Lovecká sezóna IV.

Kochal se pohledem na ni. Dotýkal se jí. Všude. Jemné přejetí prsty po linii boku od podpaží k podbřišku. Hrubé stisknutí bradavky. Chvěla se. Jeho rty se dotkly těch jejích. Kousl ji do spodního rtu. Hrubě. Chtivě. Držel ji u toho zase pod krkem. Henryho mozolnaté ruce měly sílu i v posledních článcích prstů. Ten dotek ji obtáčel. Nelapala po dechu, ale věděla, že kdyby Henry jen maličko přitlačil, tak by se její dech zastavil.

"Budeš moje Claudie. Moje. Tak moje, jako jsi nikdy nikoho nebyla a už nebudeš." šeptal jí mezi drobnými polibky. Vnímala vůni jeho těla. Sůl, seno, sláma, koňský pot . . . a on. Jeho teplá vůně, která ji nutila dýchat rychleji a hltat ji do sebe. Opíjet jí svůj mozek.

Kolem dlaně měl obtočený stále svůj kožený opasek. Tentokrát začal vyplácet precizněji. Hrubá kůže dopadala do té její jemné s pravidelností a přesně odměřenou intenzitou.

"Vnímej to. Nebraň se tomu. Tvé tělo vydrží víc, než si myslíš. . . Claudie."

Po každé ráně zasažené místo políbil. Jemný dotek jeho rtů a ostré zakousnutí opasku bylo v kontrastu stejně jako touha. Chtěla se mu položit do náruče a nechat se laskat a zároveň se toužila udělat na jeho hrubém, ztopořeném penisu.

Cvak. Naviják se spouštěl dolů. Její ruce pomalu padaly, její tělo povolovalo. Držel ji, tiskl ji k sobě. Hřál ji. Položila svou tvář do jeho hrudníku. Tiše zavrněla. On ji vzal do náruče, jako by nevážila víc, než pár kilo a odnesl ji na balíky slámy, co tam měli vyskládané u stěny. Položil ji na svůj kabát. Klekl si mezi její nohy a začal ji uspokojovat ústy. Hladově. S chutí. A ona cítila rozkoš, která se rozlévala v jejím podbřišku. Chtěla víc. Chtěla ho v sobě. On ale zůstával kde byl a pokračoval.

"Henry prosím. Chci tě v sobě." tiše prosebně vydechla. Její stehna se chvěla. Cítil, že je už na dosah.

Odtáhl se od ní. Stáhl jí šátek z očí.

"Tak se dobře dívej, jestli tohle opravdu chceš."

Pomalu se natlačil na její vstup. Cítila jeho hrubý žalud, jak přejíždí v mokré úžlabině jejího klínu. Nalehl si na ni a začal se do ní tlačit. Pomalu. Vědom si své velikosti. Ale ona byla uvnitř tak mokrá, že jakmile se rozevřela, tak do ní zajel celý. Cítila každý jeho centimetr a na každé přiražení reagovala spontánním vzdechem. Henry se kontroloval. Ale při vší snaze dlouho to nedokázal. Ona se pod ním začala vrtět a šla vstříc jeho tempu. Zrychloval. Chtěl do ní vplout celý. Do její mokré, roztoužené touhy stékající po jeho péru. Explodoval ve chvíli, kdy cítil, jak se uvnitř stáhla v posledním přírazu ženoucím její chtíč na vrchol. Byl to poslední impuls, který už nedokázal vstřebat a ovládnout. Jeho sperma se rozlilo do ní. Chvíli jen popadal dech. Stejně jako ona. Díval se na její prsa. Jak se prudce zvedají. Její tvrdé bradavky, které volaly po postříkání. Zavřel oči. Nádech. Výdech. Sklonil se k ní a políbil ji. Na rty. Jan tak, aby se dotkly v polibcích. A odtáhl se od ní. Zapnul si kalhoty a s rozhalenou košilí vypadl ven. V hlavě měl prázdnou díru. Tohle podělal.

Claudie se pomalu oblékala. Tohle byl přesně jeden z těch momentů, kdy nenáviděla to, kým je. Vždy nakonec zůstala sama. I teď. Zatraceně.

Rychlé kroky směřující ke stodole popohnaly její ruce.

"Kde jste. . . tetičko?" pronesl lehce jízlivě David.

"Nejsem tvoje tetička. Proč mě hledáš?" Pronesla a dávala si šátek do kapsy od kabátu.

"Já ne. Richard mě požádal, jestli se po tobě nemůžu podívat." pronesl hlasem, který od něj ještě neslyšela. Podívala se na něj. Viděla, že ví. V jeho očích ale nebyl trumf. Jen touha.

Odešla. Neotáčela se na něj. Stačilo, že se dívá on. Když vešla do haly, stál tam Richard.

"Konečně má drahá. Jsi v pořádku?" díval se na ni ustaraně.

"Děje se něco strýčku?" pronesla pevným hlasem.

"Chci ti někoho představit. Ale snad by bylo vhodnější, kdyby jsi prvně . . ." taktně nedokončil větu.

"Půjdu se upravit na poslední leč. " a s kývnutím hlavy vyšla rychlým krokem schody.

David do haly ani nedošel. Chtěl se dívat. I v něm doznívalo to, co viděl. Její sténání. Chvějící se tělo. Jak přijímala Henryho zacházení. Sám něco takového chtěl zažít. Ale nikdy to nebylo takové. Zaplatil si společnici, která ho do tajů D/S zasvětila. A i když se scházeli pravidelně, bylo to spíš jako škola. Ne přirozený chtíč.

Došel na terasu zahradníkova domku, posadil se do křesla a rozepnul si poklopec. Claudie už svítila a svlékala se. Když byla nahá, její dlaň zajela mezi její stehna. Nabrala na prsty to, co z ní vytékalo. Ovoněla to a šla do sprchy. Krátký okamžik, který mu způsobil až bolestivou erekci. Vzal svůj penis do ruky a vyhonil se. Na tu krásnou Claudii, která držela Henrymu jako děvka. Představoval si, že on je v jeho kůži. Že to on jí takto šuká. Vyvrcholení na sebe nedalo dlouho čekat.

Seděl se zavřenýma očima a spermatem ve své dlani. Byl to moment kdy se mu vrátila její vůně, když kolem něj prošla. Vůně sexu a chtíče.

***************************************************

Claudie se po sprše oblékla do hnědých kalhot obtahujících její siluetu. K nim si vzala pískovou košili a nízké kožené boty. Do ruky si vzala hnědé, tvídové sako a šla bavit své hosty. Každý schod, který scházela dolů do haly, cítila Henryho penis v sobě. Jako by do ní znovu přirážel, znovu stříkal. V hlavě se jí rozléval zvláštní pocit uspokojení utápějící se do strachu. Nikdy se s mužem takto necítila. Nikdy nebyla jen křehká žena, která . . . vydrží víc, než by čekala. Pocit bolesti, který se zapisoval do její kůže. Jeho naprostá nadvláda nad její touhou. Byla někdo jiný. Její tělo bylo jako tělo každé jiné ženy. Ale její mysl ochutnala jistou vulgárnost, za kterou si skrývala Henryho něha a úcta k ní. Nikdy takový pocit z muže neměla. Žádný milenec se k ní nechoval jako on.

Cítila horkost ve tvářích, když došlápla na poslední schod. Byla si jistá, že to na ní musí být vidět. Její hřích. Její lačnost. Očima hledala Henryho, jestli tu není. Nebyl. Proč. . .

"Claudie dovolíš? Rád bych tě představil mému příteli. Toto je Edvard."

Claudie dotyčného ještě ani neviděla. Jen si pomyslela, že to je jméno jako pro nějakého šlechtice a ne pro normálního smrtelníka. Ale kde je Henry?

"Claudie hledáš někoho?" připomněl se strýček.

Odpusť strýčku. Otočila se na téměř dva metry vysokého mladého muže, který stál vedle strýčka. Na okamžik se zastavila.

"Známe se z golfu. Občas si spolu zahrajeme. . . " Richard povídal. Claudie měla ale ten svůj pár vteřin trvající zásek, kdy si prohlížela muže naproti sobě. Věkem je blízko k ní. Klub. Strýček si myslí, že je Ed dobrá partie a očividně se rozhodl opět zkusit štěstí jí někoho dohodit.

"Těší mě, Edvarde." a podala mu ruku. Měl poněkud mdlejší stisk. Výrazně slabší, než měla ona. Otec ji vždy učil mít jistý a pevný stisk. Ale stisk Edvarda byl jako stisk její první chůvy. Dámy po šedesátce, co nejraději spala u háčkování.

"Chtěl jsem . . ." začal Edvard. Ona se ale společenským pousmáním omluvila a odešla.

"Nespěchej na ni. Je to chytrá žena. Prokoukla tě dřív, než jsi se před ní svlékl." zasmál se Richard. Edvard se ale tvářil poněkud otráveně.

Claudie prošla halou do sálu, kde většina hostů už posedávala a popíjela. Henry nikde nebyl. Občas ji někdo z hostů zastavil, aby ji potřásl rukou, poděkoval za pozvání na hon. Prohodila pár zdvořilostí a korzovala rázným krokem dál.

"Hledáte někoho tetinko?" tiše se k ní přiblížil David, když se loučila s manželkou polesného.

"Nejsem tvoje tetinka . . . chlapče." řekla odměřeně. V tuto chvíli ji popouzel ještě víc, než jindy. "To máte pravdu. Moje tetinky by určitě byly víc jako moje matka. Nestoudné . . .zlatokopky. Žádná z nich by ale určitě nebyla taková . . . jako ty. Claudie."

Podívala se na něj. Jakýsi divný triumf v jeho očích ji říkal, že si nepřišel popovídat.

"Davide můžeš mi říct o co ti jde? Bez toho chození kolem horké kaše?"

Podíval se na ni. Koutky jeho úst, naznačující lehký sarkasmus, se křivily nejspíš pod vlivem dobrého koňaku, který mladý muž neuměl pít.

"Chci tě šukat Claudie. Tak jako tě šuká ten váš podkoní. Viděl jsem Vás večer ve stodole."

Claudii polil pot. Pálila ji dlaň, jak mu chtěla vytnout facku. Nadechnula se a mlčky odešla. Hlavu jí zahltil ale chaos a narůstající pocit paniky. Už zase. Její kroky vedly ke stájím. Neřídila je vědomě. Šla tam, kde jí bylo dobře. Bylo zhasnuto. Žádný Henry s horkým čajem tam nebyl. Začínal se jí neovladatelně zrychlovat dech. Na prsou ji drtil balvan. Chtěla dýchat. Víc. Potřebovala se nadechnout, ale její plíce jako by to nedovolily. Do háje. Teď ne. Nesmí se to stát. Nesmí . . . Svalila se vedle dveří na zem posetou stébly sena a slámy.

"Ta vůně stájí. Soustřeď se na ni. Bude to dobrý. Dýchej." říkala si v hlavě. Potila se. Nedařilo se jí uklidnit dech. Pocit paniky se rozšiřoval do celého těla. Máchala rukou, jako by se snažila to sevření odehnat. Nešlo to. Tekly jí slzy.

"Bože prosím, dnes ne." ztrácela se v pocity pohlcující hrůzy. Hlava přepnula do režimu vzpomínek. Viděla mámu, jak jede na koni. Rychle. Otáčí se za sebe. Směje se. Střih. Máma s otcem tančí v sále. Menší ples pro přátelé. Čekala bratříčka. Střih. Sníh, zima. Jeli lyžovat. Nesnášela tuhle vzpomínku. Mluvila na mámu. Ta se smála. Vezl je tenkrát jejich řidič. Claudie se ho tenkrát zeptala, jestli taky lyžuje. On se otočil, aby jí odpověděl. Vteřina. Ze svahu vyskočil jelen a vrazil do jejich auta. Prudké brzdy. Auto se roztočilo na silnici. Střih. Claudii probudila ledová voda jezera a ruce řidiče, které ji tahaly z vody ven. Potom Elke. Nakonec maminka. Bylo pozdě. Měla ránu na hlavě a krvácení na mozku zapříčinilo, že upadla do komatu. Další rok za ní chodili do nemocnice. Než se její stav ještě víc zhoršil a nemělo smysl ji dál držet na přístrojích.

Claudie tenkrát přestala mluvit, začala se bát bílých místností a měla noční můry. Až Ostara jí opravdu pomohla se dostat z nejhoršího.

Ale ataky se jí občas vracely. Obzvláště poté, co umřel její táta. Bála se selhání. Připadala si sama. A nejraději by se na panství izolovala od všeho a od všech. Dech vyletěl na maximum. Další prostřihy vzpomínek. "Ne. Už ne." šeptala vyčerpaná. Pohřeb. Všichni v černém. Elke, která držela v ruce panenku na ni ukázala rukou se slovy, že ona může za smrt maminky. Chůva, co ji bere do náruče a odnáší. Věděla, že neumře, že je to jen strach, co jí svírá. Ale byla v momentě, kdy umřít chtěla. Proklínala ten zatracený hon a toho spratka Davida. Prsty zatínala do dlaně. Nehty už se zařezávaly do kůže. Bolest ale nevnímala. Nemohla dýchat.

Dusající těžké kroky směřovaly ke stájím. Zrychlily.

"Claudie" tiše zavolal Henry. Sehnul se k ní a vzal ji do náruče. Byla celá skřípnutá v křeči.

"Klid. Pomůžu ti." A otevřel vrata do stáje. Položil ji na balíky slámy. Pak vzal ručník a namočil ho do studené vody. Přiložil jí ho na zátylek.

"Jen dýchej."

Pomaličku se vracela k pomalejšímu dechu. Hrudník měla ale sevřený v doznívající křeči.

"Jen lež. Nezvedej se."

Byla Henrymu vděčná.

"Co to bylo tentokrát?" zeptal se s učastí a ochranitelským tónem. "Strýček?"

"David. Henry mohl by jsi ho prosím přestěhovat jinam? Nechci, aby byl v tom zahradnickém domku. A nechci aby dokončil jeho rekonstrukci. Je zde vítán už jen pouze jako Richardův host."

Henry byl sice zvědavý, ale neptal se. Jen kývl, že to hned ráno zařídí.

"Nechci spát u sebe Henry." pronesla jako malá holka, co nechce na klavír.

"Můžu Ti zatopit v krbu v pokoji nad jízdárnou. Sice se tam teď pár dní netopilo, ale uklizený je."

Claudie vděčně kývnula hlavou. Snažila se posadit, ale bolest svírající její hrudník pořád neodezněla dost na to, aby měla sílu vstát. Henry ji pomohl a pomaličku šli ven. Chladný vzduch jí udělal dobře. Došli k jízdárně mlčky. Henry odemknul dveře a po nenápadném dřevěném schodišti ji pomohl vyjít do patra. Tam bylo pár pokojů, kde bydleli někteří sezóní zaměstnanci. Na konci bylo druhé schodiště. Jen pár schodů a hned dveře. Bylo to spíš apartmá, než pokoj. N2kdy tady přespával veterinář, jindy lidi okolo chovu koní. Velký pokoj s vanou v koupelně. S balkónem. A menším barem. Henry zatopil v krbu. Teplo z polen se plížilo tmou a ohřívalo dřevěnou podlahu i vzduch. Claudie se posadila do křesla a během chvíle usnula. Henry ji přikryl dekou a posadil se do druhého křesla naproti ní. Ještě chvíli se chtěl zdržet, aby roztopil krb a měla v pokoji teplo. Jízdárna sice měla vyhřívaní a dalo se tím topit i na pokojích, ale zatím ještě bylo mimo provoz. Tudíž nemohl spoléhat, že když krb vyhasne, že bude mít Claudie teplo až do rána.

Díval se na ni. Na její tvář. Měl ji rád. Jako malou. A když vyrostla, odjela na internátní školu a na Schwarzbach se vracela jen o prázdninách. Ty první letní prázdniny nikdy nezapomene. Odjela jako děvčátko a vrátila se jako mladá slečna. A rok za rokem to bylo víc a víc. Pak vysoká škola. A z ní vyrostla krásná žena. Uzavřená. Málokdy se smála. Elegatní. A se srcem plným lásky ke koním.

Chvíle, kdy chodila do stáje a byl tam s ní jen on, byly vzácné. A málokdy spolu promluvili víc než pár vět. Ale přesto ji znal jako nikdo. Znal pohyby jejích rukou, které říkaly dost o tom, jakou má náladu. Znal držení jejího těla v sedle, když utíkala stejně tak jako když se jen jela spokojeně projet parkem do lesa. Uměl vidět její šíji, když byla strnulá, stejně tak jako když byla dobře vyspaná a odpočatá. A taky znal tyto její ataky, na které trpěla. Připomínala mu ptáče, které vypadlo z hnízda a polámala si křídla. Tolikrát ji zvedl a odnesl někam, kde její ataka odezní a nikdo ji takto neuvidí.

Zabraný do svých myšlenek sledoval oheň v krbu a střídavě její tvář. Když už bylo v pokoji tepleji, tak ji vzal i s dekou do náruče a odnesl ji do postele. Probudila se. Pomohl ji sundat sako a boty. Rozepnul opasek od kalhot a stáhl je. Pak ji přikryl dekou.

"Henry zůstaň tu se mnou. Prosím. Nechci být sama."

Díval se na ni. Neváhal, jestli chce zůstat on. Váhal, jestli může. Claudie se přetočila na bok a chytila se ho jako malá holčička za košili. Chvíli tam vedle ní ležel, pak se zvedl a chtěl jít.

"Henry prosím." tiše rozespale šeptla.

Zastavil se. Vydechl. Sundal si vestu a lehl si k ní na postel. Zůstal. Chtěl.