Máš doma pevnou linku?

Minule to byly poštovní schránky, dneska nostalgie s pevnou linkou. Nedávno mi volala babička. Úžasná, křehká starší dáma (rozuměj má skoro sto let), která sice má mobilní telefon, ale mobilní v jejím provedení znamená, že ho přenese v kuchyni o dva metry dál, než kam dosáhne šňůra. Šňůra pevné linky. (Pro mladší generaci telefonu se sluchátkem.)

Tak nějak jsem se nad tím pozastavila. Takové ty fronty u telefonní budky na poště, na nádražích nebo u nemocnice. Kdy jsme volali domů, že přijdeme později. Kdy jsme volali klukovi domů a začínali jsme hovor takovým tím "Dobrý den, je Tomáš doma? Není? Tak já mu zavolám zítra v pět." Tím nechci říct, že bychom neměli možnost volat odjinud. Ale u některých věcí člověk nechtěl mít bráchu s vysavačem nebo taťku sledujícího hokej.

Mělo to své kouzlo. Člověk schraňoval drobné na telefonát a doufal, že se dovolá. Tak nějak mi přijde, že si lidi víc vážili toho druhého na druhé straně drátu. Míň si pokládali nezodpovědně telefon. A možná měli i větší radost, když ten aparát zazvonil. A co teprve ty erotické telefonáty, kdy člověk nemohl poodběhnout se sluchátkem někam do soukromí, protože tam nedosáhla šňůra a tak spousta věcí zůstávala jen v náznacích, nevyřčená... A čekající na setkání osobní.