MDŽ jako Můj Den Ženy

Máme ho za sebou. Pro někoho den jako každý jiný. Pro některé den "já to neslavím". Pro jiné je to den čekání (někdy marného)  na karafiát a bonboniéru. 

Chtěla jsem původně napsat něco jako že MDŽ je pro mě den, kdy platí víc než kdy jindy: "Za dobrý orálek na náramek korálek.", ale pak jsem se zastavila nad tím, že to jde uchopit i jinak. 

Mockrát jsem od mužů okolo sebe slyšela, že "oni nepotřebují mít Valentýn či MDŽ k tomu, aby ženě koupili kytku". Ale čím dál častěji se mi nabízí otázka, jestli ženě tu kytku tedy koupí během roku jen tak, když je nekupují na ony profláknuté svátky, které jsou stejně jen marketingovým tahem obchodníků, aby si zvedly tržby? 

A tak jsem se zeptala. Přesně těch, co mají doma takové ty zatvrzelé "neslaviče". Nepřekvapilo mě, že většina z nich řekla, že kytku nedostanou během roku "jen tak" nikdy. V lepším případě na narozeniny nebo výročí. V horším případě týden po výročí (i moje vlastní zkušenost). 

Co z toho vyplývá? Že mnoho chlapů jsou prostě škrti. Je jím líto koupit aspoň tu jednu růži jako projev toho, že když šli od láhvomatu v obchodě, kde vrátili basu lahví od piva, kolem květinky, tak si všimli, že tam mají něco, co by nás potěšilo. 

Takže můj apel, pánové, nespočívá v tom, abyste nezapomněli ženě koupit kytku, ale abyste nebyli škrti. 

A pro ty, co kupují květiny či jiné maličkosti (ne žehlička ani vysavač se nepočítá) třeba nejen na MDŽ: Děkuji, že myslíte na své ženy. 

A pro neslaviče: Nenuťte svou ženu říkat, že nevadí, že jste jí nic nakoupili, že ona stejně tyhle svátky neslaví. Nenuťte ji lhát. Každá žena tak trošičku doufá, že aspoň maličkost donesete. Nejde o to co. Jde o to, že jste si vzpomněli.