Lady Wendigo

Byla to kráska. Vysoká, štíhlá... Vlasy sahající po kolena se stáčely kolem jejího mrazem a sluncem zdrsnělého těla horalky žijící hluboko v lesích. Přesto její oči byly jako oči nesmělé laně. Ve vlasech nosila věnec spletený z drobných kořenů stromů a v nich zapletený uschlý vřes.

Vídívali ji občas za ranních mlh kolem stojatých vod, jak procházela s proutěným košem sbírajíc mrtvá těla malých zvířátek. Někdo tvrdil, že je jedla, jiný že pohřbívala je kdesi ve skalách. Nikdo ji neznal líp, nikdo neznal její čas. Smáli se jí. Báli. Ona bez povšimnutí chodila dál.

Až jednou vyrušil ji ze spánku ve stínu před poledním sluncem pláč. Staré stromy jejího lesa plakaly. Větve prosebně se pnuly do větví stromů okolních, než definitivně v nemilost do hrobu z hlíny upadly. Oči laně temněly v její tváři. Že pomstí se slíbila.

Obcházela okolo. Muže s ostrou sekerou si prohlédla přepečlivě. Jen čekala na ráno, co líné bude v mlze zas. Přišlo a s ním i muž. Zaťal sekeru do kůry starého stromu. Ten zapraštěl v nářku tušíc konec jím vyprávěného příběhu.

Ovinula se kolem něj jako vítr. On zastavil pohyb svůj v napřažení, jak nevídaný chlad pocítil. I ptáci ukrytí v koruně se schoulili do peří čekajíc osud svůj klatící se dolů. Zpovzdálí nářek muž uslyšel. Udělal krok, pak dva. Slyšel pláč. Snad že dítě by to mohlo být, ale co dělalo by zde? Další krok a pak dva. Nářek sílil, že za kotníky ho kořeny obmotaly nevšiml si včas. Krok. Pak už jenom jeden a dál nic. Znehybnil ho strom, který věděl víc. Ticho. Nářek ustal. Mlha obtáčela místo tak, že paprsky slunce neprošly k nim dál. Ona před ním stála. Nahá, jenom s věncem ve vlasech. On v mámení polapen byl.

Mlčky ho obešla, pak prsty roztančila kořeny a ty začaly trhat jeho oblečení na cáry. Dívala se, jak obnažuje se mu hruď. Kudrnaté chloupky kroutily se v potu, chtěla poznat jeho chuť. Příklekla si před něj. Do úst si ho vzala. On vzrušený byl, ač bál se. Líbila se mu ta lesní... Možná panna. Pokušení její v ústech sálo jeho mužnou sílu. On sténal, stříkal, sténal a vzpírajíc se tomu znovu stříkal. Mockrát. Dokud stál. Sála z něj jeho sílu, dokud v mdlobách nepadal.

Pak naposledy postavila si tu jeho pýchu a nabodla se na něj, což vlilo do něj novou sílu. Chtěl přirazit, jak ale pohnout se? To ona si udělala ho. Do ní stříkal jako nikdy. Ona jeho sémě do prstů si nabrala a na pupík zvláštní spirálu si vepsala. Upadl do mdlob černočerných. A ona nechala ho tam. Napospas vysílení, hladu. Už nezajímal ji. Už neměl žádnou sílu.

Za úplňků pár pak v močále nový nářek se ozýval. Nářek pravého dítěte, co další muže do bažiny pak nalákal.