Misaki - část 10.

Rob dostal přesné instrukce kde najde laboratoř a k ní přilehlou, krytou zenovou zahradu paní Misaki. Od Lutze jel rovnou tam. Byl to areál spadající lokací pod výzkumný ústav geneticky modifikovaných plodin. Tím ale celá spojitost končila. Její obří skleník patřil k projektům utajovaným běžné veřejnosti, jelikož to, co zde rostlo a o co se paní Misaki starala, byly často jedny z posledních exemplářů původních druhů asijských rostlin na světě a ona se je snažila opět rozmnožit. Každý vyšlechtěný kus, který byl schopný života, měl hodně vysokou cenu. Právě ústav jí před padesáti lety nabídl k dispozici dostatek vyčištěné zeminy a prostor pro vybudování tohoto skvostu. Ona zase vlastnila mnoho semen a cibulek rostlin, které byly zakonzervované speciální metodou na principu kryotermálního šoku. A jelikož patřila sama k významné japonské rodině, měla i vstupní prostředky pro vybudování tohoto krásného ráje. 

Když Rob slyšel o "paní Misaki", představoval si dámu v letech. Jeho překvapení bylo o to větší, když ho v altánu, obklopeném už vzrostlými sakurami, přivítala půvabná žena nanejvýš o pár dekád starší, než byl on sám. Část rovných, černých vlasů měla vyčesaných na temeno hlavy a část jich volně splývala na ramena a záda. Měla v nich zapleteno několik květů, které jí zdobily lépe než vzácné šperky a podtrhovaly jemnost rysů v její tváři. Vítala ho v pískově hnědé kombinéze, která ji zahalovala od hlavy až k patě. 

"Lutze mi psala, že přijdete. Řekla Vám i cenu toho, co chcete?"

"Vysvětlila mi určitá  . . . pravidla."

"Výborně." řekla bez výrazu ve tváři, ale dle hlasu bylo slyšet náznak jisté natěšenosti. Usadila se s Robem ke stolečku pro hraní go. Byl sám o sobě skvostný. Deska byla robustní, osazená ve dřevěném rámu, z modrého skla a linie, potkávající se v průsečících, byly do skla vybroušené. Hrací kameny byly z černého obsidiánu a bílého křemene. Do hladka opracované, kulaté. Překrásný set. Misaki nalila oběma čaj. Pravý jasmínový. Jeho vůně mu připomněla Zuzanu. A až palčivě ho vrátila do reality. Té, kde měl zavřeného ptáka v kleci a neměl klíč.

Mlčky se dali do hraní. Umisťovali kameny na průsečíky linií protínajících hrací desku a snažili se zajmout kameny toho druhého. Misaki hrála takticky, zatímco Rob se občas nechal unést a tím jí umožnil zajmout další a další kameny. Nakonec prohrál. Misaki mu poděkovala za hru a pak mu řekla, aby ji následoval. Vzala do ruky zahradnické nůžky a nastříhala několik fialových kosatců, které následně zabalila do termokapsle. Když mu ji podávala, dlouze se mu podívala do očí. Rob v ten okamžik znejistěl. Bylo mu podezřelé, že by se mohl dostat k takové vzácnosti jen tak lehce. Misaki se ale jen usmála a kapsli mu podala. Rob znejistěl ještě víc.

"V té kapsli vydrží i dva dny bez známky zavadnutí."

"Myslím, že tak dlouho tam nebudou. Děkuji Vám, paní Misaki."

Vyprovodila ho k portu, kde parkoval svůj jet. Nasedl a jel z areálu ústavu pryč. Ještě výstupní kontrola u brány. Kapsle byla opatřena pečetí paní Misaki, takže ho stráž bez dalšího zdržování pustila ven. Zamířil k bytové věži, kde bydlela Zuzana. Napsal ji na komunikátor, že pro ni kosatce má. Ani se nedivila. Věděla, že je sežene. Odepsala mu, že ho už čeká. 

Přivítala ho pro změnu ve tmavě fialovém kimonu. Stejné barvě, jakou měly ty kosatce. Vzala si od něj kapsli a opatrně je z ní vyndala. Dala je do vázy a několik vteřin jen mlčky sledovala tu vzácnou krásu. Pak se otočila a pokynula rukou Robovi, aby se posadil. Nalila mu čaj a pak . . . tma. 

Probudil se o pár hodin později. Celý byt byl zahalený do stínu a denní slunce sem prosvítalo jen velice nepatrně. Rozhlížel se. Pak na lenošce uviděl dvě ženy. Obě měly masky na obličeji, byly oblečené do černého prádla připomínajícího kdysi tolik oblíbený latex, jen mu přišel nějaký lepší, líp sedící, bez záhybů, švů . . . spíš to bylo jako nějaká pevná fólie. Vysoké boty na podpatku. V ruce bičíky? U toho zjištění docela znejistěl. Pořád si připadal lehce dezorientovaný. Byla tu jen Zuzana, kdo byla ta druhá žena? Pak uslyšel šepot přicházející z druhé strany. Tam byly další dvě ženy. Oblečené podobně jako ty předešlé. I ony měly masky. Všechny čtyři byly celé potetované a prostor voněl jasmínem. 

Chtěl se zvednout, ale nešlo mu to. Došlo mu proč. Měl ruce i nohy svázané k sobě. Žena s černou maskou k němu přišla, podívala se na něj a pak mu pomohla si kleknout. Pak vzala do ruky silný obojek.

"Ten ti připnu, aby jsi věděl, že jsi jen pes, který slouží našim potřebám. Rozumíš?"

Nechtěl rozumět. Tohle byl průser. Chtěl pryč. 

"Rozumíš?" zopakovala hlasitěji a rázněji žena v černé masce. Rob rezignovaně kývl.

"Neslyšela jsem odpověď. A nezapomeň mě správně oslovit. Jak se na tvou paní sluší."

"Rozuměl jsem paní."

Pak k němu přišla žena ve stříbrné masce a nasadila mu do úst roubík. V tu chvíli opravdu Rob začal panikařit. Netušil ani jestli mezi ženami je Zuzana. Netušil, jestli se odtud někdy dostane a netušil ani co s ním dělaly ten čas, kdy o sobě nevěděl.