Můra

Pod horou v jeskyni spávala mladá žena, která utekla kdysi dávno z městečka pod horami. Prý že je posedlá tvrdili. Ona jen byla zamilovaná do chlapce, který byl synem šlechtice. Uhranout ho prý musela, když chtěl si ji vzít. Nedovolili jim to. Ona pak snad zešílela zlobou nebo bolestí. Utekla tam, kde vítr česal trávu na temenech starých skal. Našla tam svůj klid. Než i na ni opět došla touha po blízkosti druhých. Zapřisáhla se, že už nikdy víc muže milovat nebude. Že žádnému nedovolí ji zlomit srdce.

Bála se jich. Osten trpkosti, kdy ji chtěli měšťané upálit, ji pořád tkvěl v mysli. Přesto jí chyběl lidský hlas a teplo někoho blízkého. V noci sestoupila tedy z bezpečí starých hor dolů do městečka. Mnoho oken už neskýtalo pohled do soukromí druhých lidí. Ale v jednom okně se za dřevěnými okenicemi zastavila pohledem i myslí. Líbil se jí pohled na muže mladšího než byla ona. Šlachovitý, ramenatý hoch, svlečený do půl těla, k ní byl otočený zády.

Naléval si vodu do kamenného žlabu, aby jí poté nabral do dlaní a umyl se. Musel to být podkovářův syn. Matně si ještě pamatovala, že z druhé strany domu měli kovárnu, odkud se ozýval celé dny zvuk řinčícího kutého železa od podkov koní.

Sledovala ho škvírkou v okenici. Byl samý sval, přesto působil spíš houževnatě, než jako hromotluk. Konečně se otočil tváří k ní. Zamrazilo ji. Měl tak chlapecky jemnou tvář a v ní posazené bystré oči. Díval se jejím směrem. Jako by na ni. Po chvilce odešel. A tak se dala na odchod od jeho okna i ona.

Několik dalších večerů přicházela, aby mohla na okamžik snít v jeho blízkosti. A vždy večer končil stejně, až do večera, kdy přišla a v okně byla tma. Zklamaná se otáčela, že se vrátí do kopců, když ze stínu se vynořila paže. Uchopila ji za předloktí a vtáhla do příkrovu stínu za ní.

Zvedla zrak a setkala se s jeho pohledem. Krev jako by explodovala v těle, které přestalo dýchat. Dívala se mlčky na něj.

"Povíš mi konečně kdo jsi?" zeptal se.

Mlčela dál. Proč by mu povídala, že ho znala ještě jako malého chlapce, který utíkal za obručí nadskakující po nerovném dláždění s rozčepýřenou kšticí a odřeným kolenem. Kdo by si pomyslel, že uteklo tolik vody v řece.

Cítila, jak jí hoří rty. Díval se na ni a mlčky čekal odpověď, které se nedostávalo. Pustil ji. A ona se na něj znovu podívala a šla. Další večer nepřišla i když na ni čekal. A tak tomu bylo i po několik dalších večerů. Tušil, že bude starší. Soudě podle očí, které se na něj dívaly tak vážně a smutně. Ale nemohl ji dostat z hlavy.

Byla krásná. Rusovlasá. A v očích jí žhnul samotný oheň. Mockrát si ji prohlédl v zrcadle, když ona se dívala na něj přes okno. Viděl prsa dmoucí se v živůtku. Tušil i kulatý obrys pevných stehen pod šaty, co nosila. Krok měla rychlý a přesto tak tichý, jako nikdo, koho znal. A její vůně? Jako by stál u pokácených borovic. Jehličí a pryskyřice. Byla jako kapka průzračné smoly stékající po kůře stromu v ranním oparu.

Chtěl si ji nechat zdát, ale ani do snu nepřišla. Byl už zoufalý, jak jen mladý, toužebně čekající muž umí být. Až jeden večer se dočkal. Slyšel snad její dech? Neviděl ji. Jen cítil, že tam je a dívá se. Svlékl se tentokrát celý do naha. Ač byl v rozpacích, doufal v to, že se dívá a neodešla. Umýval se chladnou vodou ze džbánu, přesto chtíč v něm sálal ještě víc. Když skončil, posadil se na dřevěnou lavici v rohu naproti oknu a začal pomalu ukájet svůj ztopořený chtíč. Zavřel oči. Vnímal ruměnec ve své tváři, ale cítil i vzrušení. V teplém večerním vzduchu vnímal její vůni. Opájela ho. Cítil se jako vchoulený chlapec do jejího klínu. Věřil, že se dívá. Našel odvahu a zašeptal "Jestli chceš, přidej se ke mně.".

Chvíli tiše poslouchal a slyšel jen tep svého srdce prostupující mu až do slabin. Pak se mihl stín kolem něj a než se nadál, ležel na zádech a ona seděla na něm. Vnímal, jak se noří do pramene její touhy stékající jí po vnitřní straně stehen. Bylo to jako okusit jablko pokušení v ráji. Jen ona si připouštěla, že by mohlo přijít vyhnání.

Vnímala jeho stupňující se intenzitu i rychlost každého nadechnutí. Byl to přece jen mladý chlapec. K vrcholu došel velice brzy. Ona pak nadzvedla se v bocích a položila se mu klínem na tvář. Chlapec zprvu netušil oč jde. Ona však prsty zabořila do jeho vlasů a rty si nasměřovala tak, aby z ní pil dokud i ona nenaplnila jeho ústa svým vrcholem. Opojený její smyslností se jí zeptal, jestli ještě přijde. A ona se vracela. Vždy za úplňku navštěvovala jeho sny. Jednou, dvakrát, třikrát . . . a pak ještě několikrát.

On se mezitím stal mužem. A ona byla jeho múzou. Chtěl jí vždy vyprovodit, ale zastavila ho. Jednou však touha být s ní zvítězila a šel za ní. Následoval každý její krok. Než ztratila se v horách a on s ní.