Lovecká sezóna V.

Claudie se probudila do rozednění. Henry ji hladil po tváři.

"Musím jít Claudie. Nemusí nás nikdo vidět spolu." a už se zvedal k odchodu.

"Viděl nás David. Včera ve stodole." řekla s pocitem vynořující se kocoviny. Zase to bylo zpět. Věděla, že tomu neuteče. Ale nelitovala toho, co se stalo. Litovala toho, že to viděl ten zmetek.

Henry se na okamžik zastavil. Výraz v jeho očích nic neříkal, ale měla pocit jako by se naježil v ramenou.

"Ještě spi." a zavřel za sebou dveře.

Už neusnula. Jen se převalovala. Pak jí na telefon přišla textovka od Henryho.

"Nemůžu ho najít. Musím zaopatřit koně. Dám ti pak vědět."

Claudie si napustila vanu a položila se do ní. Teplo ji uklidňovalo. Za hodinu se ozvalo zaklepání. Vešel Henry.

"Můžu?" zeptal se ještě jednou a klopil přitom zrak, aby se jí pohledem nedotkl nahé. Jako by ranní světlo bylo nekompromisní a přiznávalo vše.

"Neptej se Henry. Nemusíš se ptát."

"Hledal jsem Davida. Nikdo ho neviděl. Auto má na parkovišti. Věci v domku."

"Bude někde na panství. Vím to. Možná spí v něčí posteli. Ale nebyl schopný někam odjet nebo odejít."

"Večer prý docela vyváděl. Není mu takové chování podobné. Buď opatrná. Ano?"

Henry se otočil a chtěl jít. Claudie ho ale zastavila s prosbou, jestli nemůže zůstat. Podíval se na ni. Do očí. Ležela v té vaně. Nahá. Chtěl ji chránit. Vždy to v něm probouzela. To zvíře, co by každého, kdo by jí mohl ublížit, nejraději roztrhal. A přitom v něm probouzela i něhu, touhu, vášeň žít. Někdy si připadal jako dítě v zoo. Nemohl přeskočit sklo a dotýkat se jí. Ale mohl ji chránit aspoň z venku. Do včera. Zase se mu připomněl záblesk těch okamžiků. Na konci toho zaznělo její rozespalé "Zůstaň tu.". A teď to chtěla zase.

"Víš, že se nemůžu zrdžet dlouho."

"Nechci to říkat, ale nutíš mě. Dneska ti nařizuji volno."

Henry se zasmál. "Koně tohle tvoje nařizování nezajímá. Za hodinu má přijet veterinář a kluci mají dovézt ty nové percherony. Ti tu budou každou chvíli."

"Ale ještě tu nejsou."

"Claudie. Mám své povinnosti. Musím opravdu jít." řekl tentokrát vážně a odhodlaně. "Jen si dej pozor na Davida."

Kývla hlavou a dívala se jak odchází. Její tělo si přitom říkalo o fyzičnost jeho přítomnosti v ní.

Ještě chvíli si tam hověla, pak se osušila, oblékla a šla k sobě. V pracovně měla divný pocit, jako by tam někdo byl. Na stole bylo pár věcí jinak. Dokumenty měla zamčené ve stole nebo v trezoru, ale někdo se dotýkal věcí na jejím stole. Odemkla stůl, vytáhla diář a vyřídila několik telefonů. Zrušila si dnešní program. Neměla touhu být mezi lidmi. A mohla si to dovolit. Dnes ano. Nebylo to nic tak zásadního, co nešlo přesunout. Pak zkontrolovala poštu v mailu. Hlásil se o slovo hlad, ale váhala, jestli jít dolů, kde potká nejspíš Richarda a jeho rodinu nebo přátelé. Potřebovala se převléknout.

Přešla z pracovny do dalších pokojů. V šatně si vybrala co si obleče a když se začala svlékat, najednou stál za ní. David.

"Čekám tu na tebe celou noc Claudie. A ty se někde potuluješ."

Claudie se otočila. V jeho tváři viděla výrazné známky opilosti.

"Seber si své věci a vypadni. Tady nemáš co hledat." snažila se nezvyšovat hlas a nedávat najevo nepříjemnost celé situace. David se na ni upřeně díval.

"Nelíbí se ti mladé tělo? Raději se necháš prcat od toho koňáka?"

"Vypadni Davide." vyštěkla ostře.

Díval se na ni s pohrdavým výrazem. V jeho rozkroku se rýsovala erekce. Byl nechutný. Vypotácel se z jejích pokojů akorát když po chodbě šel Henry. Když viděl odkud vychází, okamžitě Davida chytil za košili.

"Co jsi tam dělal?" zasupěl.

"Byl jsem pozdravit svou tetičku. Neboj, neprcám ti ji. Na ni málo smrdím potem a koňma."

Henry se držel, aby mu nevrazil.

"Vypadni, než tě zabiju. Nepřibližuj se k ní. Jasné?"

David se jen ušklíbl, vyškubl se Henrymu a odpotácel se ke schodům.

Henry nečekal, jestli schody sejde nebo sletí dolů. Bylo mu to jedno. Zaklepal na Claudii. Neozývala se. Vešel dovnitř. V pracovně nebyla. Prošel další pokoje až k ní do ložnice. S každým krokem ho víc a víc svíral strach v jakém stavu ji najde. Věděl, že už šla k sobě. Viděl ji odcházet od jízdárny.

"Zatraceně Claudie, kde jsi?"

Byly otevřené dveře do šatny. Snad tam. . . Ulevilo se mu, když viděl, že je celá, živá. Seděla na zemi v rohu jen v černých, krajkových kalhotkách a jinak nahá. Paže kolem skrčených kolen.

"Jsi v pořádku?"

Claudie sledovala Henryho, jak si k ní kleká. Jen přitakala, že jo.

"Byl tady. Čekal na mě."

Obejmul ji. Vnímal, jak je celá v křeči.

"Postarám se, aby odtud vypadnul."

"Myslíš že to bude stačit?"

Henry se podíval Claudii do očí. Chtěl ji říct, že ano, ale lhát ji nedokázal. Nevěřil, že to byl jen alkohol, co z něj mluvilo.

Claudie se přitáhla k Henrymu ještě víc. Zoufale.

"Promluvím si s Richardem." řekl tiše do jejích vlasů.

"Nevím, jestli tě bude chtít slyšet."

"Panství je tvoje. On sem jen jezdí jako bratr tvého otce. Ten Richardův podíl vyplatil a zvelebil panství. Ty jsi tady doma. Ty máš právo říct, že tady Davida nechceš."

Claudie se tak ale necítila. Pořád si připadala jako holčička v dětském pokojíčku, když přišlo na nějaké rozhodnutí okolo panství. Richard se sám ujal role pána na panství aniž by se ptal, jestli s tím souhlasí. Vždy jí oznámil jen co a kdy a kde a za kolik. Henry měl pravdu. Jen na čase se k tomu postavit.

"Pojď. Nemůžeš tady takhle sedět." a pomohl Claudii se zvednout. Jeho pohled se zastavil na jejím těle.

"Neudělal ti nic?"

Smutný úsměv. "Ne."

Henry ale věděl, že už to, že tam byl, jí ublížilo.

"Jestli chceš, přivezli už ty nové koně. Chceš se podívat?"

Claudie kvitovala, že se snaží o rozptýlení jejích myšlenek.

"Obleču se a přijdu."

Henry ji pohladil po paži a odešel.

Claudie se oblékla do hnědých kalhot a krémového roláku. Cestou ke stájím se stavila do kuchyně. Slyšela, že v jídelně je pár lidí a nějaký ruch. Neměla chuť jít mezi ně. Jen poprosila hospodyni a pár toustů s máslem a marmeládou a hrnek čaje. Snědla to ve stoje u kuchyňské linky a rovnou z kuchyně vyšla na zahradu a přes ni rovnou ke koním.

V ohradě už byli čtyři noví koně. Černí. Byli mohutní, vysocí. Oproti jezdeckým, na kterých běžně jezdila, tohle byli koně k tahu pro práci v lese. Líbili se jí. I přes svou mohutnost působili majestátně.

Chvíli tam zůstala. Vyslechla si veterináře, probrala s Henrym jejich ustájení a věci okolo. Pak se k nim přidal Richard a pronesl nějaké nápady. Claudie se obrátila na Henryho.

"Už jsme jejich ustájení vyřešili strýčku. Bude to tak, jak jsme se s Henrym domluvili."

Richard se zatvářil zaraženě. Nebyl zvyklý, že mu Claudie odmítla něco k provozu panství.

"Vážím si tvé pomoci na panství, ale odteď ho budu spravovat já. Je to moje panství po mém otci. Zdědila jsem ho a je mou povinností se o něj postarat."

Richard se nadechl, že něco odpoví, ale Claudie ho zastavila.

"A pokud jde o Davida. Veškeré zakázky na panství pro něj zastavuji. Předá ti klíče, které má od zahradníkova domku. A ať si odveze všechny věci. Ještě dnes."

"Claudie to nemůžeš. Je to rodina."

"Právě že můžu strýčku. A je to tvoje rodina. Moje ne. Ty jsi si ji vybral. Věřím, že David ví moc dobře proč toto dělám. A pokud jde o jeho návštěvy na panství, tak pouze ve tvé přítomnosti a pouze s mým vědomím a souhlasem."

"Claudie . . . "

"Já nedomluvila strýčku. Chci doložit kompletní vyúčtování zakázek, na kterých dělal. Podrobné vyúčtování. A čím dřív, tím líp."

S tím se otočila a dala se na odchod. Henry jen chlácholil hřebce, který z napětí okolo začal být nervózní.

"Ty jsi to věděl?" zeptal se Richard Henryho.

"Ne, ale chápu proč."

"Dáš mi tedy nějaké vysvětlení?"

"Nejsem oprávněný mluvit za Claudii."

"Jsi zaměstnanec panství!"

"Jsem zaměstnanec Claudie."

Richard se naštvaně otočil a šel za Claudií. Ta už ale mířila do své pracovny. Richard vešel za ní bez klepání.

"Claudie nemůžeš . . . "

"Můžu strýčku. Očividně zapomínáte, že jste tady pouze hostem a jen na přání mého zesnulého otce zde máte pořád své pokoje. Ale taky se může stát, že Vaše pokoje výrazně omezím na pokoj pro hosty, jaký má každý jiný host tohoto panství."

Richard přivřel oči.

"Vysvětlíš mi své rozhodnutí?"

"Po smrti mého otce jste se pasoval samozvaným správcem panství. Dokončil jste několik projektů, které započal můj otec. Budiž. Ale začal jste projekty své. S některými nesouzním. Nelíbí se mi Vaše chování k našim zaměstnancům a nelíbí se mi, že se na zakázkách pro naše panství pakuje Váš nevlastní syn. Nemám pocit, že jeho práce je pro naše panství nějaký výjimečný benefit. Platíme ho jako každého jiného zkušeného stavebního architekta. Akorát že on ještě ty zkušenosti nemá."

"Proto pracuje zde, aby si je udělal."

"Ne. Proto pracuje zde, aby měl práci a udělal si jméno. Já z toho ovšem nevidím žádný benefit pro panství. Už jsem rozhodnula. David skončil. Měl smlouvu na zahradníkův domek, který dokončil. Jeho smlouva tedy byla naplněna. Na zbylé smlouvu nemá. Tedy není co vypovídat. A teď, když dovolíš, mám práci."

Richard stál nechápavě před Claudií. Výraz v jeho tváři vypovídal o podráždění. Věděl, že Claudie má pravdu a že nemá nic, čím by ji zastavil. Odešel tedy k sobě. Jeho dobré ranní rozpoložení bylo pryč. A navíc nikde nemohl najít Davida.

Claudie vyřešila několik mailů, telefonů. Obeznámila lidi na panství, že Richard již nemá kompetence rozhodovat a že by si ráda vyslechla veškeré odpovědné lidi o tom, jaký je stav okolo jejich pracovních záležitostí.

Odpoledne se objevil David v jídelně. Už osprchovaný a vypadal při smyslech. Richard mu sdělil s čím Claudie přišla a zeptal se ho, co se stalo. David řekl, že asi vyváděl, jak měl popito, ale že si nic extra nepamatuje. Jenže si pamatoval. A vařila se v něm krev. Měl v plánu jít za ní a nechat si vrátit to zlaté vejce v podobě zakázek na panství.

Jenže dveře do pracovny byly zamčené. Věděl, že je uvnitř. Ale neotevírala. Bušil do dveří. Bez reakce.

"Claudie nenuť mě říct, co jsem viděl." Procedil skrze zuby než odešel.