Klan létajících draků - část 11.

Rob klečel. V ústech roubík, ruce i nohy svázané k sobě. Byl nahý. Jen ta klec na jeho penisu stále dokonale plnila svou funkci. Ty potetované krásky jen seděly a bavily se spolu, jako by tam ani nebyl. V pozadí slyšel tichou hru na šamisen. Občas se některá zvedla, odešla pro něco, aby se zase vrátila a nenuceně pokračovala v konverzaci. Netušil, kolik je hodin, netušil kdo jsou ony ženy, kolena už měl zatuhlá a bál se, že by stejně nedokázal ani chodit.  Přál si jediné - vypadnout.

Žena s černou maskou se naposledy zvedla, šla někam za něj, neviděl kam. Cvakot podpatků ale napovídal, že se pohybuje za ním. Nemýlil se. Klekla si za něj a bez nějakého otálení mu roztáhla od sebe půlky, prolízla mu zadek a prstem zajela dovnitř. Měl pocit, že do něj udeřil snad blesk. Ten pocit byl natolik smíšený, že nevěděl, co má dělat.

"Uvolni se, jinak tě to bude zbytečně bolet." zašeptala žena ve zlaté masce ze znatelným přízvukem, která si klekla před něj. Jen to dořekla, přisála se na jeho bradavku. Vzrušovalo ho to. Cítil to. Bohužel i v rozkroku. Přidala se k ní i žena ve stříbrné masce. Každá sála a laskala jednu z bradavek. Prst v jeho zadku zajel hlouběji. Byl to pro něj nový pocit. Styděl se. A zároveň se nemohl nabažit toho pocitu, který spaloval jeho tělo. Pocitu mučící slasti. Pak si před něj stoupla žena v bílé masce. V ruce jezdecký bičík, zřejmě práce na zakázku. Placatou, koženou koncovkou mu přejížděla ve slabinách. Doufal, že klec, která mu připomínala, že je pouze hračka v jejich moci, praskne. Jinak se bál, že praskne on sám. 

Žena v bílé masce mu byla povědomá. Misaki? To přece . . . nemohla být pravda? Její ruce, to jak byly upravené. Ano. Byla to Misaki. Při hře si její ruce dokonale prohlédl. Teď viděl ty samé před sebou. 

Ucítil, jak mu mezi půlky cosi stéká. Prst ženy v černé masce vyjel ven a dovnitř se začalo drát cosi o poznání širšího. 

"Slyšel jsi - máš se uvolnit." tiše pronesla Misaki. To se ale dělalo dost blbě s roubíkem v puse. Nemohl pořádně dýchat. Trošku se do něj dávala i panika. O to víc potřeboval dýchat. Ale nešlo to. 

"Pro dnešek stačí." pronesla Misaki. V tu chvíli jako když utne vše přestalo. Misaki si klekla. Na krku dlouhou šňůrku s malým klíčkem od klece. Odemkla ho. Pak mu odepla roubík. Prudce se nadechoval. Misaki se na něj mlčky dívala. Přesto měl pocit jako by její oči mluvily. Co mu ale chtěla říct? Zvedla se, obešla ho, uvolnila ruce a nohy.

"Pomůžu ti si sednout." a pomalu s ním hýbala, dokud neseděl opřený o zeď. Dýchal. Měl zavřené oči a cítil křeče v nohách. Ani si nevšiml, že dvě z žen zmizely a jen opodál stála ta s černou maskou. Podezříval ji, že je to Zuzana. Podle tetování a navíc byli pořád u ní v bytě. 

"Nemysli si, že jsme spolu skončili." řekla tiše Misaki. Podala mu oblečení. Nečekal na nic. Hodil na sebe kalhoty a triko, zbytek věcí si pobral do ruky a vypadl pryč. Až v jetu zjistil, že má dvě hodinky čas, než musí do práce. Takže toho využil a stočil jet na svou adresu. Potřeboval se probudit z toho šíleného snu. 

Doma dal sprchu a kyslíkovou terapii. Najedl se. Třicet minut do nástupu. Sedl do jetu a přesouval se směr centrála. Doufal, že nepotká Zuzanu. Ale bohužel. Když šel za Elenou do kanclu, seděly tam spolu a něčemu se smály. Do háje. Tohle nebyl dobrý začátek směny. 

"Nechci rušit, jen jsem potřeboval info k akci."

"V klidu Robe. Zuzana se stavila poděkovat za transfer jednotek na odměny a jen jsme se rozseděly nad starými časy. Sloužily jsme spolu na plošině v Grónsku. I s Richardem. 

Došlo mu, že je v prdeli ještě víc, než si myslel. Zuzana se zvedla, rozloučila se s Elenou a ve dveřích se jen nedbale dotkla Robova zadku. Ten pocit byl zpět. Pocit, že exploduje.