Když se nudíte v zácpě na D1

Je to už hodně let zpět, kdy jsme s mou výbornou kamarádkou jely z Brna. Byla to doba, kdy Alfa 156 byla kočkolap první třídy a naše dálnice připomínaly parkoviště. Jen nevím, jestli je fajn, že jedno z těchto tvrzení platí stále.

Jely jsme v maličkém, lehce vytuněném Coltu. Klimatizace byla vymoženost jen některých z nás a většina aut na dálnici stála v té zácpě se staženými okýnky. Bylo horko. I ta dálnice připomínala podlahové topení. Nejelo to. Stály jsme tam. Bylo pořád horko. I v levém pruhu. Nuda. V rádiu vypálené cédo. Začalo hrát Satisfaction. Daly jsme to nahlas.

Probudilo to zájem docela pěkného týpka vedle v kamionu. Koukal tak na nás po očku dolů a culil se, jak dvě holky blbnou v autě. Nenapadlo mě nic lepšího, než z pod těch krátkých sportovních šatů vylovit svoje kalhotky a hodit je za sedačku. Frajer se začal ještě víc potit a změnil výraz ve tváři. Šaty jsem povyhrnula poměrně hodně vysoko na stehna. Malinko jsme popojely. 

Kamarádka se dusila smíchy. Řidič začínal poněkud měnit barvu. Zase jsme kousek popojely. Šlo dolů ramínko. Pak druhé. Bylo vidět, jak kouká, jestli se odhalí víc. A čeká. Na volantu mu zůstává jen jedna ruka. Druhá už není vidět. Popojíždíme. Tentokrát delší úsek. Končí Satisfaction a náš společník v zácpě zůstává tak pět šest aut za náma. Mávám mu z okýnka. V ruce zmuchlané cosi. V zrcátku problikávání jeho světel... A náš pruh se dává do pomalého pohybu vpřed.