Krásná Diana

Jela na koni lesem. Na lesních stezkách byl už sníh, který cukroval i větve stromů okolo. První sníh. Zima už byla tady. V údolích sice ještě byl podzim, ale byla to otázka pár týdnů, kdy sníh napadne i tam. Těžký vlněný plášť ji držel sice v teple, ale ruky měla prokřehlé navzdory koženým rukavičkám. Byla v sedle už přes deset hodin a ještě dalších odhadem pět měla před sebou. Dny byly krátké, ale musela jet dál bez odpočinku. I doprovod tentokrát nechala za sebou. Nemohla se zdržovat služebnou v dámském sedle, nebo ještě hůř jet kočárem. To byla jela tři dny určitě. Byla totiž akorát u dvora, u své sestřenice královny, když ji zastihla zpráva, že na panství se stala nehoda. Spadlo lešení s tesaři, co pracovali na střeše sýpky. Jenže pod tím lešením byl i její muž.

Starý muž, za kterého ji provdali jako mladinkou dívenku. Byla v pořadí jeho třetí žena. První umřela na horečku a druhá při porodu syna. On už se na nic nezmohl, ale ženu potřeboval jako jakýsi atribut svého postavení. Ona byla z rodu velice blízkého trůnu a sňatek s ní byl spíše kalkulem. Nezajímal se o ni jako o dívku. Aby se zamezilo pochybnostem o neplatnosti sňatku, tak ji několikrát do měsíce přizval strávit noc s ním, ale většinou mu jen předčítala z různých knih. Pokrokových, zakázaných knih, které pojednávaly o otázkách lidského těla, vesmíru, botaniky nebo stavitelství. Choval se k ní spíše jako ke své dceři. Až na malý detail. Sedávala u toho nahá na lenošce naproti jeho loži.

Občas četla i z knih z dalekého orientu pojednávajících o rozkoších lidského těla. U těchto knih ji vyzval, aby sedávala na lenošce taktéž nahá, ale se stehny od sebe a vystavena jeho pohledům. Bylo jí to nepříjemné prvních několik večerů, ale zvykla si. Později k ní někdy přišel, prsty se jí tam dole dotýkal a štípal ji do prsou, tvrdě mnul mezi prsty bradavky, dokud neztvrdly a někdy si rukou zajížděl pod dlouhou noční košili. Ale to bylo celé. Nic víc. Nikdo se nepodivoval, že není v očekávání potomka.

Starý pán už měl potomky dva. Syna a dceru. Syn zemřel v bitvě. A dcera se provdala za šlechtice do Bavor. Panství tedy mělo svého purkrabího, který byl k podivu slušný a čestný muž. Staral se o hrad dobře. Takže panství prosperovalo líp, než většina jiných.

A pak se stalo tohle. Po deseti letech manželství spěchala ode dvora na jejich panství, protože tušila, že tohle je zlé. Výhoda volnosti jejího manželství spočívala v tom, že si mohla do určité míry dělat, co chtěla. Nemusela sedět a vyšívat, jako jiné dámy z jejich kruhů. Jezdila na koni, kterého dostala od svého muže. Byl to výjimečný kůň. Nebyl to typ lehkého, rychlého koně. Byl trošku zavalitější, ale bez problému zvládal i dlouhé vyjížďky a pohodlně se na něm sedělo. Grošák s bílou hřívou. Teď ji dokonale posloužil, když ji nesl neúnavně horskými stezkami. Děkovala si za ten nápad ho vzít sebou.

Hlavou ji šlo mnoho dalších myšlenek. Útržky vzpomínek, představy všeho možného. Její pozornost byla rozptýlená. Jela spíš po paměti, než aby přemýšlela kudy. Najednou si uvědomila, že už je tma a přestává vidět na cestu. Hory naštěstí už měla za sebou. Kůň ji nesl dolů do údolí a před ní bylo několik domků, kde sem tam nějaká ta louč či ohniště osvětlovalo prostor okolo. Vyjela tedy z lesa a dojela do vesničky. Potřebovala sesednout a věděla, že tito lidé už jsou jejími poddanými. Hledala krčmu, ale v těch pár domcích žádná krčma nebyla. Zamířila tedy ke kovárně, odkud slyšela kladivo řinčící o kutý kov.

Zabušila do vrat. Slyšela hromové "Kdo je?". Pomalu otevřela dveře a sundala si kápi pláště z hlavy. Poprosila kováře o vodu pro sebe a pro koně. Když viděl její zablácený, ale drahý plášť. Pod nimi sice celkem prosté, přesto ze vzácných látek ušité šaty, došlo mu, že to nebude žádná děvečka. Ukázal ji na přístřešek vedle kovárny.

"Tam si paní odveďte svého koně." a šel do studny nabrat džber vody pro koně. Když se vrátil, nalil vodu do žlabu a koni hodil náruč sena. Diana ho slámou vytírala zatím do sucha. Podal ji houni, ať si ji hodí koni přes hřbet, aby se neprochladil, když je tak zchvácený. Poděkovala mu. Jí vzal dovnitř.

"To víš paní. Mám jen kovárnu. A nad kovárnou i spím. Je to skromný příbytek. Ale jestli potřebuješ odpočinku, připravím ti tam spaní. "

" Jsi laskavý kováři, ale dlouho se nezdržím. Jen co si spočine kůň, musím dál."

Podal ji džbánek piva. Nabídl i kousek chleba a špek, ale to s díky odmítla. Pivo jí přišlo vhod. Posadila se s ním na lavici v rohu za výhní a ač si to snažila zakazovat, usnula.

Kovář váhal, jestli ji má probudit. Koně pohlídal, aby nezačal hicovat, ale ten se zdál v pořádku Všiml si, že má volnou podkovu a že by bylo dobré ji překut. Snad to stihne ráno. Díval se na Dianu A pak se odvážil k něčemu, co se neslušelo, ale o čem byl přesvědčený, že je správné. Vzal ji a odnesl pod střechu, kde měl seník. Nad jednoduchými, dřevěnými schody byla podesta, vystlaná ovčími kožešinami, na které spával a poblíž truhla s nějakým tím oblečením. Položil ji tam. Sundal ji plášť a přikryl ji jím. Pak přes ni ještě rozprostřel další houni a vrátil se dolů do kovárny.

Najedl se, ještě jednou zkontroloval koně a pak se uložil na lavici. Byla sice z pořádného kusu dřeva, ale i tak mu byla krátká a úzká. Nějak se tam pokroucený nakonec vlezl a spal. Ráno bylo ještě šero, když se probudil. Narovnal se, opláchl se ve džberu vody a když si chtěl přetáhnout košili, uvědomil si, že bude muset nahoru do truhly. Prkna pod jeho vahou jen vrzala a tentokrát se Diana začala budit. Otevřela oči a zmateně se dívala na kováře, který stál do půl těla nahý nad ní.

***

Ležela s pohledem upřeným na něj. Uvědomila si, že je oblečená a že ten, kdo se tady má důvod zahalit není ona, ale on. První moment byla trošku zmatená, než si uvědomila, že byla na cestě na panství a že se zastavila v noci v kovárně, kterou měla po cestě, aby dala odpočnout koně. A teď na ni kouká onen kovář do půl těla nahý.

"Proč jsi svlečený?"

"Potřebuju čistou košili paní. Mám ji tam v truhle." ukázal vedle ní.

"Aha. No a . . . "

"Usnula jste paní. Odnesl jsem Vás sem, aby jste si odpočinula. Nezlobte se, že jsem Vás neprobudil, ale stejně jako Váš kůň, tak Vy jste si potřebovala odpočinout. Kdybych Vás vypravil na cestu, kůň by mohl klopýtnout a nebo Vy usnout za jízdy a z koně spadnout. A nic není tak důležité, jako zdraví." odbrblal tak nějak nesvůj kovář.

"Kůň je v pořádku?"

"Nezačal hicovat, nebojte. Jen mu ještě zapravím podkovu. Musím tam natlouct jeden podkovák, někde jste ho musela urvat cestou. Dlouho Vás to nezdrží, ale musím to udělat, jinak by mohl tu podkovu ztratit a zranit se. "

Natáhl se pro košili, kterou přes sebe hodil a zase šel pryč. Dívala se na jeho široká ramena a přerovnávala si na sobě šaty. Rozpustila si zacuchaný vrkoč vlasů a přepletla do jednoduchého copu. O okamžik později už slyšela cvakat kleště a kladívko. Otevřely se dveře a v nich kovář v hrubé, kožené zástěře.

"Koně máte připraveného. Támhle je voda, jestli si chcete nabrat na cestu." a ukázal na dřevěný džber.

"Co jsem ti kováři dlužná?"

"To nestojí za řeč paní."

Podívala se na něj a vytáhla z měšce pár mincí.

"Udělal jsi víc, než jsi musel." a jala se k odchodu z kovárny. Na prahu se otočila a ještě jednou mu poděkovala. Až pak je otevřela a vyšla ven. Kůň už byl i osedlaný a k sedlu byl přidělaný malý, lněný pytel a v něm pár hrstí ovsa. To ji udivilo.

Odvázala uzdu a vyjela. Od hor šla zima a bylo vidět, že hřebeny drží masu těžkých mraků. Kůň byl ale naštěstí odpočatý a tak zvládal bez větší námahy svižnější tempo. Za pár hodin dojela na panství. Štolba ji už čekal hned za branou, vzal koně u hlavy a pomohl ji dolů. Po venkovním schodišti scházel purkrabí, aby ji obeznámil s tím, co se stalo. Hradní pán ležel na loži, ale nevypadalo to s ním dobře. Sice večer chvíli byl při smyslech, ale pak upadl do hlubokého spánku a z něj už se neprobudil. Rovnou jí předal i list, který pro ni její muž nechal sepsat.

Byl to soupis majetku, který na ni přejde jako vdovu. Odkaz co je potřeba dodělat, zařídit, o co se postarat, v čem pokračovat. Nic osobního. Jen praktické věci. Taky dovětek o dědictví, které náleželo jeho dceři. Na konci bylo jen poděkování, že mu ta léta svou přítomností dělala lepší a že si jí za to váží, proto si přeje, aby si sama mohla zvolit svůj další osud a přeje jí, aby si dobře vybrala jaký bude.

Další dva dny už se neprobudil. Třetí ráno ranhojič nenašel tep a tělo pomalu chladnoucí ujistilo každého, že už je konec. Diana musela zaopatřit vše nezbytné. Muže pochovala, jeho dceři předala dle jeho přání dědictví. Mezitím napadl sníh i zde. Měla hodně starostí, ale purkrabí byl dobrý správce a panství žilo dál svým životem jako doposud.

Když se občas zastavily její myšlenky, zatoulala se mysl pod Křivý vrch. Do kovárny. Přešel Boží hod a přišly zimní mrazy. Na panství život zpomalil. Sem tam se někdo zastavil, aby přenocoval na cestách. Nějaký posel dovezl listiny, jiný zase přijel s prosbou o pomoc, když v horách zapadl kočár, ale jinak den jeden jako druhý. Když přišlo první únorové slunce, vyjela si na koni. Jen po stezkách okolo panství. Přemrzlý sníh ale zranil jejího koně ve spěnce. Seskočila z něj a dovedla ho zpět do stáje. Štolba se sice o koně snažil starat, ale s každým dalším dnem to bylo ošklivější.

Vzpomněla si opět na kováře. Našla purkrabího a řekla, ať pro něj někoho pošle. Oponoval, že kovář dole ve městečku bydlí, ale ona řekla, že chce toho jednoho.

Dva dny trvalo, než dojeli na hrad. Ale kovář prosbu hradní paní neodmítl. Ač nevěděl kdo jeho paní je. Dokud neuviděl koně. Tak krásné zvíře si dobrý kovář zapamatuje. A když viděl ošklivě rozšklebenou ránu, tak jen shodil svrchník a dal se do práce. Ani si nevšiml, že se na něj Diana dívá.

Když skončil, zaúkoloval pacholka, že kůň musí stát v suchu a na čisté podestýlce, aby na to dával pozor. Pak se otočil a uviděl ji tam stát.

"Má paní. Kůň bude v pořádku."

"Děkuji ti kováři." a vybídla ho, aby šel s ní do malého sálu, kde už na stole čekalo teplé jídlo a od velkého krbu sálalo teplo.

Posadil se tedy ke stolu, ač nesvůj z toho, že na takové prostředí nebyl zvyklý.

Pojedli spolu, kostrbatě pohovořili, pak ho nechala doprovodit do jeho pokoje. Tam už mu děvečka nalila horkou vodu do kádě, aby se mohl vykoupat a prohřát po cestě. Když za sebou děvče zavřelo dveře, tak se rozhlédl, jestli je tam už sám a pak se začal svlékat. Boty, nohavice. . . Rozvázal si košili a i ta šla dolů. Pak si sedl do kádě a teplo vody ho obklopilo. Chvíli nechal bloumat myšlenky nad zjištěním, že ona krásná žena, která ho kdysi poprosila o přístřeší a vodu pro svého koně, je paní, které patří panství, na kterém žil. Sám na ni často vzpomínal. Její ušlechtilou tvář, jemnou melodiku sebejistého hlasu i vůni bylin v jejich vlasech. Pamatoval si to vše velice dobře. A s tou myšlenkou usnul v kádi plné chladnoucí vody.

Neprobudilo ho ani klepání, cvaknutí kliky . . . až když se ho Diana dotkla na rameni jemným pohlazením, tak se začal probouzet. Měl pocit spíš ale že ten dotek patřil do snu.

"Nech mě přivonět ke tvým vlasům má paní. . . " tiše zašeptal ještě se zavřenýma očima.

Než jeho mysl procitla do zimy z vychladlé vody. Otevřel oči a uviděl ji klečet opřenou o kraj kádě. S hlavou položenou na jejím pravém předloktí a levou rukou brouzdající na jeho rameni. Byla tam jen ve spodních šatech z bílého hedvábí a přes sebe měla přehozený dlouhý plášť. Chtěl se omluvit, ale tak nějak nevěděl za co všechno. Jestli za ta slova, nebo za to, že tam je před ní nahý. Usmála se na něj a položila mu prst na rty. Ten dotek na něj zapůsobil jako by se ho dotkla ve slabinách. Ona se zvedla a natáhla se pro velký kus plátna, který mu roztáhla a držela v rukách. Zvedl se tedy. Chtěla ho do něj původně jen zabalit, ale když uviděla celé jeho těla, začala látkou utírat jeho prochladlou kůži.

Osahávala ho se zvědavostí dítěte. Byl v jejím věku, vysoký a urostlý. Jeho tělo byl samý sval, pár jizev. I on si uvědomoval, že mu věnuje víc péče, než bylo nutné. Její dlaně přes plátno rozehřívaly jeho tělo i mysl. Snažil se uklidnit, ale když se k němu otočila čelem a její ruce z ramen a hrudníku doputovaly k podbřišku, zavadily o jeho už tvrdé mužství. Vydechl hlasitěji, než chtěl. A ona se ze stehen vrátila nahoru. Jen už se ho dotýkala dlaní na kůži. Kudrnaté chloupky v jeho klíně ji bavily na konečcích prstů a tak v nich brouzdala, zatímco se dívala do jeho očí. Měl v nich oheň. Spalující, zachvacující a živelný. Snažil se neudělat jediný pohyb, protože věděl, že by ji pak už nepustil.

Ona naopak už další krok udělat nechtěla. Nebyla si jistá, jestli nepřekračuje nějakou mez, kterou překročit nechtěla. Usmála se tedy na něj a podala mu čistou košili na spaní. Vzal si ji a ona se dala na odchod s poděkováním a přáním dobrého spaní. Dveře se zavřely a s nimi skončila i jeho muka. Chtěl se jí dotknout, ale nebyl tím, kdo by mohl, směl.

Ona se na chodbě opřela o stěnu a proklínala se, že tam šla. Ač zjevně jeho tělo reagovalo, měla pocit, že se jí nechtěl ani dotknout. Teď si to vyčítala. A nemohla z hlavy dostat vůni jeho těla, kterou ucítila. Voněl jí jako muž.

***

Noc pro ni byla náročná. Sice usnula, ale nespala klidně. Měla pocit, že slyší jeho hlas, pak se budila s představou jeho nahého těla, jeho doteků na svém těle. Ani se nedivila, že se probudila svlečená. Byla ještě tma a den pomalu začínal. Oblékla se do košile, nohavic a tuniky, co nosila na lov a vyjížďky, nebo když se chtěla jen tak vytratit a co bylo jedno z mála oblečení, co na sebe dokázala obléknout bez komorné. Přehodila přes sebe vlněný plášť a vyběhla ke stájím.

Ve stájích hořelo pár smolných loučí, což ji překvapilo, ale nikde nikdo. Šla se podívat na svého koně. Potěšilo ji, když viděla, že kopytu už tolik neulevoval. To bylo dobré znamení. Hladila ho a chlácholila, když za sebou uslyšela kováře, jak jí přeje dobré ráno. Odpověděla mu, ale nepodívala se na něj. On přišel blíž ke koni a začal se věnovat jeho zranění.

"Vypadá to líp, než bych čekal." a dál se mlčky věnoval své práci. Vzbudil pohůnka, ať jde pod koněm přestlat. Ten někam zmizel, abys se hned zase objevil s náručí zlatavé slámy.

Diana se dala na odchod směrem do menší zahrady u kuchyně. V létě tam bylo mnoho bylinkových záhonů, ale pod sněhem . . . tam byl jen malý altán s lavičkou a jinak vše bylo pod příkrovem zmrzlého sněhu. Kovář se rozešel rychlým krokem za ní. Slyšela ho, ale nezpomalila a ani nezastavila. Vešla do zahrady. Kovář, ale nikde. Až po notném okamžiku ho její zrak rozeznal, když stál u vstupu.

"Zmrznete tu paní. Byla mrazivá noc a teď nad ránem bývá zima největší. Měla byste jít dovnitř." pronesl k ní poměrně tiše.

Sice byla zabalená do pláště, ale od noh chladno cítila. Přesto se nechtěla vzdát své oblíbené činnosti. Ráda tady sedávala a dívala se na oblohu. Tu noční, plnou hvězd. A i když se blížilo rozednění, pořád jich bylo vidět dost na to, aby její zrak měl z toho pohledu potěšení. Neodpovídala. Tak se kovář rozešel směrem k ní. V rukách nesl hrnek kořeněného vína a pletený pléd, co našel nejspíš v kuchyni. Hrnek jí podal a pléd rozprostřel přes její ramena a záda. Usmála se. Připadala si s ním v bezpečí, i když to byl pořád cizí muž. Chtěl odejít, ale ona ho zastavila otázkou, jestli se nechce taky posadit. Posadil se tedy k ní, aniž by odpověděl.

"Ještě jsem Vám nepoděkovala, že jste přijel."

"Žiju a pracuju na Vašem panství má paní, jsem povinován přijít, pokud mě jako svého poddaného povoláte."

"I tak ti děkuji. A za to v noci. . . " začala rozpačitě větu, kterou vlastně nechtěla dokončit.

"Jste krásná, když spíte." pronesl velmi přiškrceným a tichým hlasem.

Ona se na něj nechápavě podívala. Myslela, že mluví o té noci v kovárně. Ale on pokračoval.

"Bylo to troufalé, ale když jste v noci odešla, tak jsem chvíli po Vás vyšel z pokoje a šel ještě zkontrolovat Vašeho koně. Viděl jsem Vás zacházet do dveří, tak jsem se chtěl . . . omluvit, nebo tak něco. Když jsem se vrátil ze stáje, zamířil jsem k Vám. Klepal jsem a přísahám, že jsem slyšel Vaše pozvání dovnitř. Jenže jste už spala." utichl v rychlém výčtu dění.

Ona seděla a poslouchala jeho slova. Jako kdyby se jí zastavil dech, ale rozproudila krev. Pocit, který nikdy nepocítila.

"Pokračuj." vyzvala ho šeptem, aby snad nevyplašila to tajemství, které viselo nad nimi.

"Díval jsem se na Vás. Z Vašich rtů splývala neslyšná slova. Bylo vidět, že nemáte klidný spánek. Odložil jsem louči do stojanu na zdi. Přísahám, chtěl jsem Vás jen . . . Pohladit, uklidnit od špatných snů. "

Polkla. Nezdálo se jí to. On tam v noci byl.

"Když jsem se Vás dotkl, slastně jste zavrněla a Vaše odezva mě sváděla k dalším a dalším dotekům." dodal až překotně, aby se poté zastavil uprostřed nádechu.

"Prosila jste mě, ať nepřestávám." vydechl slova s proviněním.

Chvíli mlčeli. Nevěděla, co má dělat a on co ona udělá. Ona mohla cokoliv. On to věděl. Přesto Diana chtěla něco, co nečekal.

"Popiš mi kde a jak jsi se mě dotýkal." poprosila ho s ostychem. Byl sice chlap jako hora, ale úplně si s jejím přáním nevěděl rady. Byla to dáma a on mistr černého řemesla.

"Když jste mi řekla, abych pokračoval, tak jsem Vás hladil po šíjí a ve vlasech. Nechtěl jsem být smělý. Asi se Vám to líbilo, protože jste chtěla, ať nepřestávám. Hladil jsem Vás tedy dál, zdálo se, že už usínáte, tak jsem se zvedl a chtěl odejít, ale vzala jste mou ruku a . . ." zastavil svá slova.

"A? pokračuj. Co se stalo?"

" . . . a položila jste ji pod Vaši přikrývku na Vaše prso."

"Pokračuj." řekla už spíš vzrušeně a zvědavě, než rozpačitě.

"Stiskl jsem ho přes látku Vaší košilky v rukách. Chvíli ho mnul. "

Její zvědavost předběhla rozum.

"Líbilo se ti, když jsi ho mnul?"

Kovářův pohled ucítila až v hloubi své duše. "Ano." odpověděl bez rozpaků.

"Co bylo dál?" zeptala se zvědavě Diana. Cítila mravenčení v podbřišku přecházející v rozlévající se teplo.

"Vykasala jste si košilku." a dalším slovu dopřál notnou chvíli ticha.

"Díval jsem se na Vaše překrásné tělo, které jste mi odkryla. Pak jsem Vás začal hladit. Od krku, přes prsa, po žebrech, do slabin Vašich třísel . . . Neodvážil jsem se dál. I když jste chtěla."

Ona už v tu chvíli věděla, že mluví pravdu. Tohle totiž bylo to, co si myslela, že byl jen sen. Nebyl. Vyzvala ho potom, aby se taky svlékl a lehl si k ní. A on to udělal. Lehl si celý nahý vedle ní na záda. Ona se přitiskla na jeho tělo. Na pokrčeném stehnu položeném přes jeho klín cítila jeho tvrdnoucí mužství. S tímhle pocitem a tváří na jeho rameni usnula.

"Co bylo poté, co jsem usnula?"

"Přísahám paní, že nic. Přikryl jsem Vás a nechal Vás klidně spát. Nad ránem jsem se zvedl, oblékl a odešel rovnou do stáje. Zbytek už víte."

Konečně chápala ten vnitřní neklid, co jí od rána popouzel. Zvedla se, vrátila kováři hrnek a odešla se zahrady. On se zvedl, že půjde s ní. Zastavila ho gestem naznačujícím, že to nechce.

"Večer." bylo jediné slovo, které mu řekla a odešla pryč.

***

Ač utíkal den jako každý jiný, Dianino vnímání času bylo jiné. "Večer." to mu řekla. Chtěla ho. Líbil se jí, ale měla pokušení mu svou touhu nedat jen tak . . . Rozhodla se, že překročí svůj stín.

Když panství téměř spalo, na její dveře se ozvalo konečně zaklepání. Vyzvala ho, ať jde dál. Přišel oholený, umytý. . . Líbil se jejímu oku snad ještě víc, než si myslela, že to jde. Ale místo svlékání si oblékla plášť. Díval se na ni zaraženě, ale mlčel. Ona ho vyzvala, ať ji následuje.

Sešli po schodech na nádvoří, pak napříč k bráně až se zastavila u starých dveří vedoucích do věže. Byly otevřené a ona ho pobídnula, aby šel dovnitř. Pak vstoupila i ona a dveře za nimi zavřela.

Byly tam dvoje schody. Jedny dolů a jedny nahoru. Diana si vybrala ty dolů. Sestupovali do prostoru, kde louče osvětlovaly klenuté klenby jako ve sklepení. Ale . . . hned na první pohled bylo jasné, že to sklepení mělo svůj konkrétní účel.

Kovář mlčky stál v prostoru dost velkém, aby se tam dal ustájit dobře tucet koní. Místo koní tam ale byl tucet krásných žen. V bílých šatech, ozdobených zlatými a stříbrnými stužkami. Tančily a zpívaly staré písně. Okolo nich byl kruh z bílých svící a pod křížením klenby, ve středu jejich kruhu bylo udělané jakési jednoduché lože ze slaměných snopů a přes ně přehozené ovčí kožešiny.

Dívky udělaly místo Dianě. Ta se otočila na kováře.

"Dnes v noci jsi uchopil něco, co si teď vezmu já od tebe." a s těmi slovy ho začala svlékat z košile. Byl vděčný, že s tím svlékáním nepokračovala. Neměl totiž tušení, co má v plánu a mezi tolika spoře oděnými ženami se cítil nesvůj.

Diana mu ukázala ke stěně, kde bylo dřevěné křeslo. "Tam se posaď". Šel tedy a posadil se. Navzdory ročnímu období a tomu, že byli ve sklepení pod věží, tu nebylo až takové chladno. Pak si všiml několika kamenných žlabů vysypaných žhavými uhlíky, které stály pod jakýmsi průduchem, který připomínal komín.

"Hezky to tady mají děvčata zařízené." pomyslel si. Ale sotva se zrakem vrátil zpět, zjistil že se dívky zatím začaly svlékat. Když byly všechny nahé, tak si do vlasů navzájem začaly zaplétat další stužky a splétat vlasy do copů.

Byl jako uhranutý tím pohledem. Dívky byly jedna krásnější než druhá. Jejich postavy tančily jako volavky přelétávající nad vodou. Přesto sledoval především ji. Dianu. Prohlížel si její dlouhé nohy, kulaté boky a pevný zadek přecházející do pevného pasu podtrhující její siluetu přesýpacích hodin. Byla k němu akorát zády. Silueta její šíje ho přitahovala k pohlazení. Piha na její pravé lopatce ho sváděla k polibku. Když se otočila k němu čelem, uviděl ta měkká, kulatá prsa, které zase v podvědomí svíral ve svých dlaních. Uviděl i její klín, jemně upravené drobné kudrlinky nad propastí, ve které se chtěl ztratit.

Seděl tam a díval se. litoval, že je kovářem a neumí malovat. Nakreslil by všechnu tu krásu a pak obraz schoval jen pro své oči. Pro své potěšení. Jak si tak přemítal, Diana se položila na ony kožešiny. Přesně naproti němu. Dívala se mu do očí, když rozevřela svá stehna a mu se tak naskytl pohled naprosto strhující jeho potřebu zachovat se jako zdravý a silný muž. Chtěl se zvednout, ale Diana jen zakroutila hlavou a tak se s nelibostí znovu posadil.

Vyzvala dívky, které se k ní snesly jako drobná pírka. A začaly se jí věnovat. Jedna jí hladila ve vlasech, druhá laskala krk a šijí drobnými tahy prstu, další se hladově přisála na jednu její bradavku, zatímco jiná zase tu druhou olizovala jako plod zralého ovoce. Další dívky jí hladily po nohách. Diana si vybrala jednu blonďatou a ukázala jí mezi svá stehna. Ta si tam klekla a začala ji obšťastňovat svými rty. Diana jen opřená na loktech zaklonila hlavu vychutnávajíc si rozkoš, která se jí dostávala.

Kovář seděl a ač jeho dech byl překotný, jako by běžel o život, tak tělo se nehýbalo. Jen bylo napnuté, jako tětiva luku připraveného vystřelit. Dívky se postupně začaly věnovat sobě navzájem v různých zapletencích údů. Navzájem se hýčkaly, slastně u toho předly i hlasitě vzdychaly a kde nestačily rty a jazyk, vypomohly prsty. Sledoval je s pocitem, že se uvaří ve své vlastní krvi. Trvalo to línou věčnost nebo mu to jen tak připadalo, když Diana začala vzdychat hlasitě a rychleji. Dívka chtěla přidat prsty, ale ona ji zastavila svou rukou. Dívka přestala. Diana ji propustila k radovánkám a ukázala na kováře.

Šel těch pár kroků s pocitem, že jsou nekonečné. Chtěl si kleknout, že zaujme místo dívky, ale Diana mu zašeptala, že na to ji nemusela posílat pryč. Že od něj chce to, co jí může dát jen on jako muž. Sundal si tedy své nohavice a klekl si Dianě mezi její stehna. Ona se položila na záda a ruce si rozprostřela nad hlavu. Vstoupil do ní. Byla tak žádostivá z venku a tak lačná naplnění uvnitř, že se sotva dokázal ovládnout, aby ho chtíč nepohltil a on neztratil kontrolu nad sebou. Rukama mnul její boky a pas. Narážel si ji na sebe a ona se pod ním svíjela slastí. Bral si její tělo a připadal si, jako by se miloval s andělem. Splýval do jejího vrcholu tím svým a byl šťastný.

Noc patřila jim. Milovali se, líbali se, hladil ji, když sbírala dech, držel ji v náručí a už nikdy ji nechtěl pustit. Věděl to. Chtěl ji milovat a chránit. A ona . . . mu to tou nocí dovolila.