Když rozhodne jeden za oba

Sledoval ji. Její tělo se propínalo jako luk. Na její kůži se perlily drobné kapky potu. Uvědomil si, že i pot může být esteticky zajímavým počinem. Jakousi "krajkou z touhy".

Černé krajkové kalhotky byly nasáklé jejím chtíčem. Chtěl je poodhrnout na stranu. Chtěl se přisát na její klín. Ochutnat ji. Pít z ní. Utopit v ní svou žízeň. Chtěl nabrat její vůni. Chtěl . . . toho tolik.

Sledoval její zavřené oči. Černé, dlouhé řasy. Jemně krojené rty, které byly pootevřené. Chtěl cítit, jak obepínají jeho žalud. Chtěl se jí udělat do pusy.

Poslouchal. Slyšel, jak hlasitě sténá, jak ho prosí, ať nepřestává, ať ji ještě šuká. Víc a víc . . . a víc. Ztrácel sebeovládání.

Nepřestával. On nepřestával. Ten muž, který ji šukal. V jeho mysli. Každý večer, každou noc. Myslel na ni. Chtěl ji. Místo toho si představoval ramena muže, který ji šukal místo něj. Jeho představy zacházely tak daleko, že cítil, jak on do ní stříká svoje semeno. Do ní. Do ní přece mohl stříkat jenom on.

Cítil jeho pot. Mužný, slaný. Slyšel jeho těžký dech, když do ní vrcholil.

Nenáviděl se. Chtěl ji. Ale zakázal si ji mít. Opustil ji. Raději. Bylo to tak lehčí. Prý.

Mezitím ona seděla doma, četla si knížku o tradici pohřbívání ve starých kulturách a pila černý čaj s hřebíčkem a skořicí. Byl studený večer a nemohla usnout. Myslela na něj. Chyběl ji, ale přece ji řekl, že ji nechce . . . Tak proč ji pořád tak chyběl?

Tak co přátelé? Litovali jste někdy toho, že jste "do toho nešli"?