Líné pondělí

Je brzké ráno. Ten čas, kdy vzduch je ještě stříbřitě mrazivý, ale už vychazí hřející slunce. Opírá se do otevíraného okna ložnice. Prosycuje vzduch prvními teplými doteky. Ta čerstvost ranního chladu mě zahání pod peřinu. Je to moment, kdy se mě dotýkáš se smíchem a já v tom i přesto cítím tvou čistou něhu a touhu mě chránit.

Líný okamžik, kdy se nedotýkáš jen mého nahého těla pamatujícího si ještě noční hřích, ale kdy laskáš a hýčkáš mou duši. Mám jen zavřené oči. Mlčky poslouchám tvůj dech. Pomalý. Klidný. Jsi nahý, jako já. Vnímám jak voníš ještě ranní rozespalostí. Ta čistá vůně muže. Zavírám oči. Nechávám se jí pohltit.

Tvá ruka přejíždí po mé kůži. Pomalu. Občas pevně stiskneš. Přivoníš do vlasů. Vtiskneš polibek. Otřeš se tváří o šíji. Přitiskneš si můj zadek do svého klína. Cítím, jak mě chceš. Pokrčím nohu v kolenou. Neváháš. Víš, že je to víc než jen pozvání.

Tvá ruka přejede po vnitřní straně stehna. Vrtím se pod tebou. Tlačím se na tebe. Prosím. O co? Ať mi dovolíš, ti patřit.