Muž, co vařil marmelády

Měl staré zahradnictví na kraji města. Byl to spíš sadař, než pěstitel květin. Od jara do podzimu se jeho stodola měnila na menší trh s bedničkami, vyskládanými na dřevěných pultech nebo balících slámy, plnými ovoce a zeleniny. Na jaře začínal s chřestem, voňavými jahodami nebo temně rudými třešněmi. Přes léto přidal sladké, šťavnaté broskve a meruňky, mišpule nebo kyselý rybíz. Občas se objevila nějaká ta hlíva, ranné brambory, rajčata, okurky . . . a s přicházejícím podzimem jablka, cibule, mrkev nebo dýně. Vše bylo z jeho polí a sadu.

Květiny prodával jenom růže. Ty voňavé. Měl rád jejich vůni večer, když stodolu zavíral. Byl to moment, kdy se vůně starého dřeva a slámy prolínala s vůní ovoce, bylinek a květin. Nikdy ta vůně nezevšedněla a s tím, jak se měnila v čase, si uvědomoval, jak se mění sezóna tím, či oním sbíraným plodem. Každý den se měnila vůně tón po tónu. Zmizely třešně, objevily se meruňky. Rozkvetl jiný druh růže. Mátu a meduňku doplnila rozkvetlá levandule. Zase byl další týden pryč.

Bylo ráno, kdy měl na pultě poprvé sladké, šťavnaté broskve a meruňky. Kdy akorát donesl z keřů otrhaný černý rybíz. A kdy za vraty staré stodoly už netrpělivě přešlapovala ona. Bylo o něco vyšší, než on. S žensky krojenou siluetou. Světle hnědé vlasy s odleskem do rezava. Hnědé oči jako dvě mandle. Voněla po vanilkovém cukru. 

Přivítal ji, ale ona sotva odpověděla. Vrhla se k bedničkám s ovocem. Oči měla upřené k baculatým broskvím. Zkoušela je na stisk ve dlani i jak voní. Zálibně se usmála. Nechala si do košíku navážit dvě kila. Pak ještě kilo rybízu. Zaplatila a odešla. 

Usmál se za ní. Ale jeho jeho úsměv neviděla. Spěchala do svého bistra z ovoce upéct koláče. 

Druhý den už přešlapovala u vrat stodoly nedočkavě znovu. Tentokrát to byly meruňky a svazek tymiánu.

Den za dnem si jezdila pro výborné ovoce a čerstvé bylinky. Vždy jen pozdravila, ovoněla, vybrala, zaplatila a odešla. 

Až nadešlo ráno, kdy vytáhl na pult sklenice plné džemů a marmelád. Měl už otevřeno. Čekal ji. A rovnal sklenici za sklenicí na pult. Meruňková, jahodová, borůvková . . . Vešla dovnitř. Její oči se rozzářily, když uviděla, jaký sortiment se objevil. 

"Dám Vám ochutnat a ovonět." řekl přes rameno, zatímco si umýval ruce. Vzal malou skleničku, otevřel ji a nabral na lžičku vrchovatě meruňkové marmelády. Přidával do ní hřebíček a skořici. Ovoněla ji. Její jemné rty se proměnily v rohlík. Namazaný marmeládou. Na okamžik zavřela oči a kapka marmelády ze lžičky spadla do jejího vykrojeného tílka. Na oblinu pravého prsa. Nevšimla si toho, nebo nechtěla. On ale ano. Kapka se pomalinku sunula po kůži dolů. Měl nutkání tu kapku prstem stáhnout. Jemně. Bříškem prstu. A ochutnat, jak chutná jeho marmeláda z její kůže. Ale ovládl svou mysl i oči.

"Poprosím od každé jednu. A měl byste i rybízovou? Hodila by se mi na mřížkový koláč."

"Bude. Zatím naskládám, jak mi to jde pod ruku, ale na zítra ji budete mít nachystanou."

Zaplatila a tentokrát s úsměvem poděkovala, rozloučila se a odešla. Sledoval její vlnící se boky a představoval si kapku marmelády, která už možná stekla mezi její prsa. 

Představoval si to během dne, kdy vážil brambory . . . kdy radil starší paní čím hnojit révu . . . myslel na to i večer, kdy ve skleníku zaléval keře rajčat a kontroloval průtok vody v hydroponické stěně, kde měl saláty. Oranžová kapka, lesknoucí se na kůži, jako klenot spočívající v tichem dýchající kráse.

Ráno se přistihl, že ji vyhlíží. Tentokrát dojela ještě o něco později, než obvykle, takže tentokrát byl netrpělivý on. Když vešla, už si první ranní nedočkavci vybírali čerstvě natrhaná rajčata. Cosi nesla. 

"Zkusila jsem mřížkáč z té Vaší borůvkové. Chtěla bych znát Váš názor." a položila před něj asi deset kousků koláče úhledně naskládaných na podložce a zakrytých kostkovanou utěrkou. Voněl vanilkou, byl posypaný cukrem a na dotek byl ještě teplý. Musela ho péct tedy než jela sem. Usmál se. Odběhl navážit rajčata mladému páru a když se vrátil, pořád tam stála. S úsměvem, jak namazaný rohlík. Vzpomněl si na onu kapku z předešlého dne. Vteřinová myšlenka, co se mu zase vrátila na mysl. 

"Mám tu pro Vás tu rybízovou marmeládu. A  možná bych mohl nabídnout ještě tuhle." a před ženu na stůl položil sklenici s temně rudým obsahem. 

"Není běžně na prodej a musí se brzy zpracovat, ale je to takové naše rodinné stříbro."

Podívala se na něj tázavě.

"Dám Vám ochutnat. Uvidíte." a otevřel sklenici. Nabral na lžíci. Všimla si kousků třešní. Chuť byla plná, sladko-kyselá  a výrazná, skoro temná jako jeho touha po ní. 

"Co to je?" zeptala se s očima žhnoucíma touhou uchopit tu chuť. Definovat cože to vlastně je a po čem to chutná. 

"Moje babička tomuhle receptu říkala zakázaný polibek. Dávala ji na malé koláčky, které sypala drobenkou."

"Kolik za ni chcete a kolik toho máte?" zeptala se dychtivě.

"Není na prodej. Dám Vám ji. Tuhle jednu sklenici." a posunul k ní kilovou sklenici zabalenou do bílého papíru. 

Ten den ji poprvé viděl zapálenou. Opravdu hořela. On a několik jeho zákazníků si zase pochutnali na výborném mřížkáči. 

Další den nepřišla. Ráno se vleklo, vyhlížel jí, ale ona nikde. Až když zavíral. Vešla dovnitř. V červených šatech ke kolenům. S bílými puntíky. A nesla něco v rukách jako by to byl poklad. Opět zakryté kostkovanou utěrkou. 

"Něco Vám nesu. Pekla jsem to pro Vás." a odkryla malý podnos, na kterém bylo několik menších koláčků sypaných drobenkou. Vybídla ho, ať si vezme. Skoro totiž zapomněl, že na něj mluví. Sledoval její prsa naducaná ve vypasovaném dekoltu. Natáhl se po koláčku. Byl kyprý, nadýchaný, ale ne suchý. A samozřejmě bylo na něm rozetřené to zakázané líbaní dle receptu od babičky. Chutnalo to jako jeho dětství, když ho babička učila vařit všechny ty marmelády a džemy. 

Ona ho sledovala s úsměvem. Tím svým. Rohlíkovým. Chtěl jí ten úsměv pocákat. Marmeládou. A pak tu marmeládu slíbat. Měl v tu chvíli pocit, že sladší ovoce by už nikdy nemohl ochutnat. 

"Máte tady marmeládu" a natáhla koneček prstů k jeho pravému koutku. Sotva se dotkla, měl pocit, že mu v těle proletěl impuls, co mu naježil vše, co se mohlo postavit proti směru růstu či gravitace. 

"Nemáte ještě nějaké broskve?" zeptala se tak nějak provokativně, ale zároveň nevinně. 

"Pojďte. Natrhávám Vám čerstvé." a s dlouhým výdechem ji ukázal na druhou stranu stodoly, kde měl další otevřená vrata, jenže tentokrát do jeho zahrady. Šla. Došli ke krásné broskvoni. Natáhl se a začal do jejího koše klást jednu vedle druhé. Voněly tak, že člověk se do nich chtěl zakousnout. Ani ona neodolala. Jednu vzala, kousla do ní tak, až jí šťáva tekla po bradě do dekoltu. Měl co dělat, aby dotrhal košík. Ona se zaobírala sladkým kouskem ovoce. Bylo jí jedno, že se jí na prsou blyští cestičky, kudy kapky tekly. Užívala si tu chuť. 

Stál s košíkem v ruce. Neměla se k odchodu. Zahrada byla krytá stromy a v sousedství žádné stavení. Udělala to, na co teď měla prostě chuť. Vyhrnula si šaty, svlékla si pomalu červené, krajkové kalhotky a hodila je vedle do trávy. Sledoval ji. Vnímal její vůni. Ne parfém. Ale tu její voňavou ženskost, co ho lákala mezi její stehna. 

Klekl si k ní. Přivoněl si tak, jako ona celé ty týdny voněla k jeho ovoci. A pak se přisál. Na tu onu ztvrdlou pecičku její šťavnaté, voňavé broskve. Její tělo se chvělo, vrněla blahem. Věnoval se jí s něhou a trpělivostí. Vedl ji k vrcholu. A ona mu dala poznat jaké to je sklidit ovoce. 

Od té doby už nechodila pro ovoce natrhané ráno. Ale vždy večer.