Když se prorve kapesníček

Zase. Už zase se ta ludra urvala zaháknutá za rožek otvoru krabičky. Dva bílé cáry. 

Takový bílý nic. Nic na utření všech možných věcí. Od kolečka kávy, přes sopel, slzy, sperma . . . zkrátka všeho, co potřebujete utřít, uklidit . . . čeho se chceme zbavit. Co nemá být vidět.

Nic, co uklidí následky všeho. Marně bych hledala lepší nic na světě. Je to přesně to nic, co ženy odpovídají mužům, když se jich ptají "co se děje?".

Je to přesně to nic, které muži hledají, když dokončí svou masturbaci a slyší manželku, jak odemyká dveře.

Vždy připravené nic vytažené v pozoru.

Nic, které se mnou bylo u všech zásadních okamžiků uvelebené v mé dlani. Nic, které osušilo všechny moje slzy. Nic, které stíralo můj pot při zdolávání všech mých vrcholů. Nic, do kterého se vsakovala moje bolest i rozkoš. Nic vážící skoro nic, ale nesoucí tíhu samoty, smutku, dobré chuti nebo rychlovky na kapotě jeho auta na slepé cestě pod lesem.

Nic, na kterém řádek čísel znamenal rande. Nic, do kterého jsi mi utíral pusu od zmrzliny. Nic . . . nic víc, než všechno a mnohem víc.

Tak proč ho do háje dělají čím dál víc na nic????