Legenda o rusalce

Mezi šedými kameny a horským kvítím na břehu plesa leží dívka. Možná spící. Její pleť byla jako pouštní růže. Bělostná. Až průhledná. Jako by se ztrácela ve svitu hvězd, zahalená do závoje z měsíčního svitu. Sama se pomalu stávala jednou z hvězd. Tou, která jako šperk v mléčné dráze zdobí nebeský diadém. Její touha žít vyprchávala z jejího těla společně s teplem jejích rtů.
Sledoval ji se zatajeným dechem. Byla to ona? Pravá Rusalka? Toužil nějakou potkat už takovou dobu. Byly jako chiméra. Nepolapitelný přelud. Neuchopitelná touha srdce ho zavedla až sem. Do lesa ve vysokých horách a pak ještě výš mezi kleče a kamení. K oku plnému průzračných slz z doby, kdy tu vládla ještě zima.

Mlčky se díval na její krásu. Dlouhé kaštanové vlasy, které jako by vrůstaly do země, zdobil věneček z vřesů a bylin. Obličej poskládaný do jemných rysů a kontur. Chtěl ochutnat její rty. Ten pocit v něm sílil. Jako když se chcete zakousnout do šťavnaté broskve. Táhlo ho to k ní nepoznanou touhou.

Její klidný dech sváděl jeho mysl k mnoha myšlenkám. Sledujíc její oblá a plná prsa, zvedající se s každým nádechem, si uvědomoval nesnesitelnou intenzitu pnutí ve svých kalhotách. Lákal ho její klín. Ty drobné chloupky. Tolik do nich chtěl ponořit svůj obličej. Přivonět si. Vnořit se mezi její dlouhé nohy. Uchopit její oblé boky a vpít se do ní.

Ztratil kontrolu nad svým chováním. Věděl, že už odtud odejít nedokáže. Blížil se k ní. Ležela bez hnutí dál. Jen její dlaně. Natáhla prsty a propnula je. Začal se s ním točit svět. Ještě krok nebo dva. Otevřela oči. Byly modré jako voda v jezeru za ní. Ustrnul. Mlčela, ale on přesto slyšel ve své hlavě její slova.

"Pojď blíž. Čekám tu na tebe. Čekám tu už tak dlouho. Neboj se mě. Pojď za mnou. Dotýkej se mě."
Znělo to jako šepot vln. Udělal další krok. Natáhla k němu ruku a on si k ní klekl, aby políbil konečky jejích prstů. Měla chladnou kůži.
"No tak, dotýkej se mě. Na co čekáš?"
Opovážil se dotknout její paže. Cítil elektrizující mravenčení, které pozvolna přecházelo do jeho těla skrze doteky. Dívala se na něj upřeným, toužebným pohledem.
"Svlékni se, ať si tě prohlédnu."

Poslech ji. Svlékl se do naha. Jeho zarostlá hruď se vzrušeně hnala za každým nádechem. Pokrčila nohu blíž k němu a vybídla ho, aby si klekl mezi její stehna. Bez zaváhání poslechl. Na další pobídku již nečekal. Své dlaně vtiskl do bělostné kůže hýždí a svůj obličej vnořil přesně tam, kam chtěl. Přisál své rty na její horský květ. Ve své hlavě ji slyšel sténat rozkoší. Ve svých ústech cítil její slast. Dlouho ji takto hýčkal. Nevnímal bolest ve svých slabinách z přemíry dlouhotrvajícího vzrušení. Potřeboval jen její rozkoš a byl ochoten pro ni i zemřít. Pil z jejího nekonečného chtíče celou noc. Až nad ránem ve své hlavě uslyšel "Smíš teď uspokojit i sebe:" a on do ní vstoupil. Sotva celá délka vyplnila její hladové nitro, explodoval rozkoší. S každým výstřikem cítil, jak jeho tělo opouští síla. A přesto přicházel další a další. Vyčerpán vnímal slabost zmocňující se nad jeho vědomím. Padal do hlubiny zatracení. Padal tam ale přešťasten, neb splnil si svůj sen.

Zavřela se voda jezera. Za ním i za rusalkou. Vnímal jak voda plní jeho plíce. Ale nedokázal se bránit. Jen sledoval bublinky vzduchu okolo něj. Najednou si uvědomil, že cítí vodu. Jak voní. Že palčivá bolest v jeho plicích zmizela. Že ona ho líbá a on . . . se netopí.