvou vůni...

Vracíme se tam, kde nám bylo o hodně míň. Kdy jsme pili francouzské víno u letního ohně pod širým nebem. Kde nám patřili všechny hvězdy nad hlavou. Kdy jsme se nestačili ani nadechnout mezi prvním a druhým číslem.

Ta louka je tam pořád. Jen ty stromy okolo jsou o tolik vyšší. Pojď. Vezmeme láhev Châteauneuf-du-Pape a ukradneme si zase hvězdy. Budeš ho pít z mých prsou stékající na můj pupík a níž . . . do mého klína. Já se budu smát tomu, jak mě budou lechtat tvé polibky a pak . . . se začneme jen líbat. Nazí. V sobě. Spolu.

Ano. Jsem vinna. Jako tenkrát. I dnes. Tenkrát svým mládím. Dneska svou touhou být zase tak mladá. Bezstarostná. Nemyslet co bude zítra. Užít si teď.