Lístek ve schránce

Další večer, kdy se vrací z práce. Kdy vybírá poštovní schránku. Jednu z třiceti u prosklených dveří. A další lístek pískové barvy a na dotek hrubší struktury. Obyčejnou tužkou napsané "I dnes se budu dívat.". Byl to už osmý lístek. Nevěděla kdo jí ho tam dává.

První ji vyděsil. Kdo se dívá? Co vídí? A na co se dívá? Několik dní měla vše zatažené a bála se i rozsvítit, aby někdo nesledoval její siluetu v okně. Pět dní byl klid. Závěsy zůstávaly zatažené. Po týdnu znovu. Druhý lístek. Totožný. A pak? Chodil přibližně jednou za týden stejný lístek popsaný stejným písmem a stejnou větou. Neměla tušení kdo je posílá. Občas večer zhasla a v nočním tichu se posadila na balkón, aby se dívala kdo se může dívat . . . Viděla několik podobných bytových domů. Mnoho balkónů a oken, ze kterých se někdo mohl dívat na ni. Jejím směrem. Ale nikdy nikoho, kdo by se díval.

Dneska si sedla na balkón znovu. Bylo okolo jedenácté večer. Zbytky letního tepla příjemně podkreslovaly to něco málo hvězd, co bylo vidět. Na protějším domě o dvě patra výš, než byla ona, zahlédla odraz skla, jak někdo zavíral balkónové dveře. Dívala se tím směrem. Tušila tam nějaký pohyb. Pak krátký záblesk. A maličký ohnivý kotouč. Někdo si zapálil cigaretu. Byl to její šmírák?

Cosi v ní se hrnulo do podbřišku, aby to nedočkavě rejdilo v její zvědavosti. Natáhla ruku dovnitř bytu za otevřené dveře, kde tušila vypínač lampy. Rozsvítila ji a nechala světlo zalít balkón. Měla na sobě jen flanelové pyžamo. Pomalu začala rozepínat košili. Knoflík za knoflíkem, až se bělostně rozsvítil úzký pruh kůže vedoucí od krku na pupík. Dlaní zajela pod pyžamo. Začala si mnout bradavku. Sledovala, jak se cigareta vždy rozžhavila, když se její divák díval jejím směrem. Nepochybovala, že se dívá. Cítila jeho pohled. Neukázala víc, než oblé siluety poprsí. Jen tam tak seděla a vše se odehrávalo pod látkou. Uvědomila si, že ji to baví. Chtěla lehce přitvrdit. A tak druhou rukou sjela do pyžamových kalhot. Poodhrnula je. Její trojúhelník černých chloupků byl viditelný i v tom sotva znatelném světle, které na balkón z obýváku dopadalo.

Dělala si to. Nechala ho se dívat a ukazovala mu to, jak to má ráda. Pevně svírala bradavky. Prsty zajížděla dovnitř. A kousala se do rtu, aby nebyla zbytečně hlasitá. Sledovala další záblesk zapalovače. Další cigareta. Její divák se chtěl dívat dál.

Stoupla si a začala se svlékat. Prvně košili. Její pevná, plná prsa zdobily tvrdé bradavky na výrazných dvorcích. Její bělostná kůže jim propůjčovala až temný odstín hnědočervené barvy. Pak postupně stáhla i kalhoty. Zády k němu. V předklonu. Ukázala mu vlastně vše a nic.

Cítila, jak je vzrušená. To byl ten správný okamžik. Vzala oba díly pyžama a vešla dovnitř, aniž by se otočila. Zavřela dveře. Zatáhla závěsy, ale rozsvítila lampu tak, aby svítila přes její tělo na závěsy v okně. Chodila po bytě nahá. Občas se dotkla tam či jinde. Bavilo jí to. Večer si to udělala. Netušila kdo je ten muž. Ale představovala si jeho tělo. Starší muž? Možná. Mohl by mít zarostlý hrudník. Silné ruce. Netušila, že on se pořád dívá. I na druhé okno. Z její ložnice. Kde světlo z lampy na nočním stolku a odhrnuté závěsy jen nepatrně ukazovalo pokračování její hry, co rozehrála na balkóně. Ty závěsy znamenaly jediné. Přestala se bát toho, že se on dívá. Na to čekal celé týdny.

Ráno si všimla, že jí cosi leží ve schránce. Pošta tu ale ještě nemohla být. Tak co . . . Vytáhla ze schránky malou obálku. Otevřela ji.

"Díval jsem se, jak jsem slíbil. Jestli chceš, budu se dívat i dnes. Stačí nechat otevřeno. V jedenáct večer."

Ten vzkaz ji překvapil. "Dívat se i dnes? Nechat otevřeno? Jako balkón?"

Den se nesl v rytmu nedočkavosti. Myšlenkami byla spíš nepřítomná. Spěchala domů. Dívala se směrem, kde v noční tmě hořela cigareta. Byl to až sterilně prázdný balkón. V oknech tmavě šedé rolety nastavené na zatemnění. Nechala otevřeno. . . na balkón. Když se tam večer posadila, všimla si, že rolety jsou posunuté tak, aby světlými pruhy látky pronikalo něco světla zevnitř ven. Dívala se dál. Po pár minutách se rolety na dveřích začaly zvedat. Za sklem viděla nohy, stehna . . . ztopořený penis v lehce zarostlém rozkroku . . . chlupatý podbřišek, široký zarostlý hrudník, silné paže, pevná ramena . . . uviděla konečně tvář. Muž byl okolo padesátky, lehce prošedivělý. Díval se jejím směrem. Řada byla na ní.

I ona se začala svlékat. Muž mezitím vyšel ven, aby si zapálil. Díval se na ni. Odložil zapalovač. Potáhl si z cigarety a do druhé ruky chytil svůj penis. Postavil se tak, aby to viděla. Honil si nad ní své tvrdé péro. Viděla to. Vzrušovalo ji to. Pár minut, které sdílela s tímto cizím mužem. Ona si to dělala svou rukou a představovala si, že to jsou jeho prsty. On ji chtěl ojet a postříkat ty černé chloupky v klíně.

Několik minut němých pohledů. Udělala se. Ta rozkoš napínající její tělo do uvolnění ho přitahovala. Chtěl ji. Rozhodl se. Když odešla dovnitř, oblékl se. Jen bílá lněná košile a džíny. Zabouchl dveře bytu a sešel dolů. Našel na druhém svazku klíč od dveří jejího domu. Měl tam dva byty na pronájem. Proto měl klíče od vchodu. Vyšel do jejího patra. Postavil se ke dveřím a dvakrát klepl do dveří. V bytě už bylo ticho. Přesto uslyšel kroky.

"Ano?" ozvalo se za dveřmi.

"Chci se i teď dívat." zašeptal.

Její srdce se málem rozletělo. Je to cizí chlap. Co když . . . Váhala. On zaklepal ještě jednou. Věděl, že mu otevře. Byl správný čas.

Cvakl zámek. Pootevřela zvědavá. Stál tam. Necpal se dovnitř. Jen pozvedl obočí. "Ukážeš se mi tak, jak na tom balkóně?"

Neměla slov. Jen otevřela dveře, za kterými stála pořád ještě nahá. Byl troufalý. A z blízka vypadal ještě líp, než si myslela. Jeho modrošedé oči měly v sobě sílu. "Tak se pojď dívat. Ale jen když budeš nahý též." a zabouchla za ním dveře.