Morrígu a Marcus Lucius

Šla zasněženým lesem. Na větvičkách stromů se držel čerstvý prašan, který se třpytil v sem tam prosakujících paprscích slunce, pronikajících skrze koruny vysokých stromů. Měla to tam ráda. Stará stezka pro povozy, po které šla, byla už dávno zapadaná zetlelým jehličím. Už dlouho po ní žádné povozy nejezdily. Její kroky v kožených jezdeckých botách byly neslyšné. Její přítomnost prozrazovalo jen občasné frkání jejího grošáka a tlumený dusot jeho kopyt. Dlouhý plášť smaragdové barvy ji držel v teple a zároveň skrýval její identitu. Spěchala. Měla poměrně krátký čas, který tu mohla strávit.

Stezka se vinula lehkým stoupáním výš. Sešla z ní u kamenné mohyly. Spadané, zmrzlé listí, šustící pod vrstvou sněhu, dávalo tušit kudy jde. Když scházela do skal, nepatrný závan kouře ji navedl k ohništi, u kterého seděl on. Marcus Lucius. Centurion římské legie. Její milenec.

Morrígu vyrůstala od malička mezi druidy. Byla dcerou válečnice, která umřela v bitvě. Sotva si ji pamatovala. A otce ani nepoznala. Druidi ji vychovali, dali jí jméno a naučili prastaré magii lesů, hor a vod. Dali ji to, kým byla dnes.

Uvázala koně ke staré pokroucené borovici. Marcus jí šel naproti. Mlčky ji obejmul a políbil do vlasů. Hluboce se nadechla. Vůni jeho kůže měla tak ráda. Její rty se dotkly jeho oholené tváře. Ty okamžiky s ním jí byly tak vzácné. Prsty zajel na šíji pod její vlasy.

"Musím s tebou probrat něco důležitého Morrígu." vážně pronesl spíš šeptem. Tázavě se na něj podívala.

"Nevím, komu můžu věřit. V táboře se dějí divné věci. Vojáci donáší na své bratry, panuje mezi nimi nedůvěra. Každý hlídá každého. Takže se prefekt rozhodl, že se jim postará o zábavu. Poslal několik jednotek na sever na průzkum, aby našly nové místo pro tábor. Chce posunout linii římského území."

"To nemůže. Platí přece příměří a kmeny, co se stáhly na sever nad řeku, platí daně za to, že je nechává na pokoji a že mohou uctívat naše bohy."

"Prefekt potřebuje udržet v táboře kázeň a vojáci, kteří dlouho nebojují, ztrácejí morálku. Vím, co prefekt slíbil tvým lidem. Ale časy se mění Morrígu. Musíš utéct dál na sever. Za řekou jsou kmeny, které odmítají prefektovu nadvládu. Tam budou mířit kroky jeho legií."

"Marcu jsou to moji lidé. Každý ten kmen. Jsem dcerou druidů. Musím je jet varovat."

"Morrígu!"chytil ji za ruku.

"Nemůžu tě nechat jet za nimi. Na stezkách už se touto dobou pohybují římské předvoje a samotné legie se dají do pohybu během pár hodin. Pokud tě potkají, zajmou tě a předhodí tě jako sousto prefektovi."

"Co mám tedy dělat?"

Marcus si povzdechl a několik úderů srdce mlčel. Pak rezignovaně odpověděl jejím tázavým očím.

"Držet se mimo stezky vedoucí přímo na sever. Pokud tam chceš jet, jeď co nejdál na západ, až pak se dej na sever. Pamatuješ na ten starý brod, kde jsem tě potkal? Tam budou nejspíš legie přecházet. Musíš se mu vyhnout. Dnes v noci se utáboří nejspíš někde poblíž. Máš čas do úsvitu. Ale dávej pozor na průzkum, který může být už na území tvých kmenů."

V uších ji bolela jeho slova. Nepřítel, který sebou přinesl své bohy sem do její země, si jde vzít její lidí za otroky a zapálit její zemi, její domov, ohněm a nedůvěrou. Podívala se mu do očí.

"Uvidím tě ještě?"

"Za dva týdny bude Imbolc. Sejdeme se den před ním zde. Pokud to bude možné. Pokud ne, počkám tu na tebe o každém dalším úplňku."

Ještě chvíli spolu tiše mluvili. Její tělo se bránilo jeho slovům. Toužila se vpíjet do jeho náruče, ale jeho slova ji nutily odjet. Rozloučila se s ním polibkem. Jejich těla se ještě na okamžik spojila v tomto drobném doteku, aby se jejich kroky rozešly. Morrígu odvázala uzdu koně a během okamžiku zmizela z jeho dohledu i doslechu. Marcus udusil oheň, vzal uzdu koně a pak se vydal dolů. Zbývalo mu nanejvýš pár hodin, aby se vrátil ke své legii.

Ne vždy byla legie jeho rodinou. Býval chlapcem běhajícím po lese, co lovil králíky nebo ryby v potoku. Ale před třiceti lety si jeho kmen podmanili Římané. A protože byl synem náčelníka kmene, byl vzat do římské výchovy jako záruka míru. V podstatě byl rukojmí, vychován jako Říman a svou hodnost v legiích si získal tím, že bojoval proti svým lidem jako legionář. Tohle dělal Řím svým spojencům. Jenže teď došli do míst, odkud pocházel. Pamatoval si to tady. Jeho krev barbara se v něm bouřila proti výchově a etice vtlučené do něj Římem. A když potkal Morrígu, jeho tělo se nedokázalo bránit, nedokázalo poslechnout rozum.

Seděl u řeky, kde byl brod. Sledoval ryby v ní. Vnímal vyprávění lesa, jak ho to učil dědeček. Zase byl doma. Nedaleko odtud byla kdysi jejich vesnice s vyhlášeným tržištěm. Dal se tu sehnat dobrý meč, různé kožešiny, sušené ryby nebo jantar. Vesnice ale už zanikla. Stejně jako jeho kmen. Ti, kdo přežili, se přidali ke kmenům na severu. Ani on, jako záruka míru, nezabránil tomu, co se stalo. Před několika lety ji Římané vyvraždili a vypálili, protože vesničani neměli z čeho zaplatit vysoké daně caesarovi. Dozvěděl se to, když tím územím procházeli a na mapě viděl jen značku vypálené vesnice. Nikdo si ho už dávno s tou vesnicí nespojoval. Ale v něm se rozpojila loajalita vůči Římu.

Seděl nad brodem pod stařičkým, zkrouceným stromem. Ve stínu jeho větví přemýšlel o opuštění legie. Byla už jeho jedinou rodinou, kterou získal. Ale tahle jeho rodina vyvraždila jeho kmen a vypálila jeho domov. Z myšlenek ho vytrhl zvuk rozstříknuté vody po hladině řeky. Otočil se za tím zvukem s rukou na jílci meče. Ale hned sevření dlaně uvolnil. Vodou se brodila dívka v plášti a za uzdu vedla koně. Na tváři měla rozetřené barvy barbarů. Vlasy měla jako hnědé slupky kaštanů, splývající ji po ramenou až na záda. Brodila se řekou směrem k němu. V polovině řeky se zastavila. Překvapilo ji, když uslyšela rozrýt zem kopytem jeho koně. Pak si všimla i jeho. Věděl, že na první pohled poznala kým je. Tak pomalu sundal meč a ukázal ruce, že v nich nic nedrží. Takto začal před dvěma lety jejich příběh.

Teď Morrígu vedla koně po stezkách, kudy chodili lovci a zvěř. Cestičkách tak sotva patrných, že je dokázalo číst pouze oko lesního tvora. Občas jela, občas koně vedla. Snažila se splynout s lesem jak jen to šlo. Večer brodila řeku v místě, kde byla dost mělká a pomalá. Koně už spíš vedla, než jela. Naštěstí byla jasná noc, takže mohla pokračovat. A i když se vyhýbala známým cestám, kolikrát v povzdálí viděla oheň a slyšela Římany rozmlouvat. Oni na rozdíl od ní ale celou noc zůstali na jednom místě, takže se jí povedlo ujít dobrých pár mil napřed k uzemí prvního kmene. Povedlo se jí varovat vesničany a za rozednění už byla na cestě k další vesnici. Do noci se jí povedlo objet tři, které byly hned severně nad řekou. Pak už to stočila na sever i ona. Jela do hor druidů, kterým se vyhýbali i Římani. Do míst, kde byla ona doma a kde znala každičký kámen a strom.

Boje, obléhání a vyjednávaní trvaly samozřejmě až do jara. Řím pár vesnic vypálil, aby jinde sám utrpěl porážky a ztráty. Boje se přiblížily k horám druidů. U nich se Římani zastavili a rozbili táborové ležení. První den jednoduché palisády a pár stanů. Za dalších pár dní dokonce obranné věže.

Morrígu na Imbolc nedokázala projet římskou linii za Marcem Luciem. Až když nadešel čas úplňku. To už legie zaujaly pevné stanoviště a dalo se mezi nimi celkem snadno v noci proklouznout. Když přebrodila řeku a dostala se na starou stezku v lese, slyšela jak je les plný zvěře, která se do něj buď vrátila nebo se naopak utekla schovat ze severu. Plenění keltských kmenových uzemí obnášelo i vypalování vesnic a často od nich začal hořet i okolní les. A takový požár hořel i několik dní. Krajina nad řekou byla místy zdecimovaná a budoucnost místních se nesla v duchu spálených zásob obílí a hladu. Jeden římský legionář pronesl, že když mají hlad, tak aspoň nebudou mít zimu. A hodil hořící louči do sýpky. Marcus Lucius čím dál víc bojoval sám se sebou. Za dezerci z legie byla smrt. Ale za dezerci svému svědomí umíral každý den už přes dva roky.

Rozhodl se, že pokud Morrígu přijde, odejde s ní. Chtěl s ní být. Toužil ji dát víc, než tajná setkání. Toužil s ní žít obyčejný život. To bylo na Imbolc. Jenže do úplňku se toho mnoho stalo. Na přesunu se svou legií se dostali do léčky a mnoho z nich nepřežilo. Marcus Lucius přežil jen díky tomu, že ho zraněného odnesl jeho kůň, který se splašil v okamžiku, kdy se kolem nich začaly převalovat zapalené obří koule uschlé trávy. Zvířecí instinkty koně vedly k vodě a to centurionovi zachránilo život. U z části zamrzlé, horské říčky, která pramenila v druidský horách, našel místo, kde se ukryl. Vypálil si několik ran, které utrpěl v boji a přemýšlel co dál. Byla to příležitost, jak jednou pro vždy zmizet. Jen se nenechat najít.

Nebyl si jistý, kde přesně je, ale každá menší řeka se vlevá časem do řeky větší. A ta větší řeka byla hranice kmenů na severu a Římanů na jihu. Tedy bývala jí. Šel tedy po proudu řeky. Jednou v noci, když neprozřetelně rozdělal oheň, ho probudilo, jak se k němu blížilo několik mužů. Římanů. Byla jasná noc a kouř z ohně musel být vidět. Takže prefekt vyslal nejspíš průzkumný oddíl. Jeho smysly ale naštěstí po několika dnech v tichu lesa zbystřily a slyšel je dřív, než zahlédli světlo ohně. Zaházel ho sněhem, vzal koně, hodil přes něj těch pár věcí, které sebou měl a potichu zmizel. Už několik dní měl jeho kůň kopyta obvázaná látkou, aby nebyly vidět otisky podkov ve sněhu. Proto doufal, že pokud najdou jeho úkryt, řeknou si, že to byl jen nějaký keltský lovec, co projížděl lesem.

Byla světlá noc před úplňkem. Naštěstí. Stačilo mu se stáhnout blíž k říčce a ve správný moment ji přebrodit. Doufal, že přes vodu v noci nepůjdou. Mívali to tak ve zvyku, pokud tok neznali, za tmy ho nebrodili. Jeho výhoda. Po několika minutách už neslyšel žádný z hlasů. A podle všeho těsně, ale minuli místo, kde chtěl původně strávit noc. Sešel z cesty, po které z tábora mohl jít druhý oddíl a držel se říčky. Se svítáním došel do místa, kde se vlévala do oné velké řeky. Váhal, jestli hledat brod proti nebo po proudu. Dobře si prohlédl řeku a odhadl, že místo, kde je starý brod bude jen pár mil proti proudu. Risknul to a vydal se tedy lehkým stoupáním vpřed. Asi po hodině k němu opravdu došel. Přebrodil ho a už přesně věděl kudy jít, aby se vyhnul táboru legií. Doufal, že se za poslední dny příliš nezměnily jejich pozice.

Do skal došel až za tmy. Vyhýbal se cestám, kde mohl kohokoliv potkat. V tuto chvíli pro něj byl nepřítel každý krom Morrígu. Doufal, že tentokrát přijde. Chyběla mu a bál se o ni, jestli je v pořádku. Všiml si otisku kopyt ve sněhu vedoucích po chodníčku od zvěře. Podle otisků kopyta koně neměla podkovy. Jednalo se tedy nejspíš o koně Kelta. Snad Morrígu. Snad už byla tu.

Tiše poslouchal jestli neuslyší nějaké zvuky napovídající o přítomnosti dalšího člověka, zatímco se posouval po stopách dál. U ohniště, kde se scházeli, opravdu seděla ona. Malý ohýnek z několika větviček a nalámané březové kůry sotva praskal. Ale už se nad ním na ořezané větvi opékal divoký králík. Morrígu se rozběhla za ním. Když ale její oči rozprostřely svou pozornost na něj, došlo jí, že něco není v pořádku.

Viděla zanícené rány v jeho kůži, roztrhané šaty a i kůň byl pohublý. Marcus Lucius ji odvyprávěl všechny události posledních týdnů. Ona mu zatím vymývala rány horkou vodou. Seděl u ohně. Sotva dojedl, tak usnul. Bylo už kolem půlnoci. Morrígu se pak postarala o jeho koně. Měla sebou něco jádra pro svého koně, tak ho rozdělila. A protože se tu čas od času k přespání někteří z lovců uchylovali, znala Morrígu kde nechávají schované seno pro své koně. Dala náruč sena mezi koně, přehodila přes ně houně a pak teprve se uložila k Marcu Luciovi.

Noc byla sice chladná, ale přečkali ji v zákrytu skal celkem bez úhony. Morrígu se choulila do Marcovi náruče a byla šťastná, že je s ním. Večer se domluvili, že spolu odejdou na západ, kde nejsou už dávno žádné vesnice po nájezdech vikingů, tudíž tam není nic, co by mohlo Řím zajímat. Znala tam místa, kde se dalo usadit. Bezpečná, schovaná místa v horách u průzračných jezer. Museli přejet celé Černé hory. V zimě to nebyla cesta snadná, ale objet je jižní stezkou znamenalo určitě potkat Římany. A objet to severní stezkou by zase bylo nebezpečné pro něj, protože tam bývali často uprchlíci ze kmenů, které Římani vytlačili z jejich domovů. A kdokoliv z nich by ho mohl poznat.

Musejí tedy jet skrz pohoří mezi kopci a nebo případně po nich. Znala to tam dobře. Jezdila tam lovit lišky. Zimní srst měly lepší, než lišky kdekoliv široko daleko. Taky znala několik míst, kde se dala přečkat noc. Cestu si rozplánovala v hlavě už večer. Když ho tedy ráno budila, věděla přesně kudy povedou jejich kroky. Horečku naštěstí neměl. To bylo dobré znamení. Potřebovala mu sehnat jiné šaty a několik dalších věcí na ošetření jeho ran. Takže první zastávka byla opuštěná vesnice. Zůstalo tam několik nedotčených domů a v nich snad najdou aspoň něco z potřebného.

Přes den se drželi v lese. Pak nějaký čas pozorovali okolí, jestli se tam nepohybují nějaké římské hlídky. Když padla tma, potichu se proplížili k obydlím. Ve třetím našli netknutou skrýš pod podlahou a tam nějaké byliny, med, mouku, jablka a plátno. Morrígu udělala jednoduché chlebové placky, polila je medem a s jablky to byla hotová hostina. Z bylin utřela hojivou kaši a plátnem mu ovázala nejhorší rány. Koně si vzali raději dovnitř, aby je nikdo neukradl. Ráno nabalili nějaké zásoby jídla, bylin a jádra pro koně, co našli v kovárně. Našli i nějaké prosté oblečení a plášť pro Marca Lucia. Pobrali co potřebovali a vydali se na cestu. Další přístřeší bylo až ve na druhé straně Černých hor.

První den museli dávat pozor, aby se nepřiblížili k římským hlídkám, co se v okolí občas pohybovaly. Večer ale už byli kousek před horami. Morrígu koně svedla ze stezky, po který by mohl nějaký jezdec v noci přejíždět. A vedla je přes skalnatou rokli pod převis protějšího svahu. Rozdělali malý oheň tak akorát, aby odradil zvěř a vydal něco tepla, ale nebyl příliš nápadný. Byl to ten večer, kdy konečně měli čas pro sebe. 

Morrigu využila toho, že mají luxus relativního tepla a opláchla se, stejně jako Marcus. Cestou ulovili srnče, tak bylo i maso k večeři. Pak mu zkontrolovala rány a zdálo se, že hnis ustupuje. Vetřela do nich byliny, převázala je. Rozprostřela na zem dvě vlčí kožešiny, co našli ve vesnici. Díky tomu jim bylo mnohem tepleji. Jejich těla se přestala třást zimou, ale začala se probouzet. Touha po fyzické blízkosti už nebyla jen nevyslovenou myšlenkou. Přelévala se jim s krví do celého těla. 

Hladil její hebkou kůži na krku. Dotýkal se konečky prstů jejích horkých rtů. Rozvazoval šňůrky na jejích svršcích, aby se dostal k jejím prsům. Laskal její bradavky a ona si až teď uvědomila, kolik touhy v sobě měla nastřádáno. Svlékl její svrchní tuniku, rozvazoval kožené jezdecké nohavice. Byl to nekonečný boj šňůrek s jeho neohrabanými prsty, zvyklými držet jílec meče nebo uzdu koně.  Když před ním ležela jen ve spodní lněné košili sahající jí do půli stehen, tak se na okamžik zastavil. Jen se díval. Na ni. Byla jeho odvážnou bohyní lásky. Krásnou bojovnicí a přesto  . . . v ní byl odraz druidů. Jako by do jejích očí otiskly sukovité kořeny starých stromů i ten nejměkčí mech. Byla mu tak vzácnou. Byl tak jiná a jedinečná, že si nechtěl už představit život bez ní. 

Ten moment byl tak křehký. Dívala se na něj. Mlčela a pozorovala, jak mluví jeho oči. Ta vráska, co se mu táhne napříč čelem, obočí či lehce zkrabacená brada. Znala ten výraz. Věděla, že na něčím přemýšlí. Chtěla se zeptat, ale jen se nadechla, přiložil prst na její rty. 

"Pšššttt." tiše řekl.  Tázavě se na něj podívala.  On se jen usmál a začal ji líbat. Vnímal, jak se uvolnila v jeho náruči. Jak se mu doslova rozpouštěla pod každým jeho dotekem. Její pokožka hřála a její údy šly naproti jeho tělu. Svlékl se i on. Když si na ni nalehl, tak dotek jejího těla v něm vzbudil pocit neskutečné libosti. Přitiskl ji na sebe. Nedbal toho, že se ozvala zranění. Chtěl se do ní vpít. Chtěl splynout s její duší, proudit v jejich žilách jako její krev. 

Její bělostná stehna obepínala jeho boky. Vnikl do ní. Nespěchal. Ač byl nadržený a chtěl ji jako nikdy. Držel se. Vyplnil její klín. Jejich těla se propletla. Vnímal, jak ho do sebe doslova pohlcuje. Toužil v ní zanechat svůj otisk. Cítil, že je ten moment, kdy to tak má být. Vyvrcholil do jejího lůna ve chvíli, kdy se prohýbala v bedrech pod tíhou nebo možná spíš lehkostí dosaženého vrcholu. 

V očích se jí třpytily slzy. Věděla to? Cítila to? Usmívala se. Cítila se, jako by jí dal smysl života a osvobodil její duši.

Začala se psát nová kapitola příběhu. Jejich společného příběhu.

***

Několik dnů jim trvalo přejet Černé hory. V údolí to ještě místy šlo jet i na koních. Ale když museli vyjet výš, bylo tam pořád nad kolena i víc sněhu a i když koně vedli, postupovali pomaleji, než doufali. Nicméně se to vyplatilo. Vyhnuli se Římanům, lovcům i bojovníkům a vesničkám na kmenových územích na severu. Skončily lesy Černých hor a před nimi byla rovinatá krajina. Bylo to už území nikoho, ale pořád příliš blízko, kam se občas vydal nějaký ten lovec, co měl políčeno na vlka. Tak jeli dál. Objížděli celou krajinu dokola. Využívali každého hájku, remízku, kousku lesa . . . jen aby nebyli zbytečně na očích, kdyby někdo upíral zrak z hor jejích směrem. Trvalo jim týden v hustém sněžení přejet do západní pahorkaté krajiny zvedající se občas do vyššího kopečku. U hory nazvané Dračí zub zahnuli na sever proti toku Medvědí říčky. Vedla do skalnatých hor. Přestalo konečně sněžit. Mráz ale přituhl a foukal studený vítr. Zbývaly jim tři dny cesty k rozcestí se starým dubem a pak ještě den po úzkém chodníčku po úbočí hory. Před pár lety tam hořelo a kus lesa padl popelem. Pod stromy na okraji toho spáleniště byla ze dřeva postavená chatrč s jednoduchou pecí a plotnou, kde občas přespávala na lovu. U chatrče byla studánka s vodou. Odlesněná půda se dala vyklučit do čista a mohla by postačit jejich potřebám. 

Snažila se každý den jít dokud to šlo. Už neměli téměř zásoby pro sebe ani pro koně. Doufala, že tam pořád zůstalo něco z jejích nastřádaných zásob a že chatrč neobjevil nikdo jiný. A cítila velkou úlevu, když chatrč našli tak, jak ji opustila koncem léta. Pod střechou seno a uvnitř pod dřevěnou podlahou uložené sušené maso, mouka, sůl, pár kožešin, luk a šípy, nůž, sekera, kotlík, pár křemenů, plátno, byliny a med od lesních včel.  Chatrč byla ze dvou stran obložená smrkovými a březovými poleny a se třetí strany byl jednoduchý, krytý přístřešek pro koně. Tohle byl její záložní plán od vylodění Římanů na pevninu. Místo, kde se mohla skrýt a vydržet tu klidně celé roky.  

Marcus ustájil, vysušil a pod houně z ovčí vlny schoval koně, aby po cestě nechytili zápal plic a ona zas rozdělala oheň, ve studánce nabrala vodu a dala ji ohřát. Chatrč byla sice malá, ale byla postavená v závětří, takže do ní nefučel ostrý vítr. Morrígu v létě ještě spravila střechu a utěsnila mezery mezi kmeny ve stěnách, aby udržela uvnitř teplo. 

První večer v novém domově usnuli vyčerpaní sotva se najedli. V dalších dnech ale začali vylepšovat chatrč tak, aby v ní mohli žít, nejen přespávat. Postupně se oteplovalo, mizel sníh. Marcus utěsnil  přístřešek pro koně, vysekal z kmene nový, velký žlab ke studánce a když opracovával sekerou dřevo na prkna, ze kterých dával dohromady truhlu a stůl, tak Morrígu z lesa přivedla dvě vlčata, která našla na pokraji smrti kousek od vlčí nory. 

Přešlo jaro. Dny se prodlužovaly. Lože vystlané kožešinami bylo plné lásky a touhy. Spíž plná masa. Vlčata začínala hlídat své teritorium u chatrče. A dítě začalo kopat. Přes léto nalovili co nejvíc kožešinových zvířat, aby měli na směnu za nářadí, sůl a mouku. Bylo potřeba je dovézt na trh. Nejbližší byl v malém městečku na severozápadě Černých hor. Morrígu nakreslila mapu skrze hory a oba koně naložila zbožím na prodej. 

"Zbytečně nemluv, ať na sebe neupozorníš. Najdi Brena. Ukaž mu toto a on od tebe kožešiny vykoupí." a dala mu do ruky jantarový oválný přívěsek, ve kterém byl jakýsi lísteček rostliny. "Kdyby se mu něco nezdálo, řekni mu, že volavka loví ryby po proudu řeky."

Jak řekla, tak Marcus udělal. Krom Brena s nikým nemluvil. Domlouval se rukama a ukazováním. Do hor dovezl víc, než Morrígu doufala. Bren dobře zaplatil. Římani odvlekli jako otroky totiž mnoho mužů. Mezi nimi i mnoho lovců. Prý jejich životy jsou tributem pro ceasera. 

Přešlo pár dalších měsíců. Morrígu porodila syna. Zdravého. Vlčata spávala u jeho kolébky a jak chlapec rostl, byli nerozluční. Časem přibyla i dcera. Jim se dařilo docela dobře. Jednou při lovu pod horami narazili na hordu válečníků ze severu, co připluli na lodích, ale během několika dní zase odpluli dál na jih, aniž by je našli. ˇŘím taky posouval hranice svého impéria. Tribut už platila víc, než polovina kmenů. Ty nejodbojnější Řím porazil, vybil a ty co zajal, prodal do otroctví. 

Marcus Lucius od narození syna přijal nové jméno. Stal se z něj Gormal. Modrooký. Za ty roky měli malé políčko, zvětšili chatrč, přibyli dva houževnatí a zavalití koníci, koza, pár slepic. 

Řím zatím dál stavěl své tábory na územích poražených kmenů. Z táborů na jihu už se stávala malá městečka, kde krom legionářů bývaly celé římské rodiny. Gormal to vše sledoval s obavami co bude dál. Když děti dorostly do věku, kdy mohli putovat na koních dlouhé dny, tak je Morrígu vzala ke druidům, aby podstoupili rituál dospělosti a dostaly nová jména. Byl to večer, kdy hořelo mnoho ohňů, tančilo se a jedlo se. Mnoho dětí se tento večer mělo stát dospělými. Chlapec si vybral jméno Faolan - vlk. Dívka si vybrala jméno Sorcha. - světlo. Druid je přivítal mezi dospělými a poté jim pověděl posvátná slova z věštby. 

"Vlku chraň dceru slunce, neb ona bude tou, kdo spálí žár zlatého orla, ale kdo příliš září, spálí sám sebe." poslední slova pronesl už ale jeho sestře.

Morrígu po těchto slovech projel mráz po zádech. Tohle pro své děti nechtěla. Ale věštba byla věštbou, nemohla ji změnit. Po slavnostech se vypravili zpět domů. Uteklo dalších několik let. S kožešinami jezdili oba muži a jezdili čím dál větší dálku, aby prodali vždy všechny kožešiny za dobou cenu. Jednou od nich kožešiny vykupoval muž, který měl sebou syna. Vesnici přes noc napadli Římané, protože nezaplatili dostatečně vysoké daně caesarovi. Otec syna Artaira poslal s Gormalem a Faolanem pryč, aby chlapce uchránil před zavlečením do otroctví.  Byl už dost starý, aby se o sebe postaral sám, ale neznal dost dobře hory. Převedli ho přes ně. 

Přes zimu zůstal u nich, ale na jaře se dal do stavby vlastní chatrče poblíž nich. Se Sorchou se do sebe zamilovali, takže jí chtěl zůstat na blízku. Faolan si zase přivedl svou vyvolenou rok na to. I on už měl téměř hotovou svou chatrč. 

Sorcha dospěla v silnou a krásnou ženu. Její kůže byla lehce opálená, ale vlasy měly barvu letního slunce, když bylo nejvýš. Téměř bílé. V očích měla sílu a odvahu po své babičce. Artair miloval těch pár pih pokrývající její ramena. Připomínaly mu souhvězdí  na noční obloze. Pevná prsa i kulaté boky měla po matce. Líbal vždy její jemně krojené rty jako plástev sladkého medu. V jejím klíně usínal každou noc hlídajíc dar, kterým jim bohové požehnali.  Uctíval její krásu stejně jako moudrost její matky.  

Morrígu byla vděčná, že Sorcha našla takového dobrého muže, stejně jako vítala laskavou povahu ženy, kterou si vybral její syn. Nebyla to žádná bojovnice, ale dobře se starala o syna i domov a byla spíš nadaná léčitelka. Byliny, která míchala, prodali na trhu pokaždé během chvíle a prodali by jich i víc, kdyby sebou měli. I ona měla světlé vlasy. Jako klasy obilí před sklizní. Ale postavu měla stále jako dívka. Ani v očekávání se její boky příliš nezakulatily a prsa se sotva zvětšila. Ale bylo víc než jasné, že Faolana uspokojit uměla velice dobře. Někdy mu uvařila byliny na povzbuzení jeho mužné síly a přesto i tak byl on tím, kdo vyčerpáním usínal první. Svými rty ho dokázala pokaždé znovu a zase přimět k touze po ní. Až když opravdu jeho slabiny připravila o veškerou mužnou sílu, pak teprve svého muže nechala pokojně odpočívat. Morrígu se tomu jen smála. Věděla že přesně takovou ženu její syn potřeboval, aby se usadila jeho neklidná duše. Vždy říkala, že za ni mohlo to, jak po početí přejel v jejím lůně Černé hory.

Čas plynul. Morrígu nosila už prošedivělý cop a Gormal už chodil pomaleji. S kožešinami jezdili muži, zatímco jejich ženy opatrovaly jejich domovy. Až jednou . . .

Muži se vraceli z trhu. Spěchali. Až moc rychle. Když je Gormal s Morrígu vyslechli, bylo jasné, že se Řím blíží k nim a netrvalo to příliš dlouho, než je našel. Nechybělo mnoho a Gormala zabili. Artair takové štěstí neměl. Bojoval s Římany, zatímco Sorcha utíkala do lesa s dítětem v náručí. Tři ˇŘímani ji ale dojeli na koních, dítě z náruče vzali a ji za vlasy odtáhli zpět, aby viděla, jak jí před očima zabijí muže i bratra. Faolanovu ženu zneuctili a pořezali tak, že nakonec umřela na ztrátu krve. I jejich dítě si vzali. A odjeli. 

Morrígu tenkrát přišla ke své dceři a připomněla jí věštbu druidů. 

"Máš v sobě krev bojovnice, jsi dobrou lovkyní. Tvůj bratr byl bratr vlků. Ty jsi dcerou slunce."

Sorcha tenkrát tvář potřela krví svého bratra a muže. Morrígu jí zabalila zásoby na dlouhou cestu a vyprovodila ji. Jela dlouho. Jela daleko. Až téměř k moři na severu. Projížděla kolem Římanů i přes kmenová území. Oslovila všechny nespokojené, schovávající se bojovníky i hrdé vůdce kmenů. Získala jich mnoho na svou stranu. Otec ji naučil lstivým léčkám a pastem, do kterých lovili zvěř. Stejných lstí použili na Římany. Mnoho z nich uhořelo, zahynulo v bažinách nebo se pomátlo na rozumu. Hrůza, kterou sebou Sorcha rozsévala do nepřátelských řad, bylo těžké uvěřit. Báli se jí. Pokaždé bojovala, jako by chtěla umřít rukou nepřítele. Jenže nepřátelé viděli jak odřezává hlavy nepřátelům a potírá si svou kůži jejich krví a tak utíkali před ní, místo aby s ní bojovali. Těch pár, co se jim podařilo přežít, její přepady líčili jako by se otevřelo podzemí a vypustilo nejhorší stvůry. Bylo to poprvé, co se hranice římského území začala posouvat zpět na jih.