Kicune

Kicune. Slovo, které se dá přeložit jako "liščí duch". Jsou to bytosti obdařené nadpřirozenými schopnostmi. Mohou to být laskavá stvoření, které ochraňují, pomáhají. To jsou tzv. božské lišky. Ale liščí duch se jim neříká pro ni za nic. Bývají totiž taky velice zlomyslné a lstivé, jako ty lišky divoké v horách a lesích. Každý Kicune si nese svou povahu a od ní se odvíjí zda-li bude tím dobrým, či zlým. Příběh jednoho liščího ducha Vám budu vyprávět i já.

V císařském městě žila krásná žena, která byla známá tím, že uměla vybrat dobré manželky pro každého zámožného muže v širokém okolí. Sama byla váženou vdovou z vyšších vrstev společnosti. Její postavení ale spočívalo v tom, jaký věhlas si udělala poté, co jakožto dohazovačka našla dokonalou dívku pro císařova bratra. Od té doby ji navštěvovalo mnoho matek, které chtěly dobře vdát své dcery. Každá totiž doufala, že zrovna tu její dceru provdá třeba právě někomu od císařského dvora. Nikdo z nich ale netušil, že ona žena je liščím duchem. Jen její komorná Kim, když ji pomáhala oblékat kimono, vždy musela pečlivě uvazovat, aby její jejích devět liščích oháněk skryla. Sloužila Kicune mnoho let. Věděla, že nestárne. A že až nadejde čas, zase se přestěhuje do jiného města a začne od začátku. Příště už možná s novou komornou. 

Byla to doba, kdy dívky byly vychovávané jako dokonale poslušné manželky svým choťům. Kicune si sama vybírala dívky, které se rozhodla provdat. Byly to ty nejurozenější a nejkrásnější dívky z nich. Vždy je oblékla do kimona v barvách sakurových kvítků a představila muži, kterému dívku vybrala. Vždy se trefila. Její nadpřirozená schopnost totiž spočívala v tom, že uměla číst v lidských duších. Proto v každém z nich viděla po čem touží, jakou dívku že to hledají.

U mladých mužů to bývalo snadné. Chtěli krásnou, poslušnou a vzdělanou dívku, do které se toužili zamilovat. Ti starší, co si hledali manželky, měli ovšem často roztodivně pokroucené představy. Někteří měli násilné choutky, jiní naopak chtěli manželku, která je nebude vůbec rušit a jen jim zplodí potomka. Takové většinou Kicune odmítala. Násilníkům dohazovat půvabné třešňové květy nemělo smysl, aby je zmačkali a zahodili. A těm druhým bylo jedno jak krásná bude jejich manželka, stačí když jim porodí syna. Většinou . . .

Jednou se v jejím domě - mačije - objevil posel. Žádal ji, aby další den odpoledne přišla do čajovny. Že si s ní přeje mluvit matka jeho pána. To Kicune zaujalo. Jak delikátní musí být situace, že ji řeší matka otce dívky, kterou chtějí provdat?

Druhého dne se tedy vypravila i se svou komornou Kim do čajovny, kde ji čekala dáma ve tmavém kimonu s šedivými vlasy umě vyčesanými na temeno hlavy a svou, jen o málo mladší, komornou. Obě ženy Kicune poznala. Ženy se pozdravily a po krátké společenské konverzaci nad jasmínovým čajem se stará paní krásné Kicune optala, zda by mohly promluvit bez svých komorných. Že její prosba je poněkud choulostivá pro její rodinu a především pro jejího syna veřejně neřešitelná. Kicune tedy požádala svou komornou Kim, aby ji nechala chvíli se starou paní o samotě. Ta uposlechla a společně s komornou staré paní se vzdálily.

"Děkuji Vám. Mého syna nejspíš znáte. Sám císař ho často povolává ke dvoru, aby s ním řešil některé problémy. Takže nejspíš víte, že má syna. Již oženěného. Loajálního císaři."

"Ano. Měla jsem tu čest ho u dvora potkat."

"Ale můj syn . . . má . . . ještě jedno dítě. Poněkud veřejnosti neznámé. Dceru."

Kicune to nepřekvapilo. Tušila, že půjde o něco takového. 

"Není to ale levoboček, jak asi myslíte. Je to dcera, kterou měl se svou  . . . no ehm . . . první manželkou." dodala stará paní.

To upoutalo pozornost Kicune už víc. "Pokračujte." vyzvala starou paní bez známky změny výrazu v obličeji.

"Můj vnuk, kterého znáte, je synem ze druhého manželství. Toho, o kterém všichni vědí. Ale. . . jeho otec, můj syn,  jako mladík, než odjel sloužit do pevnosti na severní hranici, se zamiloval do jedné prosté dívky. . . " těžkopádně odkrajovala příběh svého syna stará paní.

Kicune kývla chápavě hlavou, aby starou paní ve vyprávění povzbudila. 

" . . . a ta dívka, byla démon. S liščím ocasem. Očarovala mého syna. A on si ji vzal. Viděla jsem, jak se té dívce pod kimonem cosi vrtí. Byla to liščí oháňka. Řekla jsem jí, že je liščí démon. A ona se velice rozzlobila, napadla mého syna a dceru, kterou sotva porodila, opustila. Utekla a nikdo o ní už nikdy neslyšel."

Kicune příběh zaujal. I zášť, kterou stará paní stále k její liščí družce cítila. Jen nepatrně semkla rty a poslouchala dál.

"Když Toya - tak ji můj syn pojmenoval, než odjel do pevnosti - povyrostla, byla velice svéhlavá. Žádná chůva si s ní nevěděla rady. Pořád jim utíkala do zahrady nebo do lesa. Táhlo ji to za její matkou nejspíš. A čím víc rostla, tím víc se jí podobala. Však třeba sama uvidíte. Když s někým nechtěla mluvit, mlčela. A když se můj syn podruhé oženil, přestal mluvit úplně." stará paní se téměř zajíkala, když vyprávěla tuto část příběhu své vnučky. 

Kicune ji nechala příběh dovyprávět. O všech patáliích, o její neochotě se učit to, co se dívky učit mají. Že se chtěla vzdělávat jen pokud šlo o květiny a stromy, o přírodu. Že nedbala na odívání a upravenost mladé dámy jak se sluší a patří. Až přešla k poslední části příběhu.

"Myj syn se proto rozhodl, že dceru bude držet doma. Zakázal ji chodit dál, než do zahrady. Proto ji nikdo nezná. Ostatně manželka mého syna ji ani nemá příliš v lásce, že přidělává otci jen starosti a stojí je peníze. Víte . . . musí se už provdat. Není sice tak mladá a spanilá, jako dívky, které si vybíráte, ale pokud ji provdáte, Vaše odměna bude trojnásobná oproti tomu, co si účtujete obvykle. Manžel ani nemusí být urozený. Jen  . . . musí už z domu. A čím dál, tím to bude lepší."

Kicune pochopila. Toya byla na obtíž, protože svou jinakost, kterou si nesla v krvi po své matce, dávala pocítit všem ve svém okolí. A to se rozhodlo jí zbavit. Buďto po dobrém nebo po zlém. Ale zbavit. 

"Není to úplně běžný požadavek na provdání, pravda . . . ale myslím, že dceru Vašeho syna dokážu provdat. Chci ji ale vidět. A to co nejdřív, když celá věc tak spěchá."

Po této větě staré paní zajiskřilo radostí v očích. Domluvily veškeré detaily a rozešly se každá ke svému domovu. Komorná Kim se své paní neptala. Neslušelo se to. Přesto její zvědavost v ní poskakovala jako neklidné ptáčátko. 

Až když byla se svou paní o samotě, vše jí Kicune povyprávěla. Komorná Kim se pohoršila nad starou paní. Ale Kicune ji uklidnila, že dívce pomůže.

Další den se Kicune setkala v zahradě přiléhající k domu syna staré paní. Po chvíli k nim přišla Toya. Krásná mladá žena se světle hnědýma očima a kaštanovým závojem vlasů splývajících až po pás. Nijak nevyčesaných. Stará paní se rozčílila, že takto přece nemůže přijít, když se jedná o jejím muži. Kicune ji ale uklidnila, že není třeba dívku peskovat. Stoupla si k ní, obešla ji dokola. Pomaličku. A dobře si ji prohlížela. Byla asi o tři čtyři roky starší, než dívky, co běžně provdávala, ale její krása byla natolik jiná a zajímavá, že se nebála, že dívku neprovdá.

Cestou domů šla Kicune mlčky. Komorná Kim ji opět následovala. Až doma, když ji odstrojovala z kurotomisode, tak se Kicune rozpovídala o dojmu z dívky a staré paní.

"Neboj se. Vím o dobrém muži pro tu dívku." a šla k maličkému pultíku, na kterém měla připravený papír, který byl velmi drahý a vzácný, protože se vyráběl z morušového lýka. Napsala na něj několik znaků, nechala uschnout a poté ho srolovaný vložila do malého pouzdra. Postavila se do zahrady na nejvyšší místo a začala něco šeptat. Z otevřených dlaní se začal vířit jemný popel smíchaný s rozdrcenými bylinami. Když vír byl dost silný, vytáhla z kapsy ono pouzdro a vložila ho do víru. Ten se roztočil ještě víc, vznesl se do mraků a za pár chvil zmizel. Druhého rána zahradu zkropil krátký déšť smíchaný s jemným pískem. To byla odpověď od Kaze no kami - horského ducha. 

Od toho rána Kicune vyčkávala na správný večer. Konečně přišel. Nebe bylo temné a bez hvězd. Vítr byl silný a studený z hor. Vyčkávala. Nad ránem se ozvalo zabušení. To horský duch sešel do údolí. Kicune ho uvítala a pohostila. Dobře si ho prohlížela. Byl to vysoký, pěkný, mladý muž. Málomluvný. Ale jeho hlas byl jako hromobití. 

Pověděla mu příběh o dceři jedné z Kicune. Kaze no kami poslouchal se zaujetím. 

"A myslíš, že by ta dívka chtěla za muže horského démona, Liško? oslovil ji ač hlubokým hlasem, tak přátelsky.

"Jsem si jistá, že ta dívka touží odejít do lesů a být tam doma. Být svobodná, jako divoké zvíře, ale přesto mít muže, který ji ochrání před vším zlým s čím se na světě zatím setkala a i před tím, o čem nemá ani tušení, že existuje."

Kaze no kami chvíli přemýšlel, než souhlasil, že se na dívku podívá. Kicune se dala do práce. Poslala komornou Kim za starou paní se vzkazem, že má muže, který o Toyu projevil zájem. A že tedy by bylo třeba, aby se na ni mohl podívat. Stará paní navrhla setkání v zahradě. Kicune souhlasila. Začala další část příprav. Kaze no kami musel vypadat jako bohatý nápadník, nikoliv jako horský démon. 

Oblékla ho do drahého kimona, kterým ji kdysi zaplatila jedna matka. Upravila mu vlasy, oholila mužnou tvář a dala mu dřevěnou truhličku s darem pro Toyu - nefritovým hřebenem do vlasů. 

"Ten hřeben musí mít ve svatební den ve vlasech a musí ho tam mít i celou svatební noc až do rozednění. Nesmí ho vytáhnout." Pověděla Kicune horskému démonovi. 

Kaze no kami se představil jako příslušník šlechty z Kóbe. Chovat se uměl jak se patřilo a stará paní na mladém muži nešetřila chválou. Ten ji ale příliš neposlouchal. Sledoval mlčící dívku naproti němu. Toya ho pozorovala. Přišel ji jiný, než muži v domě a které znala. 

"Vaše vnučka se mi líbí. Rád bych jí dal zásnubní dar, než odejdeme." řekl závěrem.

Stará paní se culila spokojeností, že ženich nečeká a nerozmýšlí a že by dívka mohla být brzy z domu. Kicune moc dobře viděla tu úlevu, která se jí rozlila v duši. Až v ní stará paní vyvolala jakési opovržení. 

Horský démon dívce podal truhličku. Ta ji otevřela. Poprvé se za celý večer usmála. Hřeben v ní byl překrásný.

"Chci, aby jsi ho měla ve vlasech v náš svatební den." a s tímto se rozloučil a odešli.

Svatební přípravy si vzala na starost stará paní. Chtěla očividně ušetřit. Což se Kicune nelíbilo. A tak nechala dívce poslat alespoň svatební kimono a služebnou, která dívku připravila. Hlavně aby jí dala nefritový hřeben do vlasů. 

Dívka byla opravdu krásná. Kaze no kami se na ni díval se zalíbením. Už se těšil, až si dívku odvede k sobě do hor. Moc dobře věděl co je onen hřeben zač. Obřad byl spíše formální. Hostina malá. A krom staré paní, Kicune a jejích komorných na obřad nikdo nedorazil. Toye to ale nevadilo. Byla ráda, že se vdá a odejde z domu svého otce.

Svatební noc strávili ještě v domě Kicune. Připravila jim tam pokoj hodný novomanželů na druhé straně mačije. Když komorná Kim dívce pomáhala se odstrojit, chtěla si Toya sundat i onen hřeben. Komorná Kim ji ale řekla, že to jediné nesmí v noci udělat. Až ráno za rozednění. Dívka nevěděla proč. Komorná Kim ji vysvětlila, že to je jediná podmínka Kicune, aby mohli zůstat pod její střechou. Toya sice nerada poslouchala, ale z úcty k hostitelce souhlasila. Komorná Kim pak ještě dívku poučila cože se to v noci stane. Nedělala si iluze, že by stará paní s dívkou toto téma probírala. Pak dívku opustila, aby mohl vejít její choť.

Ten odsunul posuvné dveře a sledoval dívku, jak klečí na patách, jen v tenkém, hedvábném oděvu, který kimono jen nepatrně připomínal. Byl bíle vyšívaný drobnými kvítky a voněl jasmínem. Stejně jako kůže Toyi, když si k ní klekl. Dívka měla zavřené oči. Nevěděla, co má dělat. On ji obejmul do svých silných paží a přitiskl ji k sobě. Svou tvář zabořil do jejích vyčesaných vlasů. Byly tak hebké, jemné. Jako smotky neopracovaného hedvábí. 

Neuměl být něžný. Ale tentokrát chtěl. Byla to přece jen jeho žena. Ta, kterou si vzal a které přísahal, že se o ni bude starat. Pomaličku rozvázal šňůrky na jejím oděvu. Poté ho sundal z jejího pravého ramene. Cítil, jak v její kůži proudí horká lidská krev. Slyšel, jak tepe její srdce. Měl chuť se do toho ramene zakousnout. Ochutnat slanost její kůže. 

"Ještě ne. Musíš pomalu." opakoval si v duši. 

Sundal lem jejího oděvu i ze druhého ramene. Drobnými polibky zasypávala její kůži. Přitom do nozder nabíral její vůni. Cítil tam vůni dospělé ženy s pachem divoké bytosti. Ta kombinace ho doslova omamovala. Chtěl se s ní milovat a zároveň toužil své zuby otisknout do její kůže. Svlékal ji. A s každým odhaleným kouskem těla po ní toužil víc a víc. Když nesměle uchopil její prsa do dlaní, dívka vytřeštila oči. Poprvé je otevřela. Poprvé se mu podívala do tváře. Viděla jeho oči, které žhnuly jako láva. Odtáhla se. Bála se ho. 

"Nemusíš se bát. Neublížím ti. Jsi má žena. A po rozednění budeš i má družka."

Dívka netušila, co tím myslí. Ale rychle si uvědomila, že nemá na výběr. Utéct nemohla. Neměla ani kam. 

Horský démon se svlékl a k dívce ulehl. Pomalu ji učil polibkům, dotekům. Učil ji přijímat jeho laskání. A dívka se učila rychle. Noc utíkala. Od laskání a polibků přešli k milování. Věděl, že se musí ovládnout, aby jí neublížil. Vstoupil do ní něžně, pomalu. Toya po chvíli ale našla stejný rytmus i zalíbení v jeho počínání.  On se pořád snažil ovládnout. Ale ve chvíli, kdy ona převzala tempo a začala zrychlovat, neb jí to působilo větší potěšení, Kaza no kami se neudržel. Urval se v něm ten divoký démon a začal Toyu tvrdě a hladově šukat bez ohledu na to, jestli jí ublíží. Už nemohl přestat. Vnímal jen jak začíná tma z venku přecházet do šera. Dívku si otáčel a šukal ji pořád znovu a znovu bez ustání. Neměl dost. Jeho sperma z ní teklo ven a on ještě víc do ní stříkal další dávky. 

Když se objevil první sluneční paprsek, vyvrcholil do ní znovu. Výbuch jeho chtíče byl tak silný, že si jí přitom zakousl do krku. Jeho zuby prokously bělostnou kůži dívky, která se stala ženou a s prvním slunečním paprskem i démonkou nesoucí liščí duši, mající lidské tělo, ale vylepšenou nesmrtelností svého muže, který ji dal kus sebe, aby se stala po jeho boku jemu rovnou. Po krku jí stékalo několik kapek krve. Posledních kapek lidské krve, které se vpily do už hojící se jizvy po kousnutí. Dokázal to. A ona ho přijala. Pak se vypravili společně do hor, kde nejspíš . . . žijí dodnes.