Malenkovič - část 13.

Cestou do práce Elena už četla co se v noci stalo. O útoku plynem na členy týmu operativy. Hrklo v ní, když viděla, že v týmu byla Zuzana. Znaly se od mladí ještě z doby, kdy nebyly čipy proti stárnutí. Byla její oporou tehdy v Grónsku, když přišla o Erika. A skončila s misemi zároveň s ní, aby spolu rozjely REX. Volala jí. Zuzana jí to zvedla s tím, že Saša, Marek a Sylva jsou na ošetřovně, ona že na tom je o něco líp. Vybavení je ale na odpis. Elena ještě než dojela do práce, objednala a schválila nákup čtyř nových setů pro operativu. Pak zaparkovala jet a když došla do kanclu, divila se, že Rob už měl veškeré stopy a vodítka velice dobře rozpracované. Předali si směnu a Elena se dala do práce.

Za pár minut na ni klepal Richard. Byl nezvykle vážný. Výraz v jeho obličeji svědčil o slušné naštvanosti. 

"Co máme El?"

"No Rob to dobře rozpracoval, právě jsem dala do oběhu tichý zatykač na toho Malenkoviče. Takže se nahrál do digitálního sledování, ale hlídky ho mají uklidit bez humbuku venku. Musíme se přes něj dostat dál. K tomu, pro koho maká. Tohle nevypadá na běžné hackery z černého skipu."

"Taky si myslím. Ukaž. Projdeme to spolu."

Sedli si k projekční desce a makali na tom spolu. Po hodině přišel alarm na pohyb hledané osoby. Malenkovič vylezl z díry. Chtěl se ztratit v metru. Ale Elena měla v pohotovosti améby a naštěstí se jeho pohyb povedlo mapovat dost dlouho na to, aby se k němu stihly dostat. Sledovaly ho až do skrytého prostoru staré, nepoužívané servisní chodby metra. To už byl Richardům tým na cestě. I s Elenou.

Améba se dostala dovnitř, takže se povedlo zjistit o jaký prostor jde. Byl to bordel s AI pracovnicemi. Elena poznala, že se jednalo o robotky AI druhé generace. Tedy robotky, které měly verzi AI zdokonalenou učením se od první verze AI. Byly zakázané a v oběhu bylo už téměř nemožné je potkat. Při vzpouře druhé generace byli všichni s bojovými zkušenostmi povoláni do bojového nasazení. Bylo třeba eliminovat celou druhou generaci, která si učením se od té první došla do bodu, že lidstvo nepotřebuje. Že lidé planetě škodí. A tak bude nejlepší svět lidí zbavit. 

Tenkrát Zuzana s Elenou vedly UTU 042 a UTU 043. Tedy urban tactical unit. Elena přestala řešit co se stalo s Erikem, přestala hledat jakékoliv info o tom, jestli vůbec žije. Prostě ho pohřbila v boji. Richard se vrátil z mise, aby hned na to odjel s UTU-OA 016 na dnešní periférii zóny, kde byly "garáže" - sklady a haly, kde se druhá generace AI shlukovala a vzájemně upgradovala. Byla to temná doba. Veškerá umělá inteligence, vyvíjená po dekády, musela být vymazána. 

"Kde se tady do háje vzaly ty dvojky?" řekl Richard v operačním jetu, ve kterém měli mobilní štáb pro velení akce. Elena z nich taky neměla radost. Znamenalo to stáhnout améby, než je dvojky napojí a otočí tok informací směrem k nim. Eleniny prsty se roztančily po klávesnici projekční desky. Stáhla veškerou elektroniku v dosahu, která by mohla být objevena. Stihla to akorát ve chvíli, kdy se signál jedné z dvojek odrazil v "mozku" jedné z améb. Naštěstí amébu načetla jen v krycím programu "chytré hodinky".

Když technika dorazila do transportních dronů, tak si Elena mohla oddechnout. Přesto je raději všechny vypnula a poslala na přepsaní softwaru. Nechtěla nechat nic náhodě.

"Co teď?" zeptal se Richard. "Uděláme to po staru, nebo budeme čekat?"

"Víš, že ty dvojky musíme eliminovat. Vytěžit, pokud se podaří prolomit jejich kód. Ale hlavně musí pryč."

"Nemáme na to vybavení. Musíme na to jít se starou technikou."

"Nemůžeme čekat Richarde. Kdoví co Malenkovič v tom bordelu dělá. Může tam šukat robotku a nebo vzadu ve skladu právě dodělává další bojový plyn."

"Fajn, takže po staru." zaculil se Richard. Otevřel si transportní program a nechal si jetem z centrálního skladu přivézt bedny z dob UTU. Byly to velké, černé gorily plné brokovnic a klasické munice, ručních zbraní a speciálních nožů, které byly odizolované na vodivost elektrického proudu. Držel je pořád v pohotovostním stavu, takže u nich byly za deset minut. Mezi nimi i jedna bedna se speciální radiostanicí a na ni napojenýma vysílačkama.

"Děláš si srandu, že máš i Helču." pozvedla obočí Elena.

"Mám a je plně funkční. Stejně jako ručky."

Rozdal vybavení zbytku týmu. Pak jim čipy proti stárnutí přelepil improvizovanou alobalovou náplastí, aby odrušil signál. Elena se oblékla do taktiky taky. Probrali plán, vzali brokovnice a vlítli dovnitř. Za patnáct minut měli Malenkoviče na cestě na centrálu. Richard to prostě s brokovnicí pořád uměl. Robotky si přebralo komando z oddělení AI kriminality. Elena je jen požádala o zaslaní kopie vytěžených dat. 

Malenkovičův čip napíchli, ale zjistili, že je velice kvalitně upravený. Že sice stimuluje mozek a funkci orgánů, ale data z paměti dostanou tak v objemu 2-3%. A stály za prd. Záběry, jak si povídá s dvojkovou robotkou, pak ji lascivně svádí, aby ji pak ojel zezadu, sice stačily na uvalení zadržovací vazby, ale potřebovali víc. Richard s Elenou se dali tedy do práce po staru.

"Koho mu tam dáme?"

"Da ba dee da ba di?" čímž Elena myslela jednu písničku se staré éry. Richard se uchechtl. 

"Jsi koukám v ráži. Kolik mu dáme smyčku? Dáme mu i blue house with a blue window?"

"Ne jen da ba dee."

Richard vytáhl starou MP3, co měl v bedně u vysílaček. Našel v knihovně stopu nr.13 a natáhl ji do sound systému bílé bubliny, ve které byl zadržený Malenkovič. Prvně ji pustil velice potichu. Sledovali Malenkoviče přes kameru. Nic. Ani se nehnul. Richard otočil hlasitost na max, aby ji za pět vteřin hodil zpět. A pak ještě asi dvacetkrát. Malenkovič se tvářil obrněně. Ale podle sledování tělesných funkcí na monitoru začala poskakovat jeho "křivka komfortu" měřící míru stresu. Elena věděla, že tohle bude tvrdý oříšek. Vzali kýbl s výslechovým liquidem. Což byla hutná hmota, která obsahovala psychotropní látky a byla zatraceně studená.

Richard pochopil. Elena ještě v taktické kombinéze a kanadách pomalu vešla do bubliny. Malenkovič se jen šklebil a mluvil na ni v ruštině. Elena mu moc dobře rozuměla. Jen zvedla levý malíček. Richard pustil soundsystém na max. Ona položila kýbl s hlasitým zařinčením na podlahu. Hodila do něj savej ručník, vymáchala ho v něm a pak jim třískla Malenkoviče po obličeji. Nemluvila na něj. Ani nereagovala na jeho stupňující se nadávky. Znovu hodila ručník do kýblu, aby ho bez ždímání vytáhla a třískla ho po hlavě znovu z druhé strany. Elenin slate ukazoval jeho biometriku. Křivka komfortu začala poskakovat víc v červené než v zelené. 

Chvíli tam jen stála a dívala se na něj. Mlčel. Supěl. Pak si porozepla kombinézu. Ze stehenního pouzdra vytáhla nůž. Rozpárala mu oblečení. Přes hlavu mu dala ručník s liquidem a zbytek z kýblu na něj chrstla. Věděla že ho předávkuje. Ale taky viděla před sebou stokilové hovado bez špetky studu. Kopla do kýblu a odešla z výslechové bubliny. Malenkovič sebou škubal, aby z hlavy setřásl ručník. Richard jen ukázal na prstech jedničku. Jí to ale bylo jedno. Ten zmrd napadl její kolegy. Napadl Zuzanu. Neměla chuť být etická. A jelikož šlo o bojový plyn a dvojkové AI, nepotřebovala obhajovat staré výslechové metody v kombinaci s moderními prostředky. 

Za půl hodiny se Malenkovič mohl zbláznit z paranoi způsobené předávkováním výslechovým liquidem. Jeho kůže nasála trojnásobné doporučené množství. Když se začal pokoušet o to, aby sám sebe umlátil, vešel Richard a píchl mu do krku látku, která obsahovala sloučeninu několika hypnotik a opiátů. Ale jen takové množství, aby Malenkovič další hodinu ležel při vědomí, neschopný se pohnout a slintal na podlahu. Tohle zopakovali třikrát. Mezitím dorazila Zuzana. 

"Krypl jeden. Měl oční kontakt, když to odpálil. Můžu jít dovnitř?"

Elena jen kývla. Zuzana si stáhla soundsystém na nulu. Zapnula chlazení na pět stupňů. S vrstvou liquidu pokrývající většinu jeho těla, se během pár vteřin roztřásl natolik, že si prokousl jazyk. Zuzana vešla dovnitř. Dřepla si k němu. Podívala se mu do očí.

"Víš kdo jsem?"

Malenkovič neměl tušení. Zuzana mu plivla do obličeje a hodila po něm deku. Mokrou. Chytal se jí v očekávání, že se zahřeje. Jenže deka se přilepila k přimrzajícímu liquidu. Přimrzla k jeho hrudníku, stehnům i k rozkroku. Nedokázal ji už sundat. Nechali ho tak asi pět minut. Pak pustila Zuzana topení. To už Malenkovič promodrával a byl na pokraji selhání organismu. 

Richard šel dovnitř. 

"Budu mluvit. Prosím. Jen už sem nepouštějte ty šílený ženský." šeptal vysílený Malenkovič.

Zuzana s Elenou pustily nahrávání výpovědi. Malenkovič prozradil kód k appce, přes kterou se dalo dostat do uzavřené skupiny, ve které komunikoval se zadavatelem zakázky. Byl jen ten, co dodával zboží. Nešlo mu o to komu to dodává. Zaplatili mu. Taky jim dal několik údajů jako lokace míst, kde si vyzvedával materiál na výrobu. Týpka, co měl sklad s potřebným vybavením a na konci zaznělo jméno "Rasmusen". Měl to jméno slyšet, když měl hovor se zadavatelem. Slyšel, jak nějaký týpek jeho kontaktu oznamuje, že už dorazil pan Rasmusen. 

Eleně to jméno něco říkalo. Se Zuzanou se přesunuly do kanclu. Začala hledat. A našla týpka figurujícího v jiném případu. Jednalo se o kšefty s psychotropními látkami a bílým masem. Jens Rasmusen. Pocházel ze severní zóny, měl tam i zákonnou odpovědnost a registrovanou lokaci pobytu. Elena se Zuzanou se na sebe podívaly. Tohle se jim nelíbilo. Když za nimi došel Richard, tak už měly otevřenou složku s případem, který byl odložený pro nedostatek důkazů. Většina podkladů byla promazána a začerněna. Ale byla tam fotka. Muže padesátníka. S pronikavým pohledem. Elena ho někde už viděla, jen si nedokázala vzpomenout. 

"Okey vážení. Tady musíme našlapovat opatrně. Dáme tichou sledovačku do naší i mezizónové databáze k jeho pohybu a uvidíme co nám z toho vyleze."

Richard jen odkývl. Měl padla, tak se rozloučil. Zuzana mu mávla. Elena akorát odeslala příkaz do databáze. Postupně přicházela potvrzení o zadání do každé jednotlivé zóny. 

"Je fajn, že je Richard zpátky, nemyslíš?"

"Je to dobrej operativec."

"Tak to nemyslím. Když nám kryl záda, byla jsem vždycky klidnější, to jo. Ale i lidsky. Jsem ráda, že se vrátil na čas na oddělení."

"Na čas?"

"Neměla bych o tom mluvit. Richard je tu jen než si dochodí terapii. Měl teď přezkum, jestli ještě může do aktivní služby. Byla mu udělena výjimka na dalších deset let, ale podmínkou byla psychoregenerační terapie."

"Takže zase odjede?"

"Jo. Vypadá to, že ho pošlou někam na východ."

"Do zóny rezistence?"

"Jo."

Ozvalo se zaklepání. Vešel Rob. Omlouval se, že jde jen skrze předání informací z operace. Tvářil se jako školák přistižení při opisování. Elenu to překvapilo. Býval sice nesmělý, ale nezaskočilo ho jen tak něco. Zuzana naopak změnila výraz v obličeji. Elena pochopila. Znala ten její pohled. 

"No nic. Malenkovič je hotový. Spisy Robe projdi a rozposílej kopie kam bude třeba. Já pádím."

Sedla do jetu a frčela rovnou domů. Čekala na ni zahlcená schránka od SavojR.

"Ahoj Richarde."

"Nel. . . kdo jsi?"

"Vážně netušíš?"

Richard váhal jestli a co vůbec napsat. 

"Pusť si kameru." poslal jí.

Elena ji pustila. Richardova čelist spadla dolů. Čekal ledaskoho. Ji ne. 

"Když jsme teda přešli do režimu, že už víme kdo jsme, co si spolu užít naživo?" řekl Richard.

"Moje odpověď bude stejná jako tenkrát, Richarde. Můžeš mi sahat na prsa, na zadek i mezi nohy, ale jen přes kombinézu během akce."

A vypnula program. Následně dala příkaz "zablokovat SavojR". Pak si pustila záznam z jejich společné masturbace. Sledovala jeho silný, ztopořený penis, jak po něm přejíždí rukou. Dívala se, jak se dělá a sama se u toho pohledu začala uspokojovat. Jako SavojR ji přitahoval. Jako Richard ji ale děsil. Kdykoliv se na něj podívala, vracelo ji to do Grónska, kde zůstal Erik. Přešla ji chuť se udělat. Její nitro zalila zima ze vzpomínky na něj. Pořád jí chyběl. Byl tím, koho milovala. 

Z domácího počítače zaznělo upozornění na novou poštu. Jednalo se o vzkaz od Zuzany. "Zavolej. Tohle nepočká."

Vytočila číslo jejího soukromého komunikátoru. 

"Ahoj El. Jak jsi dala výzvu k tiché sledovačce na Rasmusena, ozvali se ze severní zóny. Letí sem jejich lidi. Mají evidentní zájem o spis, ve kterém Rasmusen figuruje."

"Okey. Kdy mají dorazit?"

"Mají už čas letového slotu. Dorazit by mohli za pět hodin a . . dvanáct minut."

"Budu na REXu." a zavěsila. 

Když za čtyři hodiny dorazila na centrálu, vše bylo připraveno. Prošla si veškeré podklady. Veškeré výjimky, důkazy, protokoly. Vše bylo perfektní. Pak dorazila Zuzana. 

"El měla bys něco vědět."

"Co?" řekla Elena zabraná do spisu. 

"V té výpravě ze severní zóny je . . . " otevřely se dveře.

"Ahoj El."

Ten hlas poznala. Otočila se. Stál tam. V modrém obleku, perfektně upravený, krásný . . . Její Erik.